Hrozba jménem euroislám: Potenciálně větší katastrofa než 11. září

Od série koordinovaných útoků na Spojené státy se západní země dopustily vůči muslimskému světu celé řady chyb, jejichž následky poneseme ještě hodně dlouho. Současně profesionální nasazovači růžových brýlí rozjeli kampaň, jež by se dala shrnout slovy: Nic se neděje, útočí na nás pár psychicky vadných pošuků, a kdo se jich bojí, je rasista, xenofob a nácek.

Přitom obojí, nepromyšlené vojenské akce vůči muslimským zemím a následně nepromyšlený mír i zlehčování situace, vychází z nepochopení islámského fundamentalismu a procesů, které se v muslimském světě odehrávají. Západ těmto procesům nerozumí, politici podléhají různým aktivistickým bludům.

Například tomu, že tzv. arabské jaro prý vyjadřovalo touhu muslimů po demokracii. Jenže Muhammad Buazízí se neupálil z touhy po demokracii. Škrtl sirkou, která zapálila jeho a posléze téměř celý arabský svět kvůli neúnosně se zhoršujícím životním podmínkám. Demokracie byla jemu a jeho následovníkům lhostejná. Což platí dodnes.

Jedním z nejhorších omylů, které děláme – v přesvědčení, že všichni musí myslet jako my – je to, že si projektujeme do muslimů myšlenky, které nemají. Jako třeba ty o údajné touze po demokracii; dokonce po jedné její dnes tak módní větvi, po liberální demokracii. Realita je však taková, že pokud byste pozvali všechny skutečně poctivě přesvědčené demokraty z arabského světa na konferenci, svezete je do hotelu jednou tramvají a ani jeden nebude muset stát.

Z tohoto našeho ústředního omylu plyne řada dalších chyb. Například iluze, že k nastolení míru stačí, když Západ islámské radikály vojensky porazí. To je nebezpečný nesmysl. Každý už dnes může vidět, že jen pár měsíců po hrdě oznámeném vítězství nad Islámským státem jeho bojovníci jaksi vstávají z mrtvých v Sýrii, Iráku i v Afghánistánu a netváří se nijak mrtvě ani poraženě. Vědí totiž, že Západ tak, jak dnes myslí a funguje, není schopen je s konečnou platností porazit. Protože je nechápe.

Různá hnutí, stejný cíl

Lidé v Evropě a Americe si představují ty, kdo se vydali žít do Islámského státu, jen jako nelidské řezníky, psychopaty toužící uřezávat hlavy nepřátelům a fotit si u toho selfie. Ano, řada bojovníků IS se tak chovala. Ano, nemálo z nich byli a jsou psychopati. Ano, kvůli zastrašení nepřátel a prezentaci síly z toho udělali propagandistický cirkus.

Ale po tomto A je nutné říci také B. Tím je fakt, že řada muslimů nezamířila do Islámského státu proto, aby se zabývali dekapitací protivníků. Hledali v něm naplnění svého snu o životě v čisté víře a spravedlnosti podle Koránu. Jistěže kdekterý nafoukaný hlupák se může nad nimi ošklíbat a trousit něco o naivitě a slepotě, jenže tím jen prokazuje svou neznalost a intelektuální nesmělost.

Tento sen je pro mnoho milionů muslimů nejdůležitější náplní jejich životů, kterou nemusí uskutečnit jen tím, že se přidají k Islámskému státu. Mají více možností. Třeba v loňském roce uplynulo 90 let od založení Muslimského bratrstva Hasanem al Banná, organizace, k níž se podle tajných služeb hlásí desítky milionů členů a sympatizantů. V některých zemích je zakázána jako teroristická organizace, jinde působí zcela legálně.

Cíle Muslimského bratrstva jsou prakticky totožné s Islámským státem – posílit muslimy ve víře, zasazovat se o přísný život podle Koránu, vymýtit z muslimských zemí západní vliv a sjednotit muslimy a jimi obývaná území do chalífátu. Jen nástroje k postupnému prosazování těchto cílů používá různé. Někde násilí, jinde politiku.

Totožné cíle mají další skupiny, třeba Hizb ut-Tahrir (Strana osvobození), o níž ještě uslyšíme. Jednoduše řečeno: IS není to, co si na Západě představujeme jako republiku. Dokonce to není ani dílo Abú Bakra al-Bagdádího. Je to idea, pro muslimy dokonce jedna z nejdůležitějších idejí. Je to velká náboženská, politická a sociální myšlenka promítnutá do řady hnutí, z nichž jedno ji chce uskutečnit hned a násilím. Ale idea vznikla dávno předtím, než Bagdádí vyhlásil Islámský stát na území Iráku a Sýrie, a přežije nejen jeho, ale i všechny jeho současné bojovníky. Hnutí vedené myšlenkou, pro muslimy tak důležitou, nelze úplně porazit. Lze ho dočasně rozdrtit vojensky, na čas ho připravit o vládu nad určitým územím, na nějakou dobu ho oslabit. Ale nelze ho zlomit.

Bitva v Evropě

Všechna hnutí usilující o Islámský stát, chalífát a sjednocení věřících usilují o srdce muslimů, pochopitelně nejen v islámských zemích, ale také v Americe a v Evropě. Jejich vůdcové si uvědomují, jak by se jejich řady rozrostly, jak by akcelerovala jejich moc, kdyby se jim podařilo vyvolat vážný konflikt mezi muslimy a nemuslimy přímo na evropském území. To je také jedním z hlavních cílů teroristických

Počet násilných ataků je v posledním roce sice menší, ale islámští extremisté nemusí zoufat, protože jim do karet hraje nevyhlášený spojenec. Tím jsou progresivističtí aktivisté. Drtivá většina muslimů vnímá většinu projevů jejich módní ultralevicové ideologie přinejmenším s opovržením, jako znamení degenerace Západu. Jiní rovnou mluví o zvrácenosti a označují současný vývoj Západu za urážku Boha a vládu Satana nad nevěřícími. Jenže nemohou se od těchto ideologií úplně izolovat. Také jejich děti jsou nuceny se už v některých zemích učit, že různé ideologické výstřelky jsou vlastně normou, jsou prý správné a jejich kritika je stále méně přípustná. A rodiče to sledují s rostoucí nevolí.

Progresivističtí aktivisté navíc stupňují své požadavky. To, co se ještě před pár lety zdálo natolik extrémní, že to bylo prakticky nemyslitelné, je dnes už reálným požadavkem. S nestoudnou arogancí přitom neoznačují sami sebe za extrémisty, ale vždy tak nálepkují své odpůrce.

Ani to jim ovšem nestačí. Někteří aktivisté s jednotlivými muslimskými odpadlíky se snaží vytvořit v Evropě jakousi karikaturu islámu, cosi jako euroislám. Ten se vyznačuje tím, že všechna ustanovení Koránu, která se aktivistům nehodí do jejich ultralevé ideologie, prostě buď ignorují, nebo je překroutí do opaku. Zatím se jim to moc nedaří, ale jejich záměr nachází sluch u jednotlivých europolitiků, což znamená, že jestliže se za ně postaví politici jednotlivých zemí, nebo dokonce i Evropská unie, mohou zaznamenat místně jisté úspěchy. Část muslimů, zvláště těch vlažnějších, se pak nechá přesvědčit výhodami, které z toho budou plynout, ať už to budou výhody skutečné, nebo jen domnělé.

Nikdo z iniciátorů tohoto nebezpečného nesmyslu si ale neuvědomí, jak v tu chvíli, kdy oni budou slavit úspěch, zavrzají brány pekla. Protože to, co aktivisté a odpadlíci vydávají za euroislám, je podle Koránu čiročiré rouhání. Jakmile muslimové ucítí tlak, aby tolerovali tento novotvar, nebo dokonce aby se rozhodli, kam se přikloní, bude jen otázkou času (ne příliš dlouhého), kdy se to stane impulzem k rozdělení na euroheretiky a pravověrné. A extremisté pak už nebudou muset provádět nábor, rekruti se jim sami pohrnou do náruče v celých proudech.

Pak budou splněny všechny základní předpoklady pro to, aby se rozpoutalo něco, oproti čemu bude 11. září před osmnácti lety jen drobnou předběžnou epizodkou.