Konec válečných příměrů: Proč dnešní svět neválčí jako kdysi?

Když polský premiér Donald Tusk nedávno prohlásil, že tlak na Ukrajinu, aby přistoupila na dohodu s Ruskem, připomíná „politiku appeasementu“ z konce třicátých let, vyvolal tím reakci, která se v západním diskurzu opakuje s železnou pravidelností. Každý, kdo mluví o diplomatickém řešení, je obviněn z opakování Mnichova. Politici, novináři i komentátoři hledají historické paralely, které by dodaly jejich argumentům váhu, a často se vracejí právě k oběma světovým válkám. Americký publicista Michael Lind ale varuje, že tato posedlost minulostí je nejen nepřesná, ale i nebezpečná. Britský server UnHerd upozorňuje, že svět se od dob Hitlera a Mussoliniho proměnil natolik, že staré analogie dnes neříkají téměř nic.Podle Linda je právě tato intelektuální lenost příčinou, proč veřejnost vnímá dnešní svět jako nebezpečnější, než ve skutečnosti je. Průzkumy ukazují, že většina Američanů věří v blízkou hrozbu další světové války, protože média i politici stále používají rétoriku minulého století. Zmínky o roce 1938, appeasementu a „novém Mnichovu“ se staly politickou zbraní. Na jedné straně mají burcovat veřejnost, na druhé zakrývat skutečnost, že současné konflikty mají úplně jinou logiku a jiný rámec.

Lind proto tvrdí, že moderní svět se více podobá systému obchodních bloků než impériím minulosti. Spojené státy, Mexiko a Kanada tvoří díky dohodě USMCA obří trh s více než půl miliardou obyvatel. Evropská unie představuje další blok o podobné velikosti. Rusko se snaží udržet svůj vliv prostřednictvím Euroasijské ekonomické unie, a Čína sdružuje okolní země do Regionálního komplexního hospodářského partnerství (RCEP). Současná politika se tedy neřídí mapou kolonií, ale mapou obchodních zón.

Zcela odlišná je i vojenská realita. V éře satelitního sledování, dronů a kybernetických útoků už není možné zopakovat překvapivý úder, jakým byl Pearl Harbor nebo Hitlerova invaze do Sovětského svazu. Války se dnes vedou v digitálním prostoru a s malými profesionálními jednotkami, nikoli milionovými armádami branců. Lind připomíná, že v době první a druhé světové války se státy mohly spoléhat na obrovské počty mladých mužů ochotných bojovat. Dnes, v éře jedno- či dvoudětných rodin, nemají ani autokracie, ani demokracie dostatek lidí ochotných položit život za dobyvačné cíle. Podle průzkumů by v případě globální války bylo ochotno dobrovolně nastoupit do armády pouhých šest procent Američanů.

Lind připomíná, že podobně jako první studená válka může i ta současná skončit dohodou, která nastolí „chladný mír“. Rivalita mezi bloky sice bude pokračovat, ale bez destruktivní katastrofy světové války. Tento vývoj bude spíše připomínat merkantilní soupeření evropských mocností v 17. až 19. století, kdy se hrálo o přístup k mořským trasám a trhům, nikoli o samotné přežití národů.

Podle Linda je proto nebezpečné, když politici a média používají historické příměry jako vodítko pro dnešní politiku. Dnešní svět má jiné mocenské struktury, jiné technologie, jiné populace i jinou psychologii. Snahy řídit se podle „lekcí“ z Mnichova nebo Versailles mohou vést k chybným rozhodnutím, která zbytečně zvyšují napětí. „Rýpat se v archivech minulosti,“ píše Lind, „znamená ztrácet pozornost pro to, co je nové a skutečně nebezpečné v našem vlastním čase.“

Závěrem autor připomíná, že dějiny mohou být užitečným varováním, ale nikdy nemohou sloužit jako mapa budoucnosti. Moderní diplomacie, ekonomika a válčení se řídí pravidly, která generace našich předků neznaly. Svět sice zůstává nestabilní, ale není to návrat do roku 1939. Je to zcela nová éra, jejíž podoba se teprve formuje. A kdo ji bude vykládat podle starých válek, ten v ní nepochopí nic.