30.10.2014
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Faktor důvěry

Sdílejte článek:

ZDENĚK VAVERKA   30|10|2014

Politickou a společenskou situaci v ČR už téměř všichni přestali označovat za krizi. Je to neklamné znamení toho, že takové hodnocení není ani šokující, provokativní nebo objevně nové. Rozklad politického systému ideově ukotvených politických stran dostoupil takové fáze, že můžeme oprávněně považovat transformaci země od komunismu za definitivně ukončenou. Jenže jinak, než předvídali její stratégové.

 

[ad#hornisiroka]

 

Vojenský konflikt na Ukrajině se stal lakmusovým papírkem stavu české společnosti. Jeho zabarvení oprávněně vzbuzuje značné obavy. Nejvíce šokují postoje těch, kteří měli být oporami české demokracie. Střední třída volí Babišovo populistické ANO, představitelé veřejného života a nejvyšší reprezentanti státu odpuzují a rozdělují zmatené a znechucené někdejší zastánce západních hodnot a často i aktivní odpůrce komunistického režimu.

 

Je třeba si položit otázku, co zásadního se v uplynulých letech stalo, že se takto zásadně proměnila podoba našeho veřejného života a směřování české politiky. Odpověď nebude jednoduchá. Přestože je možné vyjmenovat minimálně půl tuctu nepříznivých událostí pro zdraví naší demokracie, stěží lze některou označit za tu přelomovou, takovou, která byla křižovatkou na cestě od anglosaských zítřků k proputinovskému dnešku.

 

Zdá se, že se jedná o proměnu plynulou, takovou, která není vnucena zvenčí, ale vychází přímo z nás, z nitra naší společnosti. Bylo by typickou „sametovou“ chybou, kdybychom se domnívali, že se jedná o pouhý bumerang-efekt, tedy reakci na velké společenské změny, jakousi minikontrarevoluci proti Listopadu, která sama odezní, brzy nenápadně vyšumí. Změny, kterými  česká společnosti ve 20. století prošla, byly hluboké a svým způsobem nevratné. Jestliže jsme na jeho počátku patřili k nejvyspělejšímu koutu střední Evropy a v jeho první polovině jsme opovrhovali zeměmi jako Rakousko, Bavorsko, Jižní Tyrolsko, na počátku 21. století je zřejmé, že již žádný fenomén kulturně a společensky vyspělého regionu nesoucího stejné znaky chování v podobě střední Evropy neexistuje. České země nejsou hospodářsky a politicky nejvyspělejší částí tohoto koutu kontinentu.

 

Poválečná sovětizace a návaznost na již předcházející nacionální rozštěpení a očišťování českého prostoru dokonaly své. Změnili se lidé, změnila se společnost. Prosadili se ti, kteří jsou dlouhodobě nositeli jiných hodnot než třídy a vrstvy, jejichž místa obsadili kupředu se deroucí „zástupci lidu“. Přestože se společnost formuje shora, veřejný život se vytváří zdola. K proměně člověka sovětizovaného předchozím půlstoletím nestačí dvě desetiletí plytce ukotvená v ideologii liberálního individualismu. Je proto na čase analyzovat omyly uplynulého čtvrtstoletí svobodného vývoje, pokud chceme, aby naše budoucnost v příštích desetiletích byla ještě svobodná a nezávislá.

 

duvera

 

Prvním předpokladem je uvědomit si, že má-li se u nás něco změnit k lepšímu, znamená to, že se k lepšímu změní i naše společnost, každý z nás. Druhým předpokladem je, že se ve společnosti, tedy mezi námi, v našich rodinách, v sousedství a na pracovišti, stejně tak vůči těm, které si zvolíme, aby nás reprezentovali, obnoví důvěra. Protože: normalizační totalita stála na nedůvěře člověka vůči bližním, nejen vládnoucím. Naopak ráda vytvářela atmosféru strachu. Stáhli jsme se do svého soukromí, z veřejného prostoru, na naše zahrádky. Taktéž se zakládala na sobeckém individualistickém vztahu k veřejné sféře, k majetku, na neúctě k práci druhých. Hrdinou nebyl ten, co něco dal, ale ten, který si (ze společného) přivlastnil.

 

Jestliže zhodnotíme uplynulých dvacet pět let z tohoto úhlu pohledu, zjistíme, že jsme ještě na počátku naší transformace. To, co dnes prožíváme, je ztráta důvěry. Zklamaly nás politické strany, zklamali političtí představitelé, jimi hlásané ideje a k nim protikladné chování, zklamal „zdravý duch“ národa. Pocit oklamání, podvedení nás vede k iracionální náklonnosti k silným osobnostem, náhradním politickým projektům, obdivu k svalnaté politice Vladimira Putina a k zázračným řešením od manažerů, kteří už v minulosti dokázali, za jakou cenu dokážou dosáhnout svého úspěchu. Nic nám v našem dnešním okouzlení nepomůže, ani zkušenost vlastní, ani jiných. Že ten „nejméně špatný ze všech špatných způsobů vlády“, se osvědčil k řešení krizí nejen na Britských ostrovech, ale vynikajícím způsobem uspěl u našich západních sousedů, kde poraženou a zcela beznadějně zničenou a morálně politicky rozloženou zemi vrátil za dvě desetiletí do čela celého kontinentu. A že žádné jiné koncepty nikdy neuspěly (že jsme jich také už několik vyzkoušeli: demokracii národní a socialistickou, lidovou, komunismus s lidskou tváří).

 

Pokud by se naplnily představy o bezchybnosti naší polistopadové transformace, stěží bychom si dnes kladli otázky, zda Češi dokážou být státotvorným národem, proč nedokážeme využít dar svobody a bezprecedentně dlouhé období bezpečí a prosperity, které prožíváme. Odkud pramení nejen naše nespokojenost, všeobecná nedůvěra a všechny ty znepokojivé jevy, pro které si přestáváme vážit sami sebe. Naše zbabělá politika podráží nohy našim sousedům, kteří se obávají o svoji bezpečnost, Polákům a pobaltským republikám. Zdá se, že Visegrádská spolupráce je po dvou desetiletích mrtvá. Je proto nejvyšší čas vyhlásit nový program obnovy střední Evropy. Změnit se tak, abychom překonali desetiletí, která nás od nejvyspělejší části světa rozdělují. Je čas přijít s konceptem obnovy důvěry ve společnosti, která začne u každého z nás.

 

 ZDROJ: Zdeněk Vaverka

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (8 votes, average: 3,88 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky