Historie umírá za živa
IVAN HOFFMAN
Od historických mezníků 21. srpna 1968 a 17. listopadu 1989 uběhlo 57, respektive 36 let. Ani jedno z těchto výročí už nemá na život společnosti vliv. Současnost, každodenní realita liberálně demokratického režimu, není odvozena ani od frustrace z okupace, kterou se na Československu provinili naši spojenci ve zbrani, a není ani důsledkem východoevropské euforie z příslušnosti k idealizovanému Západu. Obě výročí jsou jaksi vyčpělá a slouží především politikům k primitivním pokusům o manipulaci veřejného mínění.
Srpnem 68 se straší děti a jednodušší dospělci, že se na nás z východu vrhnou ruští komunisté, asi aby nám tentokrát místo socialismu s lidskou tváří zatrhli globální kapitalismus. Jaksi se přehlíží, že Rusko Evropu nepotřebuje, neboť z technologické závislosti na Západě se mu podařilo vymanit díky spolupráci se zeměmi BRICS. Realita je taková, že nemáme co Rusku nabídnout a nemáme ho jak ohrozit.
Listopad 89 se setrvale připomíná jako vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Ve společnosti, která je rozeštvaná jako nikdy a která si lže do kapsy, že je něco víc, než periferií Západu, ke kterému vzhlížela, působí někdejší revoluční nadšení nepřesvědčivě. Z touhy po svobodě vzešlo vítězství chamtivosti nad solidaritou, což může slavit leda cynik.
Když se zamýšlíme nad historií, psanou vítězi, můžeme bilancovat, co všechno padlo za oběť soudobým interpretacím, autoritativním mejnstrýmovým „narativům“. Obecně je obětí pravda. Historie umírá, umírají-li její protagonisté, aby se narodila s protagonisty nového řádu, nového konsenzu, nové tyranie. Na tom ovšem není nic překvapivého, člověku je to odjakživa jasné. Co si ovšem nepřiznáváme, před čím odvracíme zrak, je skutečnost, že historie umírá za živa, v nás, kteří jsme jejími pamětníky a dokonce jejími aktéry.
Může za to proud času, který nás unáší z bodu, kdy vše je přehledné, jako na dlani, někam do nepopsané budoucnosti, aniž bychom věděli, co ten proud času s námi udělá, jak smýkáni dějinami získáme nadhled, anebo ztratíme přehled. Právě proměna historie v čase, tedy to, že není nahlížena jako momentka, nýbrž jako film, tedy jako kontinuum, kdy interpretace minulého závisí na budoucím poznání, činí historii příběhem s otevřeným koncem.
Na okupaci v roce 1968 reagovali Češi a Slováci pasivní rezistencí, což je eufemizmus pro kapitulaci. Patos nenásilného hrdinství se rychle vytratil, takže z historického vzepětí k socialismu s lidskou tváří nic nezbylo. Historie zaživa zemřela již v době, kdy se nenaplnila očekávání současníků, tedy o desetiletí dříve, než fyzicky zemřela generace „osmašedesátníků“ a s nimi jejich osobní zkušenost. Připomínat si něco, co se nestalo, zkrátka nevydrží na věky: Časem se do vzpomínek vkradou pochybnosti, zda toho co se nestalo, byla škoda, anebo zda jsme měli štěstí, že se nestalo, co hrozilo, kdyby nedošlo k té okupaci.
U listopadu 89 to nebude jiné. Euforie z nabyté svobody neměla dlouhého trvání. Místo změny režimu na vyšší level, vzali politici zavděk levelem nižším. Vrátili se ke kapitalismu, který již v minulosti prokázal, že se jedná o slepou cestu vývoje, neboť zákonitě tíhne ke krizi a k válce, jako jejímu řešení. I listopad 89 je historií, která umírá zaživa, když místo nějaké tvořivé vize parazitují mladší generace na dědictví těch minulých. Listopad 89 se historickou událostí nestal, a především se jí už nestane. Tak jako se po srpnu 68 stala historií normalizace, po listopadu 89 se historií stala privatizace, neboť historií je vždy to, co se stalo, nikoli to, co se nestalo.
Důležité je mít na paměti, že v měnících se historických kulisách se odehrávají stále stejná lidská dramata, kdy se buďto člověk snaží záludně vyzrát na člověka, anebo člověk člověku v nouzi podává pomocnou ruku. Jsme zde pro sebe anebo proti sobě, nezávisle na přeceňovaných historických meznících. Není větší marnosti, než reptat na neosobní historii, spílat špatným historickým kulisám. Po pravdě neexistuje doba, ve které by člověk nemohl být člověkem. Ale ani doba, ve které nehrozí, že šanci stát se člověkem člověk promarní.
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]
Příspěvky za měsíc LEDEN 2026:
*****************************************
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Zdenka Pimperová 400,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Václav Vohánka 1000,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Marek Janicko 500,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Jaroslav Sypecký 500,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Ivan Schmidt 1000,- Kč, Anonym 70,- Kč, Anonym 150,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Anonym 5000,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, Jindřich Řičica 10000,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, František Burda 50,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Miloslav Hujer 50,- Kč, Jan Petr 500,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč
Celkem za měsíc: ... 26 570,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.
(11 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...Podobné příspěvky
K výročí zahájení II. světové války
REC V roce 1939 uzavřelo Německo a Sovětský svaz „Pakt Ribbentrop-Molotov“. Byla to smlouva o rozdělení oblastí vlivu v
Byly to masy uprchlíků, kteří způsobili ...
ROMAN BEDNÁR Zánik obrovské světové Římské říše, jejíž vznik se začal založením Říma (podle římské mytologie ho založili Romulus
To ja kdzź se vyseru mám to hezčí neź ty tvoje bláboly.
A jdi už
Bořihnoji, kde jsi, odkud ty svoje sračky píšeš? Sedíš zase s noťasem na hajjzlu, co?
Pamětníci ještě žijí, třeba mí rodiče a mí strýcové. Starší brácha mého táty má 99 roků, mí rodiče 90+.
Dokáží srovnat podmínky za První republiky, II. světové války, roky po ní, kdy jsem se narodil i já, rok 1968, 1989 a život před a po nich.
Tam už se řadím i já a dokážu porovnat svůj život za socialismu a po roce 1989.
A řeknu vám, není to hezké srovnání. Za komančů jsem žil 30 roků a po nich ten zbytek a jednoznačně bych preferoval komanče. Proč?
Záruka práce, bytů pro mladé rodiny, novomanželských a bezúročných půjček, téměř žádná inflace až na benzín, čisté potraviny dle ČSN, levné energie, a podobně.
Ale hlavně, lidi se k sobě chovali mnohem lépe, u nás se třeba celý panelák sešel na trávníku za zadním vchodem a opékaly se buřty, společně jsme se bavili a popíjelo se.
Dnes to vypadá, jako sci-fi, dnes všichni sedí doma u bedny nebo jako já teď u počítače.
Prostě život byl lepší, klidnější a přátelštější. Jo, a moji mámu si nahrávám, když vnoučatům povídá, jaké to bylo za První republiky, za války, po válce a i potom. Chci uchovat, jak se říká, „Paměť národa“, aby tady nezvítězilo žvanění jakési blbé blondýny, mladé a pohledné, že nás osvobodili Američani.
Já moc dobře vím, kdo osvobodil Moravu, proto k pomníkům Rudé armády stále nosíme v květnu květiny a věnce. Ty pomníky jsou, nebudete tomu věřit, téměř v každé obci, společně s pomníky padlých v I. světové válce, stojí většinou vedle sebe.
Ten současný kapitalismus doby kamenné s okrádáním veškerého obyvatelstva vládními mafiány, právníky, zloději a blbými učiteli, zemědělci a elektrikáři už konečně musí skončit.
No, asi naštval jak ty, kteří posledních třicet let budovali tento režim, a i ty, kteří měli na příští pětiletku naplánovaný ten skutečný a pravý kapitalismus. Ale má pravdu.
Mně přijde, že se těmto událostem přikládá přehnaný význam. Jako jo, my Češi jsme si to užili, pobavili jsme se, ale z globálního hlediska to byly jen prdy ve větru. Stejně jako je prd ve větru ta naše minizemička. Myš, která řve….
A tak se jako pamětník jen skromně ptám.
Čí zásluhou se asi ten i mnou tehdá z úctou vnímaný
“ Patos nenásilného hrdinství “ v období1968/1969.který postihl naprostou většinu obyvateL ČSSR tak rychle vytratil?
A stejně jako na “ blbou náladu dneška“ , nacházím i na události vroce 1969 odpověď
Zklamáním z nezájmem Západu,jemuž se Pražským Jarem,nabízela šťavnatá pečinka k hubyzaplácnutí vlastní rozmazlené mrzké lůzy plná laciných a Západem nadšených robotězů.
Ztrátou víry v odvahu a oprávněkost konání “ svých zástupců „,začínajícím bujením bezpátetřní páté kolony “ vítězné“stalinské frakce KSČ to vše včetně dovedného očkování beznaděje šířené ctižádostivými bezpáteřními podržtaškami poražených a gizopasnýmipresstituty,kteří výjma pár statečných,či příliž na Pražském jaru zangažovaných kolegů , rýchlo prekabátili své lokajské livraje.
Tak viděl události těch smutných let 20.študák
Rok 1968 byl reakcí na umístění raket středního doletu Pershing v Bavorsku u našich hranic. Nikdy se o tom nemluvilo, proto tuto skutečnost málokdo ví. Ve své době to bylo přísně tajné a nemluví se o tom ani dnes, protože ta raketová sila jsou stále aktuální, stejně jako ta v Brdech nebo na Libavé.
Prosím autor se mýlí. historii nepíšou vítězové. Je statististicky doloženo, že dějinní vítězové byli převážně negramotní idioti. Historii píší historici, pro vítěze, za odměnu (peníze). Historie neumírá, historie začíná psanýmy záznamy. Pokud není nic popsáno jest to prehistorii a v merku to maj převážně archeologové pokud jde o člověka. Historie skončí až člověk zdebilní na tolik, že nebude psané záznamu schopen produkovat a číst. Interpretace historie je něco jiného, to se mění cirka každých 25 let podle potřeby vládnoucí vrstvy, Dějepisci to studují v historiografii. Popravdě řečeno nemužete po Dějepravcích chtit ,aby psali furt to samí, to by nikdo nečetl. Přepisování historie jest nedilnou součástí historie, taková práce pro práci. Moderní historie to je vůbec švanda. Ti rouzumějši z historické obce pro jistotu píši o tom na co nejsou pamětníci. Ti alespoň trochu příčetní si uvědomují, že existuje státní tajemství, a přísně tajné. Běžně to bývá 30 až 50 let. Tam je samozřejmé to důležité, aneb jak to bylo a poslední, kdo by si to měl přečíst je užvaněněj historik. Mimochodem historie není naukou -(logik) ani vědou protože v ní neplatí princip opakoveného experimentu, a z chování vašich otců a praotců neplyne, že se dnes máte chovat tak a tak, natož jako úplný kreteni.
Pŕed lety nám děda mé manželky vyprávěl, jak v uniformě wemachtu doprovázeli /hnali /uprchlíky z Ruska nynější ukrajiny směrem k Maďarským a Slovenským hranicím, uprchlìky z vypálených měst a vesnic.
Tito skuteční uprchlíci si nevezli prdele v luxusních SUV sle šli pěŝky, s rancem na zádech i s malými detmi s ranečky, padsli ùnavou a mnozì byli zastřeleni a ponecháni v příkopech jako dobytek.Tak vypadali váleční běženci a děda se do své smrti v roce 1976 s tímto nedokázal vyrovnat, navíc byl po válce odsunut s rodinou do Polska až po letech se vratil zpět do Sudet v čechách.Krutost tehdejších osudů uprchlíku je naprosto nesrovnatelná se zajištěným servisem dbešního uprchlíka, kterÿ má jediné trauma aby nemusel do práce a měl se u nás dobře, netvrdím, že všichni, ale znám pár borců v těchto uprchlických limuzínácg ve značkových hadrech, kteří mi zvedli prostřednìĉek při stěhování skříně a moje nabídka 1000kč za jednu skříň do druhého patra jim nestála za to zvednout zadek z lavičky, možná kdybych jim natankoval plnou do toho jejich Lexuse?
Dobrý, dobrý a pak přišel poslední odstavec… vrátili se ke kapitalismu… ehm, to jsem asi v té době žil v jiném československu, resp české republice než autor. Já žil v takové, kde guvernér Tošovský zpronevěřil drtivou většinu zlatých rezerv a systém byl postaven na čistě papírové měně bez jakéhokoliv krytí, zato s plnou státní kontrolou – a to není kapitalismus, to je celtrálně plánovaná ekonomika!
A co se týče nastavení zbytku, tak se hned od prvopočátku směřovalo ke korporátnímu fašišsmu, tedy systému, kde stírá hranice mezi státem a velkým kapitálem, systému, který sice privatizuje zisky, ale socializuje ztráty.
Takže ne, kapitalismus, který je jako jediný schopen zavírat sociální nůžky se nezkoušel a možná ani nezvažoval. Kapitalismus definitvně zemřel s prvním výstřelem první světové války a od té doby se o něm prakticky nikde na světě mluvit nedá.