8.12.2016
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Kuba: Jaké to tam opravdu je?

Sdílejte článek:

MILAN ROMAN

Už asi tři roky se chystám, že napíšu o návštěvě Kuby. Hned na úvod řeknu, že na Kubě ji úžasné klima, čisté nádherné moře, pláže s bílým pískem a vynikající rum. To ostatní už takové skvělé není.

[ad#clanek-respo]

Pojďme popořadě.

Prosinec 2013.

Nastupujeme v Praze do Boeingu 777, není zcela plný, ty hodiny v letadle jsou strašně dlouhé i přes jeho prostornost.

V Havaně je maličké letiště, hodiny čekáme na zavazadla, začínám si všímat odlišnosti od jiných letišť. Na mnoha místech letiště se něco opravuje, vidím naskládané regály a stoly neznámého významu. Na WC nenajdete toaletní papír, WC se samo spláchne a okamžitě vyteče na zem. Vyjdete ven a “hajzlbaba” vás zkásne. 

Dorazíme na hotel, na pokoji zima, nesvítí světla, ale zase teče teplá voda. Začíná se mě zmocňovat pocit, že jsem tohle už zažil. Žena říká, že půjde nahlásit nesvítící světlo, nahlas uvažuji, že buď nebudou lidé nebo žárovky. Zde prozradím konec, opravdu to nikdo neopravil za celou dobu.

Ráno jdu do hotelového shopu, neboť chci kubánské doutníky. Obchod omotaný řetězem, visací zámek, otevírají až o deváté. Ještě ve čtvrt na deset byl zavřen, a protože odjíždíme na prohlídku Havany, nezjistím kdy se zde opravdu chodí na devátou do práce.

Jako první míjíme divadlo, delegátka oznamuje, že se jmenovalo Blankytné divadlo, ale po revoluci ho přejmenovali na divadlo Karla Marxe. Cítím, že to bude zábava. Delegátka vidí můj úšklebek a hned mi vysvětluje, že i u nás jsme to tak donedávna měli. Delegátka je Kubánka, ale studovala v Praze. Vždyť měli, měli, snažím se zachránit náš vztah.

Po cestě vidět všude špínu a Che Guevaru. Kavárny téměř nikde. Přicházíme na náměstí, kde Fidel po vítězné revoluci řečnil tuším šest hodin bez přestávky. Náměstí velké jako deset Václaváků, nikde žádná kavárna, ani stánek s vodou nic. Delegátka vypráví jak zde oslavovali vítězství v revoluci a já se již několikáté neumím zbavit dojmu, že remíza by byla lepší.

Asi je to na mně vidět, protože delegátka si dává velmi záležet, aby to právě mně vysvětlila pořádně. Vždyť chápu, jasně.

Proč je všude Che Guevara a nikde není Fidel? Neboť Fidel ještě žije, my až po smrti lidí oslavujeme, říká delegátka. Ptám se, zda si je jistá, že ještě žije. Ano, vždyť byl v televizi. Aha, no jasně. S tím co já vím o televizích … No ale nechci hrotit situaci, i tak to mám nahnuté.

Z autobusu vidím dlouhou frontu před obchodem. Co to je, proč tam stojí? Asi dostali maso, suše odpovídá delegátka a ošklivě na mě dívá. Jistě, říkám si a definitivně se propojují do módu “socialismus”, oživují se vzpomínky z mého dětství a puberty v Československu. 

Výklad pokračuje, Kubánci vydělají měsíčně asi 18eur, dostanou potravinové lístky na půlku kuřete a kilo rýže na měsíc.

Hotel Hilton vzali majitelům (znárodnili) a přejmenovali na hotel Svoboda. Jménem svobody se i krádež dá omluvit, zdá se.

Kuba je velký výrobce kávy, ale místní kávu nemají. Když jim někdo ze zahraničí kávu přinese, tak si jednu uvaří, zbytek smíchají s mletým hrachem a postupně dosypávají hrách, takže na konci už pijí jen hrách …

Kubánci jsou velmi šikovní, vše opraví (jistě, když si to koupit nemohou), akorát potřebují občas dovézt náhradní součástky zvenčí.

Jedeme mimo hlavní město kolem takové nějaké boudy. Zastavíme a řidič s delegátkou říkají, že chvíli pauza, obchod. Jdu se podívat, v obchodě jen vajíčka a nějaké velké plechovky. Řidič s delegátkou kupují po pěti kusech: “Kečup, v Havaně není”.

V Havaně se jdu podívat do potravin, že kolik tady stojí věci, když tak málo vydělají. No, milí marxisté, nepotěším vás. Pokud v obchodě náhodou něco mají, ceny jsou jako u nás. A většinou v obchodě mají dva druhy džusu a šest druhů rumu, jinak nic. Kolem toho se zde potuluje dvanáct prodavaček, vždyť plná zaměstnanost musí být. Na jednoho zákazníka připadá šest prodavaček, luxus parádní.

Domácí posedávají v garážích, což jsou takové jejich hospody. Našli jsme konečně nějaký bar. Obrovský, luxusní, jen nikde nikdo. Domácí sem nesmí, turistů mnoho není. Na ulici babička kouří doutník delší a širší než její noha. Odhaduji, že jej bude kouřit do smrti.

Hotel, kde bydlel Hemingway a hospoda, kam chodil za přítelkyní, má navždy vystaráno o klientelu. V hospodě je plno turistů, střídáme se v rychlých intervalech, oběd a pryč. Počmárané stěny, jinak ničím výjimečná hospoda, akorát zde mají jídlo, to je privilegium.

Navštívili jsme i muzeum rumu Havana, později mi domácí vysvětlili, že tuto značku nepijí, že je dobrá k prodeji na západ, ale oni mají mnohem lepší rumy pro sebe. Snažil jsem se to ověřit jako jen šlo a mohu s určitostí říci, že na Kubě je mnoho a mnoho výborných rumů.

Další den odjíždíme na hotel ve Varaderu. Jedna lampa svítí (ze čtyř), což už beru jako bonus. Za chvíli zjišťujeme, že je problém s WC. Už automaticky naskakují vzpomínky na dětství, záchod jako před 20 lety u nás jediný typ, neomylně otevírám vrchní nádobku a zjišťuji, že tam, kde má být řetízek, jsou čtyři druhy šňůrek pěkně navázané na sebe, které se občas roztrhnou (no, to občas bylo asi dvakrát denně). To opravím hravě, ale nahlásíme to na recepci. Nebudu vás napínat, za celých 12 dnů to nikdo opravit nepřišel. (Nejsou lidi, plná zaměstnanost atd.)

V baru je to super, namíchají ti nápoj jaký chceš a postaví k němu láhev rumu, aby sis dolil kolik rumu chceš. Doporučuji všem alkoholikům, byly tam i Rusi a využívali to hojně. Spolu s námi přišli i Češi, bavíme se na tom, jak spláchli WC, leželi na pokoji a po chvíli zjistili, že vodu mají všude. Také pamatují socialismus a berou to sportovně. Seznamujeme se s barmany. Jsou to vystudování profesoři, ovládají jazyky a dělají tu kvůli spropitnému. Tolik by nevydělali nikde jinde, práce číšníka na Varaderu je privilegium.

Ráno vyrážíme na prohlídku Varadera. Jezdí tam takový ten vlastivědný autobus, za dvě eura si koupíte lístek a vystupujete a nastupujete celý den. Kromě řidiče je uvnitř prodavač lístků, tak se dosahuje plná zaměstnanost … U autobusu je důležité vědět pár informací: Jezdí si bez ohledu na jízdní řád kdy chce a zastavuje na zastávce + – 200m. Musíte mít oči na stopkách a číhat na autobusy.

Internet na hotelu mají na jednom PC, je to takový dial up jako před 20 lety u nás, nebaví vás na něm pracovat, ale to je tentokrát spíš plus. Na wifi zapomeňte, není nikde.

Když zastaví autobus, obklíčí vás děti a žebrají bonbony, jako my kdysi od řidičů plechovky coly a angličáky. Jdete po ulici a samí manažeři pouličního obchodu, příští kubánští oligarchové. Všichni prodávají doutníky, ukradené z fabriky, kde dělají. Jeden mi ukazuje v kalhotách našité dvě trubky, do kterých ty doutníky vloží, aby jejich přenesl přes vrátnici.

Vybavení pasu stojí 90 euro. Při jejich platu na to za půl roku mají, pokud nebudou jíst. Na letenku si našetří nevím kdy. Jediná TV v obchodě s elektro, úhlopříčka 60cm stojí 400 euro. Zato tu mají ještě kazety Maxell. Pokud si je ještě pamatujete.

Je tu strašně teplo, ale Kubánci nemají klimatizace, protože elektřina je pro ně drahá. No, my turisté kapitalističtí ji naštěstí v hotelích máme.

V potravinách chci pravou kubánskou kávu, neboť ji nikde nevidím. Prodavačka se zatváří záhadně, ohlédne kolem sebe a zpod pultu vytáhne jeden kus v zeleném obalu. Poučen domácími chci tu ještě lepší, v černém obalu. Přepíná na vyšší level, zajde do skladu a pod bílým pláštěm mi tajně jeden kus donese. Zaplatil jsem a doufám, že ji zato nezavřou do basy. Domácí mi říkali, že u nich je polovina lidí policisté. Někteří jsou uniformovaní, jiní tajní.

Před obchodem se hrají tři děti. Mají kolečkové brusle, přesně dvě. Chvíli má jedna pravou a druhá levou a pak se střídají. Na největší ulici La Rampa (podobné La Ramble v Barceloně) se těžko hledá kavárna a vlastně i turisté, zato děti tam hrají fotbal s pozešívaným míčem z několika kusů, děda mi o takovém vyprávěl.

V televizi normálně běží americký fotbal, na pláži každých 50m vás hlídá místní policista. Kubánci na pláže ani do hotelu nesmí. Personál hotelu se při odchodu podrobuje osobní prohlídce, aby něco neodnášeli domů.

Když se více seznámíte s číšníky, tak vám tajně prodávají lístky na autobus za poloviční cenu. Dokonce i ten, co prodává lístky v autobuse, tak se vás při vystupování zeptá, zda mu je nedáte.

Polovinu cesty právě opravují. Jeden Čechokanaďan, který na Kubu jezdí už deset let vždy na zimu, tak říká, že to už dělají celých deset let.

A top příhoda na závěr. Kubáncům se pokazila nějaká elektrárna, tak pár měsíců kupovali elektřinu z USA. Před vánocemi Fidel vystoupil v televizi a asi hodinu vyprávěl jak je chtějí Američané zničit drahou elektřinou, ale oni se nedají a ukáží jim. Přes vánoce čtyři dny nebudou svítit. Takže vánoční svátky Kubánci strávili potmě a pár kilometrů od nich na Varaderu vysvícené hotely plné cizinců, v noci vystupuje Národní balet u bazénu, na každém hotelu jiná kapela, lampiony a ruce nahoře.

Svezete se parádními auty. Sice budete omotání uvnitř kabely křížem krážem, ale zvenčí vypadají skvěle. Je to asi tak jako i Kuba. Nádherné místo, vynikající podnebí a obrovský potenciál, ale bída na každém kroku. Skanzen socialismu jako vyšitý. Návštěvu doporučuji.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Milan Roman

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (22 votes, average: 4,68 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky