3.12.2025
Kategorie: Společnost

Ke svobodě jako k pluhu

Sdílejte článek:

ŠTĚPÁN CHÁB

Někdy se mi udělá tak nějak podivně na duši, trudomyslně. A na to mám jediný recept. Koupit si nějakou knížku. Každý máme své rituály, kterými lovíme své bobříky.

Minulou středu na mě padl přesně takový dušebol. Spiklenecky jsem si prohlédl svou rodinu, obhlédl dům, pohlédl roztouženě na schody a následně s výkřikem – ať nežerem – po nich vyrazil do té své jeskyně. A začal se léčit prohlížením možného.

A protože dušebol byl veliký, podobně veliký jako předvánoční slevy, skončilo mi v košíku rovnou šest knih. Vyjmenuju (dle pravidla – řekni mi co čteš, řeknu ti, kdo jsi).

Ostrov ztracených vzpomínek od Jóko Ošido. Noc o polednách od Arthura Koestlera v novém překladu. Stroj času od Wellse. Migrace a globalismus od Roberta Kotziana. O demokracii a kultu smrti od Douglase Murrayho. A nakonec Cenzura versus svoboda slova od Petra Žantovského.

Dušebol byl uklidněn, popadl jsem tedy opět všední život a tlačil ho dál do kopce a čekal, kdy se zase skutálí dolů, jak to má ve zvyku. Do pátku, kdy mi přišla SMS, že pošťák s knížkami je na cestě. To mnou začala lomcovat netrpělivost. Když přijel, zatáhl jsem si úlovek do své jeskyně, zahnal potomstvo slovy – tatínek si jde chvíli číst – a zalígroval za sebou.

A pak přišla ta kouzelná chvíle, rozškubat balík a chvíli se s novou várkou mamutů mazlit, očuchávat je, sem tam z některé přečíst odstavec, rovnat si je a těšit se. Prostě se jenom těšit.

Přiznávám, že mi rituál zkazil Petr Žantovský se svou knihou Cenzura versus svoboda slova. I tou jsem si listoval, očuchával ji a rovnal ji vedle ostatních a prostě se kochal. Jenže když jsem si ji náhodně otevřel a jal se přečíst odstavec, zjistil jsem po chvíli, že čtu už osmou stránku někde od prostředka. A tak jsem si vzdorovitě nalistoval první stránku a prostě se začetl. A dokud ji nedočetl, číst jsem nepřestal.

A tak se pokusím o pár myšlenek, které mi při čtení i po dočtení táhly hlavou.

Petr Žantovský svou knihu pojal jako mapu po historii cenzury a útlaku svobodného myšlení. Ale nikoliv školometsky. Vybíral a jel po mapě historie prstem a říkal – tady, tady přesně se protínáme, tady je inspirace dnešku, tady je ten ohavný pahýl, který ničil (ale nikdy nezničil) svobodu myšlení a touhu své myšlenky ukázat světu a stát si za nimi.

A tak vedle sebe čtete o pálení knih katolickou církví a o systémových řešeních, kdy tiskař mohl být vinen za knihy, které tiskne, což vedlo k tomu, že radši tiskl jen církví schválené spisky. Čtete o Karlu Havlíčku Borovském, kterého c.k. vrchní moc dohnala až k vyhnanství, protože hlásal myšlenky a zastával postoje, které byly pro vládní moc tak nepříjemné a s takovým kousavým humorem sepsané. Pročtete se cenzurními zákony protektorátu i komunistického režimu. Zakousnete se v myšlenkách i do stěžejního románu Geoge Orwella 1984, a vedle něho pochopíte, že spisovatel Vlastimil Vondruška je prostě… bratr Čech, který spatřil, pochopil, ví a nebojí se mluvit. To všechno pak rámuje svými slovy Petr Žantovský a celou knihou se doslova s něhou mazlí se svobodou slova, svobodou myšlenky a právem si za myšlenkami stát a hájit je v dialogu, nikoliv v havlíčkovském vyhnanství bez prostředků a možností.

V dialogu ve společnosti, která si zjednodušila svět na černou a bílou, na my a oni, ve společnosti, která nenávist a pohrdání povýšila na ctnost. Kdy ideje, ať životní nebo politické, jsou nahrazeny dobře řízenými emocemi vrchních manipulátorů. Kdy už vlastně nezáleží na faktech, ale na atmosféře, na pocitu, sdíleném pocitu patentu na pravdu a jejího výkladu. Vytvořit frustrovaného člověka, vyděšeného člověka a dát mu viníky, na kterých se může vybít. Ty dnešní foltýnovské svině, dezoláty, popírače, antivaxery. K řízení společnosti stačí pár nálepek a neuvěřitelné zjednodušení na my a oni. My a nepřítel. Pak je agrese dovolena. Nenávist pak řídí jinak racionálního člověka a tím z něho tu racionalitu vytlouká, ničí ji, dělá z něj spolehlivou součástku moci.

Užasl jsem u výkladu Petra Žantovského o přerodu z komunismu na svobodnou společnost a pak zpátky k výkladovému slovníku černobílého vidění, kdy moc si uchvátila jedna skupina lidí a ten, kdo odpadl od jejich fanatické víry v patent na pravdu i za cenu toho, že se změní na propagandu, nebyl poslán do gulagu, jen přestal existovat. Byl onálepkován a vyřazen k jourovskému vyhladovění.

Teprve u popisu z pera Petra Žantovského jsem si do důsledku uvědomil, jak naivně dětinskou hru jsem rozehrál, když jsem se v létě přel s Janem Schneiderem o to, že i on je na vině v té mediální i společenské nevraživosti, protože i on odmítá dialog. Och, jak jsem se mýlil. Snad pan Schneider dodatečně přijme mou omluvu. Chvíli to trvá, ale nakonec to u mě do té hlavy doputuje na správné místo. Každý den je vhodný k tomu zase o kousek povyrůst. Aspoň že tak.

Kniha Petra Žantovského je velmi důležitým mementem naší pomýlené doby. Svědectvím, které bolí číst, protože v takové společnosti žít nechcete, ale musíte. Ale snad je kniha součástí i toho, jak se taková společnost začne bortit a zahájí ozdravný proces. Snad.

Trochu se bojím zbylých pěti knih, které jsem si pořídil. Jestli se mnou hnou podobně, jako kniha Petra Žantovského, mám obavy, abych se pak vůbec našel.

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (9 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
1 komentář

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)