Komunisté vždy byli násilníci, lháři a zloději

Jak komunisté upekli v květnu 1948 „demokratické volby“

Ještě před únorem 1948 počítaly politické strany s konáním druhých demokratických poválečných voleb, které měly připadnout na květen 1948. Proběhly však po únorovém státním převratu, kdy veškerou moc získali komunisté a volby připomínalo spíše frašku a „parodii“ na svobodné hlasování.

Na květen 1948 se upíraly i zraky nekomunistických stran, které počítaly s tím, že KSČ, která zahájila na podzim 1947 svůj pochod k moci, výrazněji oslabí a mocenské váhy se vychýlí směrem k těm silám, které hájily v poválečném Československu demokracii, byť omezenou. KSČ také před vyhrocováním vztahů v Národní frontě a vládě počítala s konáním voleb se samostatnými kandidátkami politických stran, a usilovala v nich vyřešit mocenskou otázku tím, že získá 51 % všech hlasů, jak to vyhlásilo komunistické vedení v lednu 1947. Vedl je k tomu fakt, že komunisté v prvních poválečných volbách v roce 1946 získali 40 % hlasů. Nekomunistické strany pak „taktiku“ 51 % kritizovaly a považovaly ji za snahu získat „suchou cestou“ mocenský monopol.

Sám předseda KSČ a vlády Klement Gottwald a spol. se však neupínal jen na tuto možnost („Přece neztratíme hlavu kvůli volbám“), ale nechával si v záloze další způsoby řešení mocenské otázky mimoparlamentními cestami. Gottwald například kalkuloval s tím, že vedení nekomunistických stran ovládnou prokomunistické frakce („styčky“), jejichž představitelé byli dlouho nespokojení s vedením své strany. Radikální proud v KSČ (Kopecký, Dolanský, Ďuriš) pak chtěl zúčtovat s „reakcí“ ještě před volbami soustředěnou mobilizací mas, partyzánů, dělnictva a administrativně-mocenskou likvidací nekomunistických stran. Mimochodem právě Československo bylo jedinou zemí z rodícího se sovětského bloku, kde ještě před únorem 1948 nebyla rozhodnuta mocenská otázka. V některých dalších zemích se již popravovalo, jako například v Bulharsku, kde byl v září 1947 zlikvidován komunistický odpůrce Nikola Petkov. Vládní krize v únoru 1948 a následné převzetí moci československými komunisty však mocenskou otázku beze zbytku definitivně vyřešilo.

Komunistické vedení původně počítalo ještě v březnu s tím, že do voleb, proponovaných na květen 1948, půjde každá strana samostatně. Komunisté chtěli stvrdit své „velké únorové vítězství“ a získat až 75 % všech hlasů, což byl však značně nadsazený předpoklad. Nakonec KSČ v dubnu rozhodla, že se volby budou konat pouze s jednotnou kandidátkou. Komunisté se obávali toho, že nekomunistické strany, které byly vážně otřeseny administrativně-mocenskými zásahy v únoru 1948, se vzpamatují a budou představovat pro KSČ soupeře. Jednotná kandidátka tak měla zajistit, aby v příštím parlamentu byla KSČ jasně dominantní silou v poměru 7:3 v 300členném Národním shromáždění. Volič tak měl v podstatě jen dvě možnosti — hlasovat pro jednotnou kandidátku Národní fronty, nebo hodit bílý lístek, který znamenal nesouhlas s jednotnou kandidátkou.

Nutno podotknout, že předvolební kampaň se nesla v duchu masivní agitace pro jednotnou kandidátku, a ti, kteří nakonec hodili bílý lístek, byli perzekvováni, například propouštěním z práce či sníženým veřejným uplatněním atd., protože bílý lístek byl podle komunistů hlasem pro nepřátele socialismu. Podle Gottwalda znamenal hlas pro jednotnou kandidátku i hlas pro republiku a vyjadřoval vlasteneckou povinnost. V jednotlivých obcích, v tisku se tak rozproudila kampaň za volbu jednotné kandidátky.

Při samotných volbách, které se konaly 30. května 1948, byla porušena řada ústavních zásad. Komunisté sami vybízeli občany, aby proklamativně volili nikoliv tajně, tedy za plentou, ale před ní. I přes masivní agitační kampaň ve prospěch jednotné kandidátky získala jednotná kandidátka nakonec 87 % hlasů, bílých lístků bylo necelých milion. Na řadě míst však byly výsledky ještě falšovány, a komunisté se tím ještě chlubili.

S železnou pravidelností se pak v Československu konaly volby pouze s jednotnou kandidátkou, kde komunisté pravidelně získávali 99 % hlasů a uměle tak vytvářeli dojem, že je celý národ podporuje.

První volby s jednotnou kandidátkou v roce 1948 tak byly „volbami“, které měly do demokratického hlasování skutečně daleko, což kritizoval i odcházející prezident Edvard Beneš. Popíraly základní princip svobodné volby a soutěž mezi více politickými stranami, a byly porušovány jejich hlavní principy, především tajnost hlasování. Demokraticky vyjádřený nesouhlas s jednotnou kandidátkou a vhození bílého lístku bylo stavěno na úroveň zrady a rozbíječství uměle vytvořené jednoty národa. A nejen to. Stejně jako v únoru 1948 byla charakteristická atmosféra silného politického nátlaku a zastrašování těch, kteří chtěli hodit bílý lístek. Tedy chování, které je neslučitelné s demokratickým ovzduším svobodných voleb.

Komunisté se však řídili pragmatickým heslem „účel světí prostředky“ a nehodlali potenciálně ani připustit, že by je o část nabyté absolutní moci mohly připravit ostatní strany. Volby v květnu 1948, které měly mít původně charakter demokratického a svobodného hlasování, se tak proměnily v nadsázce řečeno v kabaretní frašku, zinscenovanou a pečlivě zrežírovanou komunisty.

V letech 1948–1989 držela mocenský monopol KSČ, která do ústavy z roku 1960 zakotvila svou vedoucí úlohu ve společnosti. V žádné demokratické společnosti, za kterou tu socialistickou KSČ vydávala, se žádná strana nemůže deklarovat jako vedoucí síla, protože to je právě popření elementárních demokratických principů. Vedoucí úlohu KSČ v ústavě si pak zrušili unisono sami komunističtí poslanci v roce 1989. Jaký to paradox dějin.

KSČ v únoru 1948 využila naivity demokratických stran, které svými demisemi poskytly vítanou záminku komunistům k převzetí absolutní moci ve státě. KSČ soustředila od tohoto okamžiku veškerou moc ve svých rukou a byla plně zodpovědná za další osudy obyvatel. Komunisté pak brali únor 1948 z ideologických pozic jako „nevyhnutelný“ střet s třídním nepřítelem, který „musel“ prohrát, protože to je „objektivní zákonitost“ dějin. Pomiňme skutečnost, že kategorie „nevyhnutelné“ ani objektivní zákonitost“ v dějinách neexistují a zaměřme pozornost na vedoucí úlohu strany.

KSČ sama deklarovala, že socialistická společnost je vyšší společensko-politickou formací než kapitalistická, přináší mnohem více možností, a především — je demokratičtější, přesněji řečeno nejdemokratičtější společností, kterou lidstvo vůbec vymyslelo. Ale ač je tato společnost nejdemokratičtější, a dalo by se předpokládat, že všechny politické síly si budou rovny, přesto si KSČ do „socialistické“ ústavy z roku 1960 zakotvila vlastní vedoucí úlohu ve státě. Ostatní nekomunistické strany pak sloužily jako poslušná převodová mocenská páka komunistů.

Ale když tedy byla socialistická společnost nejdemokratičtější vůbec, proč nemohly mít i ostatní strany v ústavě „svou“ vedoucí úlohu? A zde jsou ony paradoxy a současně rozpory. KSČ si vedoucí úlohu zakotvila ústavně proto, že podle marxistických ideologických pouček věřila na již zmíněnou „nevyhnutelnost“ dějin, to znamená, že socialismus a později komunismus musí „zákonitě“ ve společnosti zvítězit. A jedinou politickou nositelkou této revoluční přeměny společnosti jsou pouze komunistické strany jako předvoj dělnické třídy a nikdo jiný.

Ideologický balast je však patrný rovněž v jiných oblastech. I komunisté totiž kupříkladu uznávali demokracii, ale socialistickou, nikoliv „buržoazní“, která ve skutečnosti zakrývá „diktaturu buržoazie“. Nicméně socialistická demokracie není v praxi žádnou demokracií, protože v socialistické společnosti neexistuje žádná pluralita v jakékoliv sféře, neboť ani systémově nemůže.

Vnitřně rozporný jazyk můžeme najít ale také jinde. KSČ měla například vnitrostranické mechanismy, jedním z nich byl tzv. demokratický centralismus. A opět — ten nemá s demokracií nic společného, ale přeloženo do srozumitelného jazyka znamená bezprostřední podřízenost nižších stranických složek těm vyšším. Kromě toho si obě tato slova odporují. A tak bychom mohli pokračovat dále. Komunistický „newspeak“ byl ovšem na druhé straně nutnou a každodenní součástí neomezené vlády nad společností, ač mu běžný občan sotva mohl rozumět (pokud tedy nebyl komunistou).

V listopadu 1989 pak vedoucí úloha KSČ definitivně zmizela z tehdejší ústavy. 29. listopadu 1989 si ji komunisté zrušili sami, když v parlamentu jako „jeden muž“ hlasovali pro zrušení článku 4 o vedoucí úloze KSČ. Ano, i to byl jeden z mnohých paradoxů našich dějin.

Když budou mít ostatní strany opoziční záchvaty, tak půjdou z Národní fronty pryč, hřímal po únoru 1948 Gottwald.

Po únoru 1948 nastolila KSČ mocenský monopol a s tím souvisí i administrativně-mocenská likvidace ostatních stran.

V únoru 1948 došlo k likvidaci řízené demokracie, kdy spolu v jedné vládě seděli komunisté a demokratické strany. Základem poválečného politického systému se stala Národní fronta, do níž se po roce 1945 sdružily všechny povolené strany. V roce 1946 zvítězila KSČ („jsme daleko nejsilnější stranou“) a zahájila svůj pochod k absolutní moci, který vyjádřila v lednu 1947 heslem získat v příštích volbách v roce 1948 51 % všech hlasů.

Na další demokratické volby však nedošlo, místo toho se konala v květnu 1948 „kabaretní fraška“, která měla vyjadřovat plebiscit o umělé jednotě národa pod vedením zvítězivší KSČ. Těsně po únoru 1948 vyvstala otázka, co dělat s nekomunistickými stranami — národními socialisty, lidovci a slovenskými demokraty, kteří byli v důsledku administrativně-policejních zásahů natolik ochromeny, že se v podstatě rozpadly (hlavně Demokratická strana) a již neplnily funkci mocenskopolitické síly.

Gottwald byl pro to, aby na rozdíl od SSSR v československých podmínkách tyto strany figurovaly jako tzv. fasáda režimu, který by po únoru 1948 „propůjčil“ jakousi demokratičnost. Předseda KSČ pak prohlásil, že je kdykoliv z „obrozené“ Národní fronty mohou vyhodit. „Když budou mít ostatní strany opoziční záchvaty, tak půjdou z Národní fronty pryč,“ prohlašoval Gottwald. A generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský souhlasil.

Aby nedošlo k dalšímu „oživení“ nekomunistických stran, komunisté sáhli k několika druhům opatření, z nichž nejdůležitější byly čistky od „reakčních elementů“, tedy odpůrců komunistů, doprovázené zostřenými mocensko-administrativními kroky. Těmi máme především na mysli akční výbory, protiústavní orgány, které vylučovaly během února a po něm ty lidi, kteří nesouhlasili s komunistickou politikou, což se dotklo samozřejmě i nekomunistických stran. Tzv. očista, která byla prováděna, se tak dotkla desetitisíců nepohodlných.

Dále byly vyhlašovány výzvy k masovým členským přechodům z nekomunistických stran do KSČ, která tak měla v srpnu 1948 zhruba 2 miliony členů. Národně socialistická, lidová a slovenská demokratická strana tak měly být „preventivně“ budovány jako výběrové strany, které měly pevný strop na maximální počet členů, který činil zhruba 15 000. To byl pouhý zlomek předúnorového stavu, kdy měla například národně socialistická strana přes 600 000 členů.

Cíl těchto opatření byl jasný: nepřipustit jakoukoliv opozici vůči nově nastolenému nedemokratickému režimu. Výše zmíněné kroky pak měly ve svých důsledcích likvidační charakter a nekomunistické strany se z nich po únoru 1948 již nevzpamatovaly. Zapojily se do systému převodových pák režimu a byly s výjimkami roku 1968 a 1989 poslušnými nástroji komunistické moci.

• SecurityMagazin.cz