I chtěli by platit daně, ale nemohou

Například Uber vyžaduje od svých řidičů, aby měli živnostenské oprávnění, nebo jinou formu podnikání. Tedy daně platit musí. Podívejme se však na druhou nejznámější platformu: Airbnb. Ta umožňuje párování mezi lidmi s volným bytem nebo domem a lidmi, kteří právě v té oblasti náhodou hledají ubytování. Jenže ubytování je služba, která vedle daně z příjmů podléhá i zdanění místními samosprávami. Obce vybírají takzvanou daň za ubytování. Obvykle se pohybuje okolo 0,50 až 1,5 eura za každou noc a každou osobu, která spala v hotelu.

Náročné regulace

Taková daň nezní až tak likvidačně. Proč ji tedy lidé neplatí? Odpověď je, že zaplatit daň není tak jednoduché. Musíte předtím splnit množství byrokratických úkonů. Drtivá většina z nich nijak nepomůže kvalitě vašeho ubytování, akorát zaměstnává kontrolory, ​​kteří si mohou zaškrtnout políčka ve výkazech.

Posuďte sami: Pokud chce někdo pravidelně pronajímat nemovitosti s tím, že bude poskytovat kromě základních služeb (zásobování vodou, plynem, elektřinou) i jiné služby, než výměna prádla, snídaně, nebo úklid, tak je třeba mít živnostenské oprávnění a oficiálně přihlásit nemovitost na její využití jako takzvané ubytování v soukromí. A tady se začínají problémy.

Chcete-li pronajímat stavbu, která byla zkolaudována pouze na soukromé využívání, musíte požádat stavební úřad o změnu v užívání stavby. K žádosti na příslušný stavební úřad (30 eur) musíte přiložit příslušné dokumenty (kolaudační rozhodnutí, nákres stavby, list vlastnictví a kopie z katastrální mapy). Následně bude zapotřebí osobní kontrola hasicích přístrojů a dodržení hygienických norem úřadem veřejného zdravotnictví (50 eur). Pokud jsou všechny dokumenty v pořádku, přistoupí se k rekolaudaci spojené s osobní kontrolou příslušného stavebního úřadu. Celé to může trvat až 60 dní.

První třetinu byrokratické koupele máte za sebou. Co dál? Musíte se seznámit s vyhláškou ministerstva hospodářství, kterou se upravuje kategorizace ubytovacích zařízení a klasifikační znaky na jejich zařazování do tříd. Pronajímatel je totiž zodpovědný za tuto kategorizaci a zařazení do třídy jeho ubytovacího zařízení.

Po tom, jak zajistí všechny hygienické požadavky na vnitřní prostředí, prostorové uspořádání a funkční členění, vybavení a provoz ubytovacích zařízení, musí vypracovat provozní řád a předložit jej příslušnému orgánu (Regionální úřad veřejného zdravotnictví) ke schválení (50 eur). Zástupce úřadu veřejného zdravotnictví tak podruhé navštíví objekt a pokud je vše v souladu s předpisy, schválí provozní řád.

Jelikož z důvodu zajištění hygienických požadavků je někdy nutné přistoupit ke stavebním úpravám, které vyžadují investici, doporučuje se konzultovat s příslušným hygienikem chod celého zařízení ještě před přestavbou. Bez schválení provozního řádu, jemuž předchází osobní návštěva příslušného hygienika a fyzické prověření skutečností, není možné zahájit provoz. Tento proces může také trvat až 60 dní. Celý proces plnění regulací a schvalování tak může trvat více než čtyř měsíců a stát stovky eur. Povinnosti se tím nekončí. U každého ubytovaného cizince je třeba ověřit jeho totožnost a nahlásit jej cizinecké policii. A samozřejmě, do knihy ubytovaných uvést také státní příslušnost včetně data narození, čísla cestovního dokladu, adresa trvalého pobytu a délky ubytování. Dostáváme se do finále. Nyní již můžete nahlásit svou činnost správci daně za ubytování, kterým je obec nebo město, ve kterém poskytujete služby. A na základě měsíčního zúčtování máte konečně “dovoleno platit daně”.

Tržní řešení

Kdo však má chuť projít celou výše popsanou torturou? Plus riskovat, že to velké množství regulací, bude ještě u něj později kontrolovat ČOI-ka? Nikdo.

Existuje nějaké alternativní řešení vůči této regulační tortuře? Jak jinak zajistit kvalitní a bezpečné služby pro turisty a cestovatele? Zmíněný Airbnb přišel s vlastními mechanismy a pravidly, kterými se snaží zajistit kvalitu služeb poskytovaných na jeho platformě.

Prvním důležitým mechanismem je reputační systém. Ten umožňuje oběma stranám kontraktu se navzájem hodnotit. Hostitel může hodnotit to, jak se k němu choval jeho zákazník a ten zase může hodnotit, jak byl spokojen se službami svého hostitele. Tento mechanismus tak vytváří tlak na to, aby nekvalitní hostitelé ztráceli byznys a kvalita služeb rostla. Druhým mechanismem na zvyšování důvěry je design prvního kontaktu mezi hostitelem a zákazníkem. Ten je navržen tak, aby zákazník o sobě prozradil ty nejdůležitější věci (s kým cestuje, proč cestuje a proč si vybral právě toto ubytování) v přiměřeném rozsahu. To se ukázalo jako klíčové při vytváření důvěry. Airbnb experimentoval s různými nastaveními prvního kontaktu. Pokud však zákazník prozradil o sobě příliš málo, nebo naopak, prozradil až velké množství detailů ze svého života, tak to hostitele často odradilo.

Není tedy pravda, že čelíme výlučně dilematu mezi těžkopádnou veřejnou regulací a neregulovaným, nebezpečným prostředím. Existuje i třetí alternativa. A tou jsou soukromé mechanismy, které zajistí ochranu spotřebitele i kvalitu služby.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Róbert Chovanculiak