26.6.2022
Kategorie: Historie

Josef Jurij Švec

Sdílejte článek:

VIDLÁK

Dnešní článek bude antitezí předvčerejška. Abyste věděli, že nepřemýšlím jen o tom, jak se zorganizovat, ale také o tom, proč to nejde. Proč se nikomu v posledních letech nepodařilo vytvořit nějaké skutečně silné a početné hnutí. Proč u nás máme jen drobné projekty, které zpravidla nikam nevedou. Proč u nás neexistuje žádné skutečně národní a masové hnutí. Proč se pořád točíme v kruhu.

Slyšeli jste někdy jméno z napisu? Já se s ním seznámil teprve nedávno. Sokol, voják, legionář… v Rusku za První světové. Nejprve vojcl, postupně povyšován, dotáhl to na legionářského plukovníka. Dokonale zapomenutý hrdina od Zborova. Dokonale zapomenutý a to i přesto, že o něm Rudolf Medek napsal divadelní hru, která za První republiky způsobila slušný skandálek.

Plukovník Švec je ztělesněním toho, proč se nám v Česku nedaří semknout a následovat nějakého lídra. Dovolte mi ve stručnosti odvyprávět jeho příběh.

V roce 1918 se jeho divize dostala do vojensky velmi obtížné situace. Neberte mě úplně za slovo, ale legionáři skončili v bolševickém obklíčení a jejich velitel přišel s plánem, jak se z beznadějného postavení probít ven. Ovšem za cenu značných ztrát. Alternativou bylo se vzdát nebo padnout. Plán byl z vojenského hlediska správný, ale legionáři měli oproti běžnému vojsku hentů demograciju a samosprávu a vojáci pod vlivem svých komunistických agitátorů odmítli rozkaz splnit a obvinili svého velitele, že je chce hnát na jatka, aby si vysloužil generálské frčky.

Plukovník Švec se tomuto obvinění ubránil vlastně jediným možným způsobem. Zastřelil se. Svou sebevraždou prokázal, že to fakt nedělá kvůli generálské hodnosti, ale myslí svůj plán zcela upřímně. Pod dojmem tohoto skutku pak vojáci splnili rozkaz svého mrtvého velitele a skutečně se z obklíčení probili, tak jak on to vymyslel.

Proč to všechno píšu…

Takhle my to u nás máme, přátelé. Tak nějak očekáváme od našeho lídra skutečný důkaz jeho čistých úmyslů. Důkaz, který ho zpravidla stojí oběť nejvyšší. Až smrt definitivně a jednoznačně prokáže, že to lídr myslel dobře, že se nás nesnažil oblafnout a obrat. Až smrt je dostatečným důkazem čistých úmyslů. Mistr Jan Hus – to je to samé. Národ se za ním semknul, až když už nebyl… Kolem plukovníka Švece se jeho muži semkli, až když měl díru v hlavě.

Jsme národ, který se semkne za vůdcem, až když je ten vůdce mrtvý. Až když svou nejvyšší obětí prokázal, že jsou jeho pohnutky opravdové. Obávám se, že v této krizi to bude také tak.

Na každém něco najdeme, každý má špatné vlastnosti, každý má škraloup, každý má své hříchy a kdyby je náhodou neměl, najde se někdo, kdo si je vymyslí. Všude tu jsou agitátoři, kteří se postarají, aby nějaký škraloup ulpěl na komkoliv. Nejde tomu čelit. Nepomůže ani soud, ani vysvětlování. Babišovi je houby platné, že vydává další knížku ve které exaktně dokazuje, že pramiéroval dobře. Jeho fandové mu to věří i bez knížky, jeho odpůrci mu to neuvěří, i kdyby přinesl štempl do Pánaboha. Pro ostatní to v bledě modrém platí také.

V posledních týdnech jsem často volal po semknutí a organizování. Volal jsem po českém bratrstvu, po masovém hnutí, pro které jsem se snažil najít nějakou ideu, na které by se všichni shodli. Budu to dělat i dál… Ale my se nesemkneme. Každý lídr, kterého povoláme, zvolíme a nebo který se zvolí sám, bude okamžitě pod palbou mnoha obvinění, že to dělá ze zištných důvodů.

Možná proto u nás může někdo vládnout jen s podporou zahraničního protektora. Protože zahraničním protektorům nevadí nějaké charakterové vady českého lídra. On jen potřebuje, aby to byl jeho zkurvysyn. Dokud bude užitečný, bude udržen u moci. Nikdo nikdy u nás vlastně neměl podporu národa, protože nám i drobné charakterové vady lídrů vadí tak moc, že vlastně nikdy nepodpoříme nikoho, kdo nepodá absolutní důkaz své čistoty v podobě dobrovolné ztráty svého života.

A tak vlastně čekáme na nového Švece nebo Husa. Čekáme na někoho, kdo buď dobrovolně, nebo shodou okolností zemře pro národ. Pak si vzpomeneme na jeho slova a uděláme to, k čemu nás zaživa vybízel. A pak budeme také umírat, přestane nám na dlouhou dobu vadit, že naši sousedi mají vady, pak budeme odpouštět hříchy i dluhy, budeme schopní se také obětovat a bude se před námi třást celá Evropa ať už v podobě německých křižáků nebo vznikající Rudé armády, která by raději s „čortem vojevala, než s Čechoslovákmi.“

Beneš, Masaryk… ti mají v podstatě smůlu, že svůj život neobětovali. Proto na nich bude navždy ulpívat kupa bláta, kterou na ně naházeli už za jejich životů. Neprolili svou krev, která by je omyla. Toto je úděl také všech našich demokratických politiků. Vždycky bude dost důvodů tvrdit, že to dělali především pro svou slávu a své obohacení. Jedině hrdinská a mučednická smrt to všechno smaže.

Ovšem lidí, kteří jsou dobří a mají něco v hlavě, aby nám nechali použitelný odkaz k následování a zároveň ještě za tento odkaz zemřou… těch je jak šafránu. Takové případy se stávají velmi velmi zřídka. Všichni ostatní ambiciózní lídři nakonec zjistí, že nejjistější cesta na český trůn je přes německé císaře nebo ruské cary.

A že jsme měli Karla IV., který nemusel umřít a přesto byl uznávaný a národu prospěl? Ano, ten nám vybral pravděpodobnost něčeho takového po zbytek existence tohoto národa…

Jo a víte, kdo mě na plukovníka Švece navedl? Hádejte.

 

Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (26 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...
https://pravyprostor.net/wp-content/uploads/2022/05/JAROBANNER2.jpg
40 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-)