8.9.2017
Redakce
0
Kategorie: Doporučujeme, Politika

Korporátní fašismus klepe na dveře. Nebo ho už žijeme? A co s tím?

Sdílejte článek:

HSP

Korporace mající výrobní závody, obchody, pobočky po celém světě, jsou dnes běžnou součástí našich životů a málo kdo, hlavně z mladší generace, si umí představit, že to tak ještě nedávno nebylo.

 [ad#clanek-respo]

Obrovské korporace zaměstnávající desetitisíce, některé více než sto tisíc zaměstnanců po celém světě produkují obrovské zisky, které se koncentrují v úzké skupině jejich vlastníků. Těchto vlastníků nebude mnoho, neboť podle švýcarské studie, která zkoumala vlastnické vztahy soukromých společností a precizní rozmotávala pavučinu komplikovaných a často se prolínajících vlastnických vztahů, došla k závěru, že přibližně 160 soukromých společností vlastní asi 60% veškerého bohatství na Zemi. Tyto společnosti samozřejmě nakonec vždy vlastní nějaký konkrétní člověk, ale až sem tento výzkum nešel. Je však jasné, že pokud je společností, které kumulují tak obrovské bohatství, pouze 160, konkrétních vlastníků, kterým tyto společnosti patří, také nebude mnoho.

Podle studie britského Oxfamu vydané tento rok (2017) zas pouze 8 nejbohatších lidí (v roce 2016 to bylo ještě 62 nejbohatších lidí, v roce 2015 125) vlastní více majetku než chudší polovina lidstva.

Je logické, že pokud se tak obrovské bohatství zkoncentruje v tak málo soukromých rukou, tito lidé se budou snažit ovlivňovat dění kolem sebe. Co je špatná zpráva pro všechny ostatní, budou tak činit pouze ve prospěch svých zájmů a ve prospěch upevnění své moci a vlivu.

Jak tato úzká skupina vlastníků korporací uplatňuje svou moc, se v současnosti odhaluje tam, kde narazí na odpor. V zemích, které momentálně ovládnou vlastenci, kteří se nenechají koupit či zastrašit, tak jak je tomu dnes například v Maďarsku nebo Polsku dochází k otevřenému boji.

Vlastenecké síly se v takovém případě vždy snaží eliminovat v první řadě neziskové organizace, které spolu s médii jsou velmi výkonnou silou při prosazování zájmů elit. Požívají všechny výhody, protože oproti politické moci v zemi se tamním obyvatelům vůbec z ničeho neodpovídají, i když rádi vystupují, jako kdyby hájili jejich zájmy. Ve skutečnosti jsou financovány těmito vlastníky korporací a to přes různé nadace, granty a ze státních rozpočtů států, kde je politická elita pod jejich vlivem.

V Maďarsku, kde je takový konflikt právě v plné síle, se premiér Orbán snaží zlikvidovat i Sorosovu univerzitu jako líheň budoucích kádrů, kterých si nadnárodní vlastníci vychovávají a kteří budou později prosazovat jejich zájmy.

Na maďarském konfliktu jsou zajímavé dvě věci. Zaprvé, Orbán je v konfliktu s jedním z mála viditelných příslušníků této nadnárodní vlastnické kasty – Sorosem. Většina vlastníků korporací a bank se veřejně neprezentuje a není veřejnosti známa. Zadruhé proti Orbánovi, na ochranu Sorosových zájmů, se postavily všechny, hlavně nevolené orgány Evropské unie, čímž pěkně demonstrovaly, pod čím vlivem jsou a na cích zájmech participují.

Tento systém prosazování zájmů úzké nadnárodní vlastnické elity (ke které se připojuje místní, lokální oligarchie) prostřednictvím komplikovaného mechanismu, který během několika posledních desetiletí vytvořili, přizpůsobování si veřejného prostoru a pravidel svým potřebám na úkor všech ostatních, se nazývá korporátní fašismus.

  • V čem spočívá nebezpečí korporátního fašismu a proč vlastně mluvíme o fašismu

Tam, kde se prosadí korporátní fašismus automatický dochází k omezení demokracie, přičemž však korporátní fašismus má vždy snahu zachovat její zdání. To znamená, že zůstávají parlamenty a uskutečňují se volby, ale kompetence se přenášejí na různé specializované úřady (kvůli odbornosti), na různé nevolené komise, rozhodování sporů zas na soukromé rozhodčí soudy. Pravomoci lokálních státních parlamentů se omezují, rozhodovací a řídící kompetence vlád se zužují ve prospěch orgánů pod kontrolou vlastníků korporací, přes různé mezinárodně obchodní smlouvy, přístupové smlouvy, atd …

Aby korporátní fašisté mohli něco takového dosáhnout a prosadit, potřebují realizátory na domácí politické scéně.

Dnešní politici mají v podstatě pouze dvě možnosti, buď jdou na ruku vlastníkům korporací a mají dostatek zdrojů na kampaně a rozsáhlý přístup do médií, nebo jim po ruce nejdou a nemají žádné zdroje ani žádný přístup do médií. Proto se dá logicky pochopit volba většiny politiků. Každý, kdo zkoušel dělat politiku, rychle přišel na to, že bez peněz a médií může kandidovat tak maximálně na starostu obce a vyšší už je ve velmi znevýhodněné pozici.

Na to, aby politici učinili správnou volbu, není potřeba žádný nátlak, přesvědčování ani kupování. Sami rychle zjistí, kudy vede a kudy nevede cesta. Stačí správně nastavit systém.

Dobrým příkladem jsou média a jejich nezávislost. Pokud vlastníte televizi, která každý měsíc požírá obrovské finanční zdroje na své fungování, ale vy ji nechcete dotovat, ale naopak na ní vydělat, potřebujete pro ni zajistit dostatek příjmů. Ty přicházejí přes reklamu. A pokud 60% největších firem, které zadávají 90% reklamy, vlastní úzká skupina lidí, a vy jim ve svém vysílání nejdete na ruku, tato reklama vás zázračně obejde. Příjmy z reklamy nepostačují a vy máte problémy. Přitom vám to nikdo otevřeně neřekne. Jen jednou reklama chodí, jednou nechodí a vy podle toho jaký postoj jste ve vysílání zaujali raz dva zjistíte, co můžete a co nemůžete vysílat. A pak už jsou vámi prezentovány názory bezchybné a finančních prostředků je dostatek.

Proto i lokálně (rozuměj – na úrovni státu ) vlastnictví médií nic neznamená pro jejich svobodu a nezávislost (což většina lidí nechápe), pouze pokud se jejich vlastník rozhodne trpět pro své názory nedostatkem, a to se lidé nastavení na vydělávání peněz, jakými vlastníci médií zpravidla jsou, nikdy nerozhodnou.

Někteří naivní teoretici řeknou, že máme přece dost vlastních firem – které vlastní naši lidé a ty by přece mohli … zapomínají přitom, že většina produkce těchto domácích výrobců končí na pultech některého řetězce nebo v montážní hale nějakého korporátního producenta (může být klidně kdekoli v zahraničí ).

Stejně politici, (a podle těchto kritérií si je velmi jednoduše dokážete i vy rozdělit na ty, kteří akceptují korporátní fašismus případně pro něj aktivně pracují a na ty, kteří tak nečiní), musí učinit tuto volbu. Mít zdroje, když kšefty jdou a dary od sponzorů přicházejí, nebo nemít zdroje a nemít sponzorů. Mít přístup do médií, nebo ho nemít a být odkázán na stále více regulované, kontrolované a cenzurované sociální sítě, či  méně významná nezávislá média. Mít podporu nevládních psů korporátního fašismu, nebo takovou podporu nemít, být pod jejich neustálým tlakem, štěkotem a kousáním. Každý politik se musí rozhodnout.

A zpravidla se také rozhodne. My jako občané se pak divíme, že liberálové prosazují homoagendu a konzervativci je podporují, že levičáci utrácejí obrovské prostředky a pravičáci říkají, že to je málo. Kdo však pochopí, že všechny “strany” se vlastně dobrovolně účastní prosazování idejí, zájmů a potřeb korporátních vlastníků, přestane se divit.

Některé potřeby vlastníků korporací a opatření pro jejich naplnění, které prosazují, jsou zřejmé a snadno pochopitelné. Například snaha přenést rozhodování sporů v oblastech, které se jich týkají na mezinárodní soukromé rozhodčí soudy a dostat se tak nad rozhodovací pravomoc států, kterou by mohli uplatnit přes běžné soudnictví, je jasná a snadno srozumitelná. Rovněž je snadno srozumitelné, pokud politici vezmou úspory občanům, které mají uložené v krachující bance a použijí je pod různými záminkami na její “záchranu”.

Právě ekonomické škody páchané touto bohatou, úzkou skupinou na všech ostatních se málokdy prezentují. Právě naopak, často se prezentují zcela opačně – pozitivně.

Pro obchodní řetězec, který má své obchodní provozy po celé Evropě (často po celém světě), není problém nakupovat i roky mléko v zemi, kde je jeho výroba dotována a vozit ho do země, kde jeho výroba dotována není a kde výrobci nedokážou konkurovat této dumpingového ceně, dokud všichni nepozabíjejí dojnice a nezkrachují. Následně řetězec ceny zvýší a s o to větší marží, zpravidla i desítky let, z této situace profituje. Přitom počínání řetězce je vykreslováno pozitivně, jako výhoda plynoucí z konkurence, která vytváří tlak na cenu a zlevňuje tak zboží pro spotřebitele, přičemž ve skutečnosti takové počínání pro obyvatele postižené země z dlouhodobějšího hlediska výhodné vůbec není.

Některé ideje prosazované korporativisty jsou však nejasné a nesrozumitelné. Je zcela zřetelné, že prosazují homoagendu, genderové zmatení pohlaví, eutanazii, migraci do Evropy, prointerrupčních agendu, multikulturalismus a podobně, ale co tímto sledují, jasné není. Ba to, jaké cíle tímto sledují, nelze ani určit zda odvodit, protože takové počínání nedává běžnému člověku žádnou logiku a tato skutečnost také nepodporuje důvěru v tento systém.

Právě prosazování cílů korporativistů, které často jdou proti zájmům běžných lidí, které omezují jejich svobodu a poškozují je po ekonomické stránce, ale i po různých jiných stránkách (například environmentální), nám dávají důvod k označování korporativismu jako fašistického systému. Nedemokratické metody a egoistické zájmy, které poškozují všech ostatních, prosazovány a realizovány lidmi, kteří na to nemají žádný mandát, jsou základními znaky totalitarismu a fašismu.

  • Kdo a jak může korporátní fašismus porazit

Momentálně se zdá, že dominující korporátnímu fašismu západního typu se dokáží vzepřít už jen největší státy. Nezbytným předpokladem je vlastenec na čele takového státu rozhodnut nekooperovat z vlastníky korporací pro vlastní prospěch, ale odhodlaný postavit se jim pro prospěch své lidi, svého národa.

Malé státy, jako Maďarsko, které aktivně vystupují proti představitelům nadnárodní vlastnické elity, musí opatrně pohybovat po hraně sfér vlivu těchto dvou světů. Maďarsko jako člen Evropské unie – seskupení zcela pod vlivem korporátního fašismu – je nucené balancovat na hraně tohoto členství opíraje se o bilaterální vztahy s Ruskem, které vytváří protiváhu těmto nadnárodním soukromým silám.

Dnes pro korporativisty není stát s ekonomikou Maďarska žádný soupeř. Udělali by s ním pořádek raz dva. Stažení kapitálu, výroby a investic ze země a následné živení nespokojenosti obyvatel, kterým klesla životní úroveň přes mimovládky a média, by stáhlo Orbánovy procenta spolehlivě dolů.

Někteří insitní revolucionáři vyzývají lidi, aby nenakupovali výrobky korporací. Ale mají tito lidé vůbec na výběr a lze od nich vůbec něco takového žádat? Vždyť si vezměme jen takový příklad. Které značce byste dali přednost? Audi, Porsche, Bentley, Bugatti, Lamborghini, SEATu, MANu, Scanii, Ducati nebo Škodě? A přitom kupujete auto od jediné a stále stejné korporace Volkswagen. Monopolizace zašla tak daleko, že dnes je korporací vyrábějících auta podobný počet, jako byl počet značek vyrábějících auta v socialistickém bloku. A to jsme tedy byli řádně nespokojeni. Dnešní pestrost je jen pocit zdání, protože vlastníci korporací si uvědomují, že pod různými značkami prodají produktů více.

Stejně je nerozumné žádat od lidí, aby vzdorovali reklamě a kupovali výrobky od neznámých malých výrobců, kteří si reklamu prostě nemohou zaplatit. Intelektuálové se rozčilují, že lidé jsou jako ovce a svými penězi si platí svůj žalář. Ale lidé nejsou ti, co toto mají řešit.

Vzepřít se korporativistům musí politické elity jednotlivých států. Je to však trnitá cesta vyžadující srdce a odvahu.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Píše Ľuboš Macko na portálu Hlavné správy. Tento článek si nekladl za cíl být komplexní analýzou. Snažil se jen upozornit na základny rysy společensko-politického zřízení ve kterém momentálně žijeme.

ZDROJ: hlavnespravy.sk

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (24 votes, average: 4,71 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky