
Koště a jehelníček, vážení aneb podporovat „nezávislá“ divadla?
D. D. KRAJČA
Poslední dny poslouchám, jak „nezávislá“ divadla křičí kvůli škrtům, a přiznávám bez obalu, že mě to vytáčí. Ne proto, že bych měl něco proti kultuře. Naopak. Kulturu považuji za něco, co má smysl podporovat. Ale slova mají mít význam. A když někdo říká, že je nezávislý, měl by být skutečně nezávislý.
Znám divadla, která žijí ze vstupného a ze sponzorských darů. Podporuje je místní řezník, automechanik, výrobce televizorů, podnikatel, který si řekne, že chce mít ve městě scénu a že do toho dá vlastní peníze. Ta divadla hrají, prodávají lístky, bojují o diváka, přemýšlejí, co publikum chce, a když nepřijde dost lidí, pocítí to okamžitě. To je tvrdé, ale to je nezávislost. Nikdo jim nic negarantuje. Uživit se musí sami.
Pak tu máme státní divadla, Národní divadlo a další příspěvkové organizace. Ta žijí ze státního rozpočtu a nikdo si na nic nehraje. Jsou to instituce zřízené státem, mají svůj rozpočet, své zaměstnance, své závazky. Je to legitimní model a je to v pořádku. Jen si myslím, že pokud někdo vystupuje jako zaměstnanec státní instituce financované z veřejných peněz, měl by si být vědom, že protestuje jako občan, ne jako hlas instituce, která je placena z kapes všech. Občanské právo nikomu neberu, ale role by měly být oddělené.
A potom tu máme třetí skupinu. Ta se označuje za nezávislou, ale stojí na grantech. Ne na trhu, ne na sponzorech, ale na dotacích. A tady se láme chleba. Ve chvíli, kdy se ekonomice daří, peníze tečou a všichni jsou spokojeni. Jenže když stát padá na kolena a řeší, jestli budou peníze na učebnice, na léky pro nemocné, na platy učitelů a policistů, tak se prostě škrtá. Ne proto, že by někdo nenáviděl umění, ale proto, že není z čeho brát.
V tu chvíli slyšíme o ohrožení nezávislosti, o likvidaci kultury, o útoku na svobodu. A já si kladu jednoduchou otázku.
Jak může být nezávislost ohrožena tím, že někdo přestane posílat dotaci. Pokud bez ní nepřežiji, pak jsem na ní závislý. To není urážka, to je definice.
Neříkám, že kultura nemá dostat ani korunu. Říkám jen, že když přijímám veřejné peníze, musím počítat s tím, že nejsou nárokové a že přijdou chvíle, kdy prostě nebudou. A nemohu se tvářit jako morální maják, který káže ostatním o odpovědnosti, zatímco sám stojí na systému, bez něhož by se neuživil.
Kvůli ekologickým experimentům, kvůli Green Dealu, kvůli válce na Ukrajině a dalším krizím zkrachovala spousta firem, živnostníků, hospod, obchodů i výrobců. Lidé přišli o práci, o úspory, o životní jistoty. Trh byl neúprosný a nikdo jim negarantoval přežití jen proto, že dělali svou práci poctivě. A tak se ptám, proč by v takové době nemohla zkrachovat i divadla, která si říkají nezávislá, ale evidentně bez veřejných peněz nepřežijí. Proč by měla mít výjimku právě tato oblast, když všichni ostatní museli začít šetřit a přizpůsobit se.
Možná by stálo za to, aby se někteří herci a principálové zamysleli nad vlastními náklady. Možná by nebylo na škodu, kdyby si po představení sami uklidili, postavili kulisy, opravili kostýmy a přestali očekávat servis, který stojí další peníze. Možná by si mohli uvařit kávu sami a vzít do ruky koště stejně jako to dělají tisíce podnikatelů, kteří po zavírací době zametají své provozovny. Šetřit musí všichni, tedy i ti, kdo stojí na jevišti. Úspory nezačínají u grantové žádosti, ale u ochoty sáhnout si do vlastního provozu.
Závislost na dotacích není zločin. Ale přiznejme si ji. Nepřevlékejme ji do slov o nezávislosti a svobodě. Když se peníze tenčí a stát musí šetřit, šetří se všude. To je tvrdé, někdy nespravedlivé, ale je to realita.
Můj problém není s divadlem. Můj problém je s pokrytectvím. Pokud jsem skutečně nezávislý, přežiji i bez státní injekce. Pokud nepřežiji, pak nejsem nezávislý a měl bych to říct na rovinu. To je celé.
FB
- Lež a propaganda na jednom seznamu - 30.3.2026
- V USA vidí katastrofu, která čeká Západ - 30.3.2026
- O ropě, plynu a strašáku jménem hlad - 30.3.2026


(28 votes, average: 4,86 out of 5)
Ještě na počátku 20. století, kdy byla audiovizuální technika v plenkách a pro mnohé venkovany byla návštěva divadla nebo koncertu ve městě luxusem, tak se kultura dělala podomácku, ochotnicky. A leckde byla velmi kvalitní! Svědčí o tom dochované kroniky všelijakých ochotnických divadelních spolků, zpěváckých spolků (pěveckých sborů), hasičských kapel… Ohlédnuto pak ještě dále do historie cimbálových muzik, dudáckých muzik… Pan řídící s panem farářem hráli na housle, učitelský mládenec na violu, jeden šikovný sedlák na violoncello a měli jsme tu smyčcové kvarteto, které zvládlo i smyčcové kvartety od Stamice, Haydna či Mozarta. Pan řídící přivezl z města noty, rozepsal party, svolal členy kvarteta a tři až pět zkoušek svolal chasníky do školního nebo farního sálu a provedli koncert, jehož úroveň by možná dnes mohl leckdo závidět…
Nefantazíruji, moje babička tyhle časy zažila. A taky se říkalo, že co Čech, to muzikant, protože neumět na nic hrát nebo aspoň slušně zpívat, byl společenský handicap, který člověka do značné míry eliminoval z kulturní, byť třeba venkovské společnosti.
Slovo „dotace“ jistě neznali…
A proto je nutné, aby i poslanci, senátoři, prezident, starostové si každý den po práci hlavou, i když? hezky po sobě uklidili ten svinčík na podlaze. Koště, hadr a pak až domů.
A je to!
a vůbec, když nebudou chodit diváci, tak si můžou herci zažádat o udělení statusu „umělec“ …no a je to. Přece když diváci nechodí, tak umělec i přesto musí mít nějaký ten umělecký příjem. 😄
Ať jim přidá šoroš.
👍
podpora „kultury“ = z 99,9% podpora chazariátu a protičeských zmetků
Bohužel je to fakt, že kulturu nám ovládli a její obsah a nekvalitu určují chazaři a jejich líná namyšlená děcka. A to téměř ze 100%.
Ale tupé ojroovce mají nablblou zábavu pro hlupáci rády, takže vše je jak být má.
A co když se všichni voliči vykašlou na všechny volby?
Co potom budou činit – čunit ti kandidáti?
Budou snad makat za jen hezký voči, třeba jako nějaký zmocněnec ?
Pisatel článku správně uvádí, že pojem nezávislé divadlo z logiky věci přímo vylučuje lehkožití z dotací.
Také je nutno vědět, že potřeba dotovat kašpárky na jevišti a jejich obslužný provoz je v žebříčku užitečných a potřebných činností až někde za odvozem odpadků a zametáním ulic.
Ale tupé ukrotschechische ojroovce baží po hloupé zábavě pro opice a jak kašpárci někam na vidlákov přijedou, lupeny jsou vyprodané do týdne.
V takové situaci těžko kašpárkům vyčítat, že chtějí stále více a jsou stále drzejší. Nemají zpětnou vazbu o své skutečné nedůležitosti.
Tentokrát plně souhlasím. Naše národní kultura, která byla po většinu historicky dohledatelných pramenů na úrovni (evropské, ne-li světové), jde poté, co nás ovládli anglosaští chazaři, do kopru. Nemá smysl zde citovat jména našich skutečných velikánů, stačí otevřít jakoukoliv knihu pojednávající o kulturních dějinách. Třeba baroko a klasicismus – kolik českých jmen zde defiluje na výsluní všeobecného mezinárodního povědomí! A kdo zná z té samé doby nějakého anglického velikána kromě Purcella, Roberdaye, Dowlanda…pak stráášně dlouho nic, než se zjeví (odkudsi) Britten… A kdo byl mezi Shakespearem a Dickensem? …
A dnešní anglosaská kultura…? Pusťte si na chvíli rádio „Kiss“ a budete mít jasno… Nezapomínejme, že ještě na počátku 20. století, kdy byla audiovizuální technika ve zrodu, si většinu kultury museli lidé (i neprofesionálové !) obstarat či vytvořit sami. A ta námi dnes obdivovaná barokní opera, která je pro současníka nestravitelná, protože trvá tři hodiny a více, není ničím jiným než dvorský „mejdan“, kdy se ovšem pán domu úrovní tohoto „mejdanu“ prezentoval (domácí kina a projekce na bázi 3D nebo AI ještě neměli)… Proto se taky dělal kvalitní kumšt, z něhož dnešní kunsthistorikové čůrají – naši předkové se totiž uměli na úrovni i bavit (a kde měli málo prostředků na operu, spokojili se s produkcí komorního ansámblu – proto se psaly smyčcové kvartety nebo dechové kvintety – pro srandu králíkům a slávu tvůrců, kteří měli tehdy status služebných lokajů, to nebylo)!
Tehdy bylo i kulturně zkušenější a sebevědomější publikum. Jak poznalo, že kašpárci neumí zaházelo je odpadky. A umět naživo je hodně jiné než vyrábět konzervy za pomoci počítačových triků.
Ideálem dnešního publika, produktu inkludovaného školství, je parta nahých pošuků pobíhajících po jevišti, předvádějících epileptické záchvaty a deklamujících přisprostlé hlášky.
Mimochodem, všimnul jste si že upadají i děkovačky? Lidi to berou jak doma v bruselovizi. Skončil pořad tak prostě jdeme pro kabáty. A to i v případech kdy se dříve tleskalo ve stoje. Děkovat šmíře je samozřejmě blbost.
Tentokrát plně souhlasím. Naše národní kultura, která byla po většinu historicky dohledatelných pramenů na úrovni (evropské, ne-li světové), jde poté, co nás ovládli anglosaští chazaři, do kopru. Nemá smysl zde citovat jména našich skutečných velikánů, stačí otevřít jakoukoliv knihu pojednávající o kulturních dějinách. Třeba baroko a klasicismus – kolik českých jmen zde defiluje na výsluní všeobecného mezinárodního povědomí! A kdo zná z té samé doby nějakého anglického velikána kromě Purcella, Roberdaye, Dowlanda…pak stráášně dlouho nic, než se zjeví (odkudsi) Britten… A kdo byl mezi Shakespearem a Dickensem? …
A dnešní anglosaská kultura…? Pusťte si na chvíli rádio „Kiss“ a budete mít jasno… Nezapomínejme, že ještě na počátku 20. století, kdy byla audiovizuální technika ve zrodu, si většinu kultury museli lidé (i neprofesionálové !) obstarat či vytvořit sami. A ta námi dnes obdivovaná barokní opera, která je pro současníka nestravitelná, protože trvá tři hodiny a více, není ničím jiným než dvorský „mejdan“, kdy se ovšem pán domu úrovní tohoto „mejdanu“ prezentoval (domácí kina a projekce na bázi 3D nebo AI ještě neměli)… Proto se taky dělal kvalitní kumšt, z něhož dnešní kunsthistorikové čůrají – naši předkové se totiž uměli na úrovni i bavit (a kde měli málo prostředků na operu, spokojili se s produkcí komorního ansámblu – proto se psaly smyčcové kvartety nebo dechové kvintety – pro srandu králíkům a slávu tvůrců, kteří měli tehdy status služebných lokajů, to nebylo)! !
Tentokrát plně souhlasím. Naše národní kultura, která byla po většinu historicky dohledatelných pramenů na úrovni (evropské, ne-li světové), jde poté, co nás ovládli anglosaští chazaři, do kopru. Nemá smysl zde citovat jména našich skutečných velikánů, stačí otevřít jakoukoliv knihu pojednávající o kulturních dějinách. Třeba baroko a klasicismus – kolik českých jmen zde defiluje na výsluní všeobecného mezinárodního povědomí! A kdo zná z té samé doby nějakého anglického velikána kromě Purcella, Roberdaye, Dowlanda…pak stráášně dlouho nic, než se zjeví (odkudsi) Britten… A kdo byl mezi Shakespearem a Dickensem? …
A dnešní anglosaská kultura…? Pusťte si na chvíli rádio „Kiss“ a budete mít jasno… Nezapomínejme, že ještě na počátku 20. století, kdy byla audiovizuální technika ve zrodu, si většinu kultury museli lidé (i neprofesionálové !) obstarat či vytvořit sami. A ta námi dnes obdivovaná barokní opera, která je pro současníka nestravitelná, protože trvá tři hodiny a více, není ničím jiným než dvorský „mejdan“, kdy se ovšem pán domu úrovní tohoto „mejdanu“ prezentoval (domácí kina a projekce na bázi 3D nebo AI ještě neměli)… Proto se taky dělal kvalitní kumšt, z něhož dnešní kunsthistorikové čůrají – naši předkové se totiž uměli na úrovni i bavit (a kde měli málo prostředků na operu, spokojili se s produkcí komorního ansámblu – proto se psaly smyčcové kvartety nebo dechové kvintety – pro srandu králíkům a slávu tvůrců, kteří měli tehdy status služebných lokajů, to nebylo)!