Jak se žije v Mississippi: Bydlení

Čtenáře Auto zajímala situace ohledně Covidu v Mississippi. Napsal: “Už tu paní Petra nějak naťukla protikovidová opatření na Jihu? … Nakolik lidé nosí roušky, jsou očkovaní, co obnáší zajít do baru/restaurace nebo zaplatit na Gas Station? Jak moc se v současnosti schází příbuzní, známí v okolí. Co opatření v zaměstnání?” Slíbila jsem, že odpovím v následujícím příspěvku a tímto slib plním:

Když se v roce 2020 Covid rozjel v Číně někdy kolem 24. ledna, říkala jsem si: “Buď v klidu, to do Evropy nedojde.” Do Itálie to došlo někdy kolem 1. března. Pak jsem si říkala: “Ale Česku se to vyhne” Nevyhlo – začalo to někdy kolem 6. března. Pak jsem doufala, že do Států to nedojde. Došlo. Někdy kolem 15. března to propuklo v New Yorku. To už se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku rozhrčely šicí stroje. Sice jsem ještě pořád doufala, že Mississippi se to vyhne (vždyť tu máme tolik sluníčka – UV záření, vitamín D, nízká koncentrace lidí), ale už jsem také začala šít roušky – sice tou dobou ještě na mě koukali jak na cvoka, ale to brzy přešlo (Kdo je připraven, není překvapen.) a spolu s Billem jsme se sami dobrovolně stáhli z komunitního života (Bill má problém s plícemi). Já jsem ukončila pracovní poměr, přestali jsme jezdit na farmářské trhy, při nákupu jsem do košíku přihodila krabičku roušek, krabičku gumových rukavic, láhev sava (tady mu říkají chlorox), balíček dezinfekčních utěrek do auta, přes internet jsme sehnali isoprinosin a elektrické čističky vzduchu, a když se to rozjelo i tady, byli jsme připraveni jako správní skauti.

30. dubna 2020 jsem napsala mail bratrovi, ze kterého cituji: “…Jak vypadají opatření tady u nás? Školy jsou zavřené – hodně počítačových firem/učitelů poskytuje výuku on-line, ale vzhledem k tomu, že se nás to netýká, nevím o tom moc víc. Jsou zavřené služby jako pedikůra či kadeřnictví, fitnessy. Kostely byly požádány, aby zvážily uzavření, ale nemají to příkazem. Vlastně nevím o církvi, která by se tomu požadavku vzpírala. Náš sbor bohoslužby streamuje na Youtube, případně přes rozhlas. … Roušky nejsou povinné, ale nosí je tak 70 procent obyvatel. Se supermarkety – máme tady dva – Walmart a XXXX, které prodávají potraviny. Tedy ještě jsou tu dva Dollar General, pak Family Dollar, a Dollar Tree – ty také fungují, ale ty mají potraviny jen jako malé procento zboží. Kdyby je zavřeli, tak tu lidé umřou hlady – tady malé obchůdky s potravinami nejsou. Další obchody – obchod s krmivem a farmářskými potřebami funguje na principu “curb service” – tj. přijedeš, řekneš venku co chceš a oni ti to z obchodu přinesou, případně naloží. Stejně funguje i železářství. Jiné obchody nevím – nechodila jsem tam před koronavirem a tak tam nechodím ani teď. Ve Walmartu pouštějí dovnitř jen tolik, aby tam nebylo víc, jak 200 zákazníků – u vchodu to eviduje zřízenec. Úterý od 7 do 8 ráno je vyhrazen seniorům nad 65 let. Nákupní košíky předtím, než je nasunou zpátky z parkoviště do odběrného prostoru se dezinfikují. A ty, když si bereš vozík, máš tam sloupek s dezinfekčními ubrousky a můžeš si to ještě sám otřít (ale to bylo i před koronavirem). U pokladen mají vyznačené odstupy, které zaměstnanec po zákaznících vyžaduje. Restaurace fungují na principu výdejových okének. Někteří naši spoluobčané to stále neberou vážně. V supermarketu vidíš rodinu – matka a jedno dítě bez roušky, starší dcera roušku. Spousta se jich baví bez dostatečného odstupu. Jiný chlapík má roušku na krku, ale ne na obličeji – takže jim je to k prdu.” 

Je potřeba říct jednu zásadní věc. Zvládání covidu spadá do pravomocí guvernérů. Náš, Tate Reeves (R) byl do funkce zvolen pouhé dva měsíce před vypuknutím covidu. Nebyla jsem z něj zvlášť nadšená, ale musím říct, že spíš příjemně překvapil  Snažil se hlavně doporučovat a apelovat na občany,  přesto však jsme se některým příkazům nevyhnuli. Nicméně v současnosti už své aktivity věnuje už spíš tomu, přivést do Mississippi investice a pracovní místa. Během vrcholících vln byly roušky povinné, dodržovaly se rozestupy, při plánovaných návštěvách lékaře nám u vchodu měřili teplotu, a pokud to bylo možné, ordinovalo se přes telefon. (Říkají tomu telehealth a myslím, že to s námi zůstane i po covidu.) Domovy důchodců byly zavřené a personál dělal vše pro to, aby se to v domově nerozjelo. (Pokud mám dobré informace, tak byli úspěšní). Děti si užily lockdown. Výuka probíhala on-line. Od té doby se situace po několika vlnách uklidnila. Roušky jsou stále povinné při nákupech, ale respirátory se povinnými nikdy nestaly. Do domova důchodců vás pustí na návštěvu poté, co vám změří teplotu a zanesou kontakt do tabulky. Děti se po prázdninách vrátily do škol. Kostelní lavice se pomalu plní a lidé si znovu začínají povídat a sdružovat se. Lidé se nechávají postupně očkovat. Nevraživost očkovaní vs. neočkovaní jsem tu nezažila. Bill i já se také pomalu začínáme vracet k normálu. Minulý týden jsme byli s přáteli v restauraci na obědě. Při vstupu do restaurace jsme měli nasazené roušky, ale u stolu jsme je odložili. Nebyl s tím žádný problém, jak ze strany personálu, tak ze strany ostatních hostů. Tak uvidíme, jestli se nám to znovu nezvrhne. Často se prohraje už skoro vyhraná bitva, když si lidé začnou přespříliš věřit a fandit. Ještě k dotazu na způsob placení na benzínce – tam se celkem nic nezměnilo (kromě roušky na obličeji) – buď platíte kartou, nebo si předplatíte určitý počet galonů uvnitř stanice v hotovosti. Trochu do té idyly hází vidle president Biden s požadavkem na povinné očkování federálních zaměstnanců (mezi které patří např. hasiči, policie…) a s plánem na příkaz soukromým podnikům zajistit, aby se jejich zaměstnanci nechali očkovat. Stejný tlak vyvíjí i starosta města New York, který také nařídil povinnost zaměstnancům města nechat se naočkovat. V současnosti několik desítek tisíc zaměstnanců města New York odmítá očkování. Pokud jim dají výpověď, může to způsobit velké komplikace v běžném životě celého města, například vyvážení odpadků. Stejný tlak je vyvíjen i na armádu. Hrozí jim, že odmítači očkování budou prouštěni beze cti, což znamená, že nebudou mít nárok na žádné benefity se službou v armádě spojené jako je důchod, placené zdravotní pojištění… Cestování letecky je rovněž podmíněno očkováním.

A teď už se vrátím k původně plánovanému tématu.

O bydlení 

Jeden by řekl, že bydlení jako bydlení, ale kdo někdy strávil určitý čas v cizině (a je jedno kde, snad s výjimkou Slovenska) zjistí, že je spousta drobných i méně drobných detailů, které vás překvapí.

Většina zdejších domů jsou dřevostavby s cihlovými obklady nebo s prkny, případně plastovými pruhy horizontálně se překrývajícími. Ve skutečnosti je skutečně cihlových domů poskrovnu a jejich majitelé je obvykle nechávají neomítnuté i vevnitř, aby bylo vidět, že dům je něco extra. Vzpomínáte si na scénu v kavárně ve filmu Láska přes internet? Tehdy jsem nemohla pochopit, proč majitelé nenechají tu zeď slušně omítnout. Dřevostavby mají plusy i mínusy. Mají menší odolnost k prudkému větru, rychleji se vyhřejí, ale i rychleji schladnou. Takovou poctivou jihočeskou chalupu budete vyhřívat i 3 dny, než ji dostanete na provozní teplotu, ale pak stěny naakumulované teplo drží. Na druhou stranu, taková dřevostavba se dá v případě potřeby i přestěhovat. Co se týká stylu najdete tu bungalovy, domy se švýcarskými štíty, anglické domky i inspiraci starým Řeckem (klasické trojúhelníkové štíty průčelí – tympanony, sloupy s vroubkováním) tak jak se to šířilo z hlavního města (Americká demokracie byla inspirována řeckou kulturou a promítlo se to i do architektury, viz. státní budovy ve Washingtonu, D.C. Setrvačností se to pak dostalo až do současné architektury). A pak ještě tady jsou housing estates – řadové domky převážně dotovaného bydlení pro nemajetné. Zvenčí vypadají docela hezky – malé dvoupatrové řadové domky, před dveřmi obvykle mají buďto gril nebo houpací křesla. Když jsme ale onehdy jeli kolem, zahlédli jsme v areálu běžet policistu s vytaženou zbraní, takže nemám touhu vidět vnitřek. A ano, nesmím zapomenout na naše oblíbené mobile home. Tady musím udělat malou odbočku. Někdy v květnu hořelo u vzdálenějších sousedů. Přišli úplně o všechno. Zůstalo jen to, co rychle vynesli ven a co měli na sobě. Odklizení trosek zvládli za krátký čas, ale pak to dlouho vypadalo, že všechno zůstalo stát a nic se neděje. No a před asi dvěma týdny se tam objevil právě takový mobile home. Doufám, že snad se budou moct brzy nastěhovat zpátky.

Domy tu obvykle mají přední a zadní vchod. Přední vchod je formální, proto pokud k někomu půjdete poprvé, je lepší jít k předním dveřím. Asi jako že nebudete hned tykat cizím lidem. Zadní dveře jsou pro rodinu a přátele. Říká se “back door guests are best” (hosté, co přišli zadním vchodem jsou ti nejlepší). Předními dveřmi obvykle vstupujeme přímo do obýváku. Zádveří a předsíně se tu nepěstují a pantofle pro hosty také nehledejte. Dveře obvykle nemají kliku, ale otočnou kouli – a to platí pro celý dům – kuchyň, špajz, koupelnu, ložnici, šatnu… Je to dost opruz, pokud máte buď mastné ruce nebo plné nákupu. Klika je klika a možnost si otevřít loktem je občas k nezaplacení. Kliky jsou tu dají koupit a když jsme se přistěhovali, plánovala jsem, že nakoupím kliky a koule vyměním. Pak jsem si ale spočítala náklady a šupem jsem se naučila mít dveřní koule ráda. Také okna jsou jiná. Jistě si vzpomenete na vysouvací okno v komedii “Pane, vy jste vdova”. Výhodou vysunovacích oken je, že před ně můžete postavit třeba o něco málo vyšší stůl, na okenní parapet můžete postavit květináče a přesto můžete okno bez větších potíží otevřít. Paní, co jsem se o ni chodila starat měla pod takovým oknem dřez, takže když jsem myla nádobí, koukala jsem do přírody. Já vím, já vím, v Česku by to neprošlo, protože žádný soudný stavař nezabuduje vodovodní trubky do obvodové zdi, jelikož by v zimě zamrzly a popraskaly, ale řeknu vám, je příjemné při mytí nádobí nekoukat do zdi. Nevýhodou vysouvacích oken je jejich nepohodlné mytí (No zkuste si zevnitř umýt venkovní část horního okna. Jednou jsem viděla kluka, jak myje taková okna tím, že na ně zvenčí stříká vodu z hadice spojené s nádobkou na mycí prostředek (něco na způsob stříkací nátěrové pistole).) Další nevýhodou je nemožnost vysouvací okna důkladně zaizolovat. Moje původní představa Jihu v létě byla spojena s představou světlé místnosti s otevřeným oknem, ve kterém mírně povívají záclony a kterým proudí do místnosti svěží vzduch. Jo, leda tak v reklamě. Tady je v létě takové horko a v zimě lezavá, vlhká zima, že využijete každou možnost, jak teplotu místnosti uchovat v příjemných mezích – tedy i s využitím zatažených závěsů a stažených žaluzií.

Když jsem se v minulém článku zmiňovala o pračce, která mi nevyhovovala, někteří čtenáři se ptali, proč jsem si nepřivezla český výrobek. To proto, že zdejší elektrická síť pracuje v napětí 120V a zásuvky jsou tu úplně jiné. A já si to neuměla (a dosud neumím) přizpůsobit. (Nobody is perfect. :)). Tudíž veškeré spotřebiče, se kterými jsem byla v Čechách spokojená jsem tam musela nechat – byly by mi tu k ničemu. Ale co, proč si stěžovat. Taková Marie Antoinetta, když se stěhovala do Francie aby se stala budoucí francouzskou královnou, musela v Rakousku zanechat úplně všechno, do posledního prstýnku. To proto, aby byl dán jasný signál, že nebude protěžovat zájmy Rakouska před Francií. Na hranicích na ni čekaly její nové dvorní dámy, nové toalety. Musela se převléct a staré šaty a šperky poslat zpátky spolu s rakouským doprovodem.

Asi každý má rád ložnici. Večer se hezky zachumlat, o víkendu si přispat… Americké postele se v mnoha ohledech liší. Jsou vyšší takže ráno de facto z postele nevstáváte, ale sklouzáváte. To proto, že mezi matraci a dřevěnou konstrukci postele se dává ještě “box spring” (Nevím, má-li to český ekvivalent – je to konstrukce stejného tvaru jako matrace, ale je tvrdší a představuje podklad pod matraci. Na výšku má tak 20cm.) Výsledná výška postele je nějakých 70 cm. Nevýhodou je, že si musíte dávat hodně dobrý pozor, abyste ve spánku z postele nespadli. Ale zase je to dobré zvlášť pro staré lidi – z nízkých postelí se jim hůř vstává. Kdybych tak mohla takovou postel poslat mamince do Čech…  Americké postele mají i jiný systém stlaní. Na box spring se dává bedskirt – to je přehoz, jehož účelem je zakrýt prostor pod postelí. Pak je matrace s napínacím prostěradlem, na něm další prostěradlo, tentokrát klasické – rovné a na vrchu je prošívaná, někdy patchworková deka. Ta, narozdíl od české deky nemá povlak. To proto, aby vynikla její zdobnost. A kde se v tom systému nachází spáč? No mezi těmi dvěma prostěradly. Americký způsob stlaní je líbivější, ale český systém je praktičtější a pohodlnější. Manželé se nepřetahují o společnou deku a pokud jeden z nich si v noci potřebuje odskočit, pohyb deky neruší toho druhého. Pokud byste si někdy zamlouvali hotelový pokoj, narazíte v nabídce na výrazy Queen, King (Královna, Král). Ne, to nejsou pokoje pro Jejich Výsosti. To jsou velikosti postelí. Queen size má na šířku 152 cm, King size má 193 cm a pokud půjdete někdy kupovat ložní prádlo na americkou postel, budete se orientovat právě podle výrazů Queen nebo King, případně Full (šířka 137 cm). A ještě jeden podstatný detail tu je. V Česku obvykle v ložnici také najdete klasické šatní skříně. Tady netvrdím, že nejsou, ale nikdy jsem na ně nenarazila. Vždycky jen buďto vestavěné skříně nebo šatny a musím říct, že v tomto případě se spíš kloním k americkému způsobu ukládání šatstva. A ještě jedna perlička – šatna se anglicky řekne closet, což Čecha může poněkud zmást.

Dalším místem, kde se budou představy Čechů a Američanů rozcházet je koupelna. Pro nás představa koupelny je spojená s umyvadlem, vanou nebo sprchou a někdy pračkou. V Americe tam ještě patří záchod, pračka naopak chybí. Ta se umísťuje do “utility room” (technické místnosti) spolu se sušičkou a bojlerem. (Budete-li tedy mít hosty z USA, kteří budou chtít jít do “bathroom” (koupelny), v první řadě jim ukažte, kde je záchod.) Sprcha má obvykle sprchovou hlavici pevně umístěnou na stěně. Copak o to, nemusíte si ji při sprchování držet, ale zase musíte dělat gymnastická cvičení, pokud si potřebujete důkladně opláchnout tělo, zvlášť na hůř přístupných místech. Hlavice s hadicí jsou spíš výjimkou, obvykle v nemocnicích, v hotelových pokojích určených pro osoby se sníženou pohyblivostí a samozřejmě u nás doma. Přivezla jsem si pořádnou sprchovou hadici z Česka a byla jsem moc ráda, že instalační materiál se vyrábí v coulových rozměrech, tudíž je se zdejším systémem kompatibilní (Narozdíl od šroubů a mechanických strojů – tam do toho metrická soustava hází vidle a když u perfektních zahradních nůžek, co jsem si přivezla z Čech praskla pružina – byl to problém.).

Správný jižanský dům má ještě jeden rys – verandu, často vybavenou houpací lavičkou nebo křeslem, někdy grilem a často větrákem, který zahání komáry. Někdy bývá veranda celá zasíťovaná – tím myslím vybavená sítí proti komárům.Tady si můžete o víkendu dopoledne dát kávu a k tomu poslouchat zpěv ptáků, navečer koukat jak se rozsvěcují světlušky. Vaření na grilu patří k oblíbeným letním činnostem. To proto, že pokud vaříte venku na grilu, neohříváte si zbytečně interiér. A kdo nerad grilované maso ať se přihlásí. Myslím, že z jižanů by nikdo ruku nezvedl. Jižané si na chutné jídlo potrpí. Třeba takové trhané vepřové, k tomu zapékané fazole – to je člověku hned líp na světě.

Na prvních třech snímcích je zdokumentované stěhování domu. Vidíte dům připravený k přesunu na připravený pozemek (druhý snímek). A třetí snímek – to už je domek usazen a i přes jisté nedodělky obýván. A abych předešla dohadům – ne, není to náš domek.

Na čtvrté fotografii je ukázka typické ložnice – s vysokou postelí, prošívanou dekou navrch a s vestavěnou skříní v pozadí.

A na posledním obrázku jsou k porovnání grafy vývoje počtu případů v České republice a v Mississippi. Bohužel, grafy nejsou ve stejném měřítku a ani není zohledněno, že zatímco ČR má nějakých 10 milionů obyvatel, tak Mississippi jich má jenom zhruba 3 miliony.