Eli Kohen: Velkolepý příběh hrdiny Izraele
ZION
Eli Kohen je pro většinu lidí jméno neznámé, jedná se však o jednoho z největších hrdinů novodobého státu Izrael. Jeho životní příběh je vskutku velkolepý. O tom svědčí i umístění na 26. místě v anketě největší Izraelec všech dob.
[ad#textova1]
Je znám pro svojí excelentní práci ve službách Mosadu v Sýrii, kde pod falešným jménem Kamal Amin Sabet navázal velmi úzké styky s politickými, úřednickými a podnikatelskými špičkami země a dokonce byl zvažován jako jeden z kandidátů na vrchního náměstka ministra obrany. Fascinující životní příběh však nakonec končí tragicky a jeho poprava je vysílána v přímém televizním přenosu do většiny arabských zemí. Za jeho propuštění se přimlouvá papež, vlády Kanady, Británie či Francie. Kdo byl tedy Eli Kohen? A jak důležitý ve skutečnosti byl?
Eli Kohen přišel na svět roku 1924 v Alexandrii v Egyptském království do ortodoxní a sionisticky smýšlející rodiny syrských Židů. Měl pět sourozenců, Eli by druhý nejstarší. Jeho milující rodiče Žofie a Saul Kohenovi přišli roku 1914 ze Syrského Aleppa. Třebaže i atmosféra v muslimském Egyptě na začátku 20. století nebyla židům úplně nakloněná, žilo se jim tu lépe, než v Sýrii. Jeho otec měl malou manufakturu na výrobu kravat, rodině se nevedlo špatně, ale na nějaké vyskakování se zlatou žličkou v puse to také nebylo. Eli absolvoval základní vzdělání ve škole při židovské obci. Byl výborným studentem, šli mu jazyky, měl excelentní až fenomenální paměť. Poté nastoupil na francouzské lyceum, které absolvoval s vyznamenáním. Chtěl se stát rabínem či učitelem, nakonec ale zvítězila strojařina, kterou studoval na dnešní Alexandrijské univerzitě. Měl však spory se svými spolužáky z Muslimského bratrstva a následně byl pro svůj židovský původ z univerzity roku 1949 vyloučen. Jeho rodiče spolu se sourozenci se rozhodli odstěhovat do nově založeného státu Izrael. Eli však v Egyptě zůstal. Stal se součástí sionistické protirežimní organizace, která organizovala drobnou záškodnickou činnost proti muslimským obyvatelům Egypta. Tato odbojová činnost trvala až do roku 1951, kdy egyptského krále svrhla armáda a Eli by zatčen, avšak následně pro nedostatek důkazů propuštěn.
Roku 1954 přichází na scénu poprvé izraelská tajná služba Mosad. Kontaktuje Eliho s prosbou o pomoc izraelským agentům manévrujícíh v Egyptě v operaci „Šosana“ (cílem izraelských zpravodajců bylo pomocí bombových útoků vyprovokovat USA do války proti Egyptu.) Operace byla neúspěšná, agenti i Eli byli odhaleni a zatčeni. Nakonec byl však opět pro nedostatek důkazů propuštěn. Kohenovi byla štěstěna nakloněna i tentokrát.
Je důležité také zmínit, že v téže době egyptský prezident Gamál Násir intervenuje za sjednocení všech Arabů proti Izraeli a USA. Materiálně a vojensky ho velmi hojně podporuje Sovětský svaz. Roku 1958 se mu podaří první dílčí krok, Egypt a Sýrie se sjednotí pod názvem Sjednocené arabské republiky. Toto spojenectví ovšem začne rázem skřípat. Sýrie je v té době na vyšším společenském a ekonomickém levelu než Egypt a egyptští “sjednotitelé” nedělají nic jiného než vysávají ekonomické a intelektuální bohatství kulturně vyspělejšího a bohatšího souseda. Je nutno si také uvědomit, že v této době je Izrael nový, relativně chudý stát, jehož ekonomika se pere s pokusy o centrální plánování, k absolutní technologické a vojenské převaze nad svými arabskými sousedy má ještě hodně daleko.
Eli Kohen je mezitím z Egypta, po obsazení Sinaje Izraelem vyhoštěn spolu s dalšími Alexandrijskými Židy a po krátkém pobytu v intervenčním táboře emigruje pomocí Židovské agentury (agentura podporuje migraci Židů z celého světa do státu Izrael) do Izraele, kam také 8. února 1957 na lodi plující z Neapole dorazí. Jeho první kroky vedou na předměstí Tel Avivu za svými rodiči, kteří v novém státě hospodaří již 8 let. Po svém příjezdu se protlouká jak může, učí cizí jazyky, plynně totiž ovládá francouzštinu, arabštinu a hebrejštinu. Také fotografuje, což se mu bude náramně hodit v jeho budoucí špionské kariéře. Na konci roku 1957 se na něj usměje štěstí, spolupráci mu nabídne izraelská armáda a zpravodajská služba Aman. Je mu nabídnuta pozice analytika kontrarozvědky, práce ho ale nenaplňuje, touží po větším dobrodružství v terénu. Ve věku 29 let si proto podá přihlášku k Mosadu. Mosad však k jeho překvapení žádost zamítne. Oficiálním důvodem je jeho poněkud extrovertní a excentrická povaha. Jeho další charakterové vlastnosti jsou velké ego, sklon k riskování, schopnost udržet tajemství a přeceňování vlastního významu, ale i vysoké IQ či vnitřní napětí. Jak se později ukáže, budou to právě tyto vlastnosti kvůli kterým se stane tak výtečný zpravodajec, teď ovšem ještě nenastal Kohenův čas. Zhrzený Eli se urazí a následně dva roky pracuje jako účetní v pojišťovně. Tato práce vynáší a proto cestuje po celé zemi. Roku 1959 se zamiluje do půvabné, okouzlující irácké Židovky Nadji Madžaldové. Sympatie a láska jsou opětovány a zamilovaná dvojice se usazuje v domku ve městě Bat Jam na břehu Středozemního moře. Z této lásky také vzejdou tři děti – Sofii, Irit a Šaje.
Zkraje roku 1960 sedí ředitel Mosadu Me’ir Amit ve své kanceláři, pokuřuje, probírá se složkami a hledá vhodného kandidáta pro infiltrování syrských mocenských kruhů. Ve změti životopisů nachází Eliho starou žádost, po přečtení CV a s přihlédnutím k jeho osobnostním rysům a orientální vzhled dá na svou intuici a usoudí, že by mohl být vhodný kandidát. Nechá ho tedy ještě prověřit, načež Eli Kohen po intenzivním dvoutýdenním sledování bez problému prochází sítem izraelské kontrarozvědky. Kohen je skutečně nadšený, splní se mu sen a ukojí svou touhu po dobrodružství. Před vysláním do terénu je však třeba podstoupit intenzivní půlroční výcvik. Eli se cvičí ve střelbě, sabotáži, topografii, v používání šifer či utajovaném fotografování, práci s vysílačkou nebo boji zblízka. Musí podstoupit i lekce arabštiny (i když mluví plynně), aby se zbavil svého egyptského přízvuku a navykl přízvuku syrskému. Po půl roce výcvik úspěšně končí. Poté cestuje do Curychu, kde je mu kolegy z Mosadu vytvořena nová identita, od teď vystupuju jako syrský obchodník Kamal Amin Sabet nebo Tábas pocházející z rodiny syrských muslimů z libanonského Bejrútu. Jeho fejkové rodinné poměry jsou následující – Bejrůt si nepamatuje, poté se přestěhoval s rodiči do Alexandrie, následně do Argentiny, kde jeho rodina provozovala textilní manufakturu, která ovšem zkrachovala, když na jeho rodinu udělal dlouhý nos jejich obchodní společník.
Jeho první cesta z Curychu, s falešnými doklady a krycím jménem Menaše, vedla do hlavního města Argentiny – Buenos Aires. Zastávka poměrně logická, žilo zde půl milionu Arabů, početná syrská komunita, pro větší důvěryhodnost jeho falešné identity ideální oklika. Místní základna Mosadu mu pomohla s adaptací, Eli začal vystupovat jako bohatý obchodník s textilem, velkoryse utrácející “své” peníze. Pořádá opulentní a nákladné večírky plné krásných žen i alkoholu, ctihodným pánům z lepší arabské společnosti poskytuje azyl pro jejich pletky s lehkými děvami či mimomanželskými vztahy. Pro svoji společenskou povahu a intelekt se mu velmi brzo podaří infiltrovat mezi místní elitu politiků, úředníků a podnikatelů u syrské diaspory. Stává se respektovanou osobností. Nejvýznamnějšími osobami se kterými Eli navázal kontakt byli Háfiz al-Asad, pozdější ministerský předseda Sýrie a významný představitel levicového křídla syrské strany Baas či šéfredaktorem nejdůležitějšího arabského týdeníku v zemi Al Alam al Arabi Abdalláhem Latífem Ališánem. Přes Háfiz al-Asada se začali hrnout i první nabídky na podnikatelské a obchodní příležitosti v samotné Sýrii.
Po devíti měsících putuje zpět do Izraele předat informace o dění a úspěších svým řídícím důstojníkům. Ti jsou množstvím informací nadšeni a chválí Eliho za rychlé proniknutí do lepší společnosti. Setkává se také se svou manželkou a dětmi, jeho žena stále netuší, co Eli vlastně dělá, spokojí se s vysvětlením, že pracuje pro ministerstvo obrany. Jak vidno Nadja není jenom krásná, ale i velmi tolerantní.
Na začátku roku 1961 je Eli v Argentině již natolik etablován, že je schváleno jeho nasazení v Sýrii. Požehnání mu uděluje velitel vojenského zpravodajství Chaim Herzog. Kohenovým úkolem bude sbírat informace o syrské armádě, infiltrace politické reprezentace přijde na řadu až později. Následně absolvuje svojí obvyklou cestu přes Curych a Buenos Aires až do Janova a počátkem roku 1962 se v Itálii naloďuje na loď Astoria. Má štěstí, pluje v zimním termínu, jako “bohatý obchodník” samozřejmě 1. třídou. Zde na jedné recepci naráží na šejka Magda Al Ardema.
Padnou si do noty. Eli šejkovi odvypráví svůj “příběh”, přidá i uvěřitelnou legendu o tom, jak chce jako vlastenec v Sýrii pomáhat. Na Al Ardema to zapůsobí na tolik, že Elimu nebo-li Tabásovi následně pomůže s vyřízením trvalého pobytu. Dokonce Kohenovi nabídne i dočasný nocleh u sebe v bytě, to však Eli odmítne. Hledá si vlastní byt, s jeho nalezením mu pomůže syn výše zmíněného šéfredaktora nejvlivnějšího arabského listu v Argentině. Vzdává se taktéž argentinského občanství. Vysněný byt nachází v rezidenční čtvrti Damašku, v Abú Rumana. Zde se nachází hodně státních ambasád, tudíž i hodně vysílaček, kde bude Eli ideálně kryt v jejich radiovém šumu.
Po krátké etablaci začal dělat to co mu šlo nejlíp, pořádat soukromé večírky se spoustou krásných žen, alkoholu a drog. Kohen však intoxikaci vždy pouze předstíral, bujaré rozhovory ve kterých o státní tajemství nebyla nouze si zapamatoval a následně vysílal vysílačkou, o velikosti krabičký od cigaret, do Izraele. Mnohé z vážených hostů si zavazoval poskytnutím půjček či darů. Kohen se brzy stává žádaným hostitelem a stabilním členem syrské smetánky. Jednoho z večírků se zúčastnil i Maazi Zaher El-Din z vojenské rozvědky, jehož strýc byl náčelníkem generálního štábu. El-Dina zajímali Eliho zážitky z Evropy a Jižní Ameriky. Ten mu zážitky rád barvitě vylíčí, něco si i přibarví a jelikož má charisma na rozdávání na El-Dina udělá dojem. Jelikož bylo krátce po Bitvě u Galilejského jezera, zatoužil se Eli na místo podívat. El-Din s exkurzí souhlasí. Při výletu mu ukáží téměř všechno včetně postavení vojáků, zákopy, kulometná hnízda, protitankové pasti či sovětská děla ráže 122 mm o kterých do té doby Izrael neměl ani tušení. Eli je překvapen jak snadno se dostal na utajené pozice syrských vojáků a všechny informace si díky své skvělé paměti zapamatuje. A kde paměť zradí, tam nastupují fotografie. Eli se nechává fotografovat se syrskými důstojníky, údajně na památku. Samozřejmě jsou na fotkách vidět mimoděk i důležité detaily vojenské techniky a vybavení.
Kohenův mistrovský kousek se ovšem udá při jednom z výletů na Golanské výšiny. Zde vojákům doporučí vysázet Eukalypty, údajně kvůli ochraně a stínu před spalujícím Sluncem. Vojákům se nápad libí a tak ho zrealizují. Ještě nevědí, že se stanou ideálním cílem. V následné Šestidenní válce Izraelci díky této informaci přesně vědí kam mají zacílit bomby ze svých letadel. Kohenovou libůstkou bylo i sbírání důvěrných informací o pilotech syrské armády, zjišťoval a pamatoval si o nich co se dalo – rodinné a finanční poměry, jména, hodnosti. Existuje legenda, že tyto informace Izrael využil během Šestidenní války při syrském pokusu o bombardování Tel Avivu; když se totiž syrští piloti se svými letadly přiblížili k cíli, informoval je Mosad, že zná jejich identitu i identitu jejich rodinných příslušníků a že pokud udeří na izraelské cíle, budou jejich rodinní příslušníci zabiti. Syrští piloti prý svrhli bomby do moře a ohlásili na základnu splnění úkolu.
Úspěšná zpravodajská činnost ještě nějakou dobu pokračuje, roku 1965 však dostává elitní špion strach a žádá o návrat zpět do vlasti. Starosti mu dělá především velitel syrské kontrarozvědky Ahmed Švejdani se kterým si zrovna nepadnou do oka. Švejdanimu začnou být Eliho aktivity podezřelé a proto se na něj zaměří. Kohenovi nadřízení žádost zamítají. Ještě to zkus, naléhají na něj. Eli má sice ideální krytí v diplomatické čtvrti, bohužel jeho vysílání začne rušit vysílačky na indické ambasádě. Indové ohlásí podezření na neohlášenou vysílačku a syrská kontrarozvědka jí začne hledat. V radiovém šumu jí ovšem nedokáže vystopovat. To se podaří až za pomocí a asistence sovětských expertů, kteří zapůjčí i lepší stopovací techniku. Past sklapne 24. ledna 1965 o půl deváte ráno. I přes Eliho nesporný intelekt své dopadení syrské kontrašpionáži dosti usnadňoval. Vysílal totiž každý den ve stejnou dobu, někdy i neúměrně dlouho a na stejných frekvencích. Možná se až příliš projevila jedna z jeho charakterových vlastností, to jest přeceňování vlastního významu, možná si byl příliš jistý v kramflecích. Pro špiona jeho kalibru to byla ovšem neomluvitelná chyba.
Eli měl ještě šanci zachránit si holý krk. Jeho vyšetřovatelé si totiž mysleli, že je prostý Arab z Argentiny, který byl pouze zverbován izraelskými tajnými agenty. Kohenovi se ovšem stalo osudným, že neuměl první súru z Koránu, kterou zná zpaměti každý praktikující muslim. Zatlačili na něj, mučili ho a Kohena zlomili. Přiznal se: “Moje jméno je Eli Kohen, jsem Žid, izraelský špion a voják”. Spolu s Elim byl souzen třeba i šejk Magda Al Ardem. Soud měl dostatek důkazů i Eliho přiznání. Rozsudek padl 8. května a zněl nekompromisně – trest smrti pověšením.
Poprava se konala na náměstí Mučedníků v hlavním městě Damašku za účasti desetitisíce diváků z řad prostého lidu. Poprava byla vysílána i v TV do dalších arabských zemí. Po vykonání rozsudku nechali tělo viset ještě dalších šest hodin na místě, obalené do látky s antisionistickými nápisy. Okamžitě po popravě začal Izrael usilovat o vydání těla do země, leč neúspěšně. Izrael dokonce nabízel výměnu těla za zajaté syrské generály během Šestidenní války. Taktéž bez úspěchu a tak to trvá dodnes. Eli Kohen se tak dočkal aspoň symbolického hrobu na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě v sekci pohřešovaných vojáků. Dnes je v Izraeli uctíván jako národní hrdina, který velkou měrou přispěl k vitězství v Šestidenní válce v červnu 1967.
[ad#pp-clanek-ctverec]
Více příběhů najdete na blogu Texťák.cz
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.
Příspěvky za měsíc květen 2022:
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Silvia Ambrogini 250,- Kč, Vladimír Kudrna 1000,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Anonym 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 500,- Kč, Miroslav Andreska 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Hana Válková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Pavel Fila 50,- Kč
Celkem za měsíc: 4 750,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
(23 votes, average: 4,13 out of 5)
Loading...Podobné příspěvky
Jak k Chartě 77, tak k Rusku
EVA HRINDOVÁ Kdo si zažil léta před rokem 1989, neubrání se srovnání. Najednou zažíváme principiálně stejné situace, jen v
170 let od vydání Komunistického manifestu...
EDUARD HORÁK Zdá se mi, že komunisté a socialisté můžou pomalu slavit. Téměř po dvou staletích se zdá, že