Don‘t Cry for Me Venezuela

V roce 2014 vykázala lidnatost přes 28,8 milionů obyvatel (v roce 1985 je udáno jen 14 milionů lidí). Hlavním městem je Caracas a úřední řečí španělština. Obyvatelstvo je na rozdíl od minule zmíněných států tvořeno převážně mestici (67 %), evropskou imigrací bělochů a kreolů (21 %), circa 10 % jsou potomci Afričanů (černoši, mulati a Zambové 10 %). Původních indiánů zbylo necelých 600 tisíc, což jsou zhruba dvě procenta, někteří z nich dosud žijí v odlehlých končinách Amazonie civilizací zcela nedotčeni.

Což mě vede k mírné odbočce, už vzhledem k minulým dvěma článkům: máme tendenci zdůrazňovat, jak varovně raketovým tempem roste africká populace, zatímco jihoamerická se za posledních 35 let prakticky bez povšimnutí zdvojnásobuje.

V roce 1492 (jiné zdroje uvádí správněji až srpen 1498) bylo toto Karibské pobřeží objeveno italským mořeplavcem Kryštofem Kolumbem (ovšem plavil se pod španělskou vlajkou Isabely Kastilské). Území Venezuely bylo začleněno pod španělské impérium a první španělští kolonizátoři začali budovat své osady kolem roku 1521–22 (Cumaná).

Přes epizodní správu místokrálovství Peru spadlo pak území roku 1717 pod místokrálovství Nová Granada, roku 1776 byl vyhlášen generální kapitanát Venezuela a 5. července 1811 byla deklarována nezávislost Spojených států venezuelských. V čele boje za nezávislost na Španělsku stál generál Simón Bolívar (Simón José Antonio de la Santísima Trinidad Bolívar y Palacios Ponte Blanco [vysl.: bolibar], „El Libertador“ (Osvoboditel), * 1783, † 1830). Nejprve se roku 1819 stala součástí Velké Kolumbie, roku 1921 z ní vystoupila a až roku 1830 byla vyhlášena jako skutečně samostatná republika Venezuela. Celá válka za nezávislost si vyžádala zhruba třetinu veškerého obyvatelstva území.

Než se podíváme seriózněji na moderní historii země, sáhněme opět do komunistické propagandistické příručky Nová doba z roku 1985 a ocitujme si z ní:

„Koncem 19. a začátkem 20. století začal do země pronikat severoamerický kapitál. Závislost země na USA se prohloubila zejména v období diktatury Juana Vincenta Gomeze (1908 až 1935), kdy začalo intenzivní vykořisťování venezuelského přírodního bohatství, zejména ložisek ropy. K dalšímu posílení závislosti země na zahraničním kapitálu došlo v 50. letech, kdy se ve Venezuele soustředila většina kapitálových investic USA v Latinské Americe … k demokratizaci života v zemi dochází teprve na sklonku 60. let (26. března 1969 byla znovu povolena činnost Komunistické strany) a potom zejména po roce 1973, kdy byl zvolen venezuelským prezidentem Carlos Andrés Pérez. Toho po prezidentských volbách v březnu 1979 vystřídal v úřadu hlavy státu reprezentant křesťansko-sociální strany Louis Campins Herrera. Od roku 1984 je venezuelským prezidentem Jaime Lusinchi … [Venezuela] disponuje značným nerostným bohatstvím, především značnými zásobami nafty, vysoce kvalitní železné rudy, bauxitu, zlata, diamantů, černého uhlí, azbestu, soli, fosfátů, manganových rud, rtuti, slídy, chromu, olova, mědi, zinku, síry a uranu.“

A nyní tedy k nějakým serióznějším údajům: než se připlavil Kryštof Kolumbus, bylo území obydleno zhruba půl milionem domorodých obyvatel z jazykových skupin Cariban, Arawak a Chibcha. Až o rok později za Kolumbem se připlavil Amerigo Vespucci, který zemi pojmenoval po už zmíněných Benátkách. Je však třeba zmínit, že kromě španělských kolonistů tvořili významnou část imigrace Němci.

Nám se v podvědomí poměrně dobře uchovalo bájné El Dorado, jehož hledání spadá právě do této doby. Kolonisté však s sebou zavlekli na sever Jižní Ameriky především evropské nemoci (zejména neštovice), proti nimž bylo původní obyvatelstvo bezbranné, takže tyto nemoci, vedle brachiálního násilí, zdecimovaly původní obyvatelstvo na třetinu. Právě to, že bájné El Dorado nebylo nikdy nalezeno, způsobilo do značné míry určité realizační vystřízlivění a nespokojenost mezi dosavadními kolonizátory, kteří začali vést boj za nezávislost na španělské koruně.

Zmíněný Bolívar vedl řadu bitev o nezávislost s různými úspěchy, avšak v poslední rozhodující bitvě, u Campo Carabobo, za pomoci britských žoldnéřů a armády jezdců z Los Llanos drtivě zvítězil. Jeho válečná tažení se však neomezovala pouze na Venezuelu, ale předtím již dosáhl nezávislosti Kolumbie, dále pokračoval v boji v Ekvádoru, Peru a Bolívii. Jeho původní záměr vytvoření Velké Kolumbie, která by zahrnovala území Venezuely, Nové Granady, Panamy a Ekvádoru, se však nikdy nepodařilo zrealizovat. Zatímco on meškal v bojích na jižních územích, v osvobozených státech Velké Kolumbie došlo k prudkým rozepřím a pod vedením José Antonia Páeze, někdejšího Bolívarova důstojníka, došlo k separatistickým bojům a Venezuela se od velké Kolumbie odtrhla.

Jejím prvním prezidentem se stal právě zmíněný Páez (1831–35). No, a jak už to tak v Jižní Americe bývá, moc mu zachutnala, na konci mandátu ji z ruky nepustil a z prezidenta se proměnil v diktátora, jímž vydržel být až do roku 1848, čímž založil tradici takzvaných „gaudillos“ (náčelníků), kterážto vydržela v zemi prakticky až do roku 1935. K zásluze budiž mu připsáno, že vybudoval silnou státní správu, v zemi platila svoboda tisku a armádu udržel pod kontrolou a zcela mimo politiku, což je na jihoamerické poměry neobvyklé.

Po čtyřletém období určitého samoděržaví pak získal legitimní mandát prezidenta ještě na období 1839 až 1843, ale po skončení tohoto mandátu se země zvrhla do období politického násilí. Páez vybral jako svého následníka José Tadeo Mongase, avšak brzy nebyl s jeho kroky spokojen a sám proti němu vedl neúspěšnou vzpouru. U moci tak zůstal klan Mongasů, po Josém jeho bratr a posléze ještě jeho syn. V roce 1859 pak ve Venezuele vypukla občanská válka mezi konzervativci a liberály.

Klan byl svržen až v roce 1870 Antoniem G. Blancem, který zemi vedl v letech 1870 až 1888. Ten se pokoušel zemi v polovině svého mandátu demokratizovat, roku 1881 uspořádal politické volby, ale země se brzy vrátila k systému diktátorů (gaudillos), nejprve Cipriana Castra (1899–1908) a Juana Vicente Gómeze (1908–35). V letech 1902 a 1903 navíc uskutečnily Británie, Německo a Itálie námořní blokádu Venezuely, aby ji přinutily splácet zahraniční dluh, k čemuž se poněkud neměla.

Dopřejeme si nyní hospodářskou vsuvku: po celé 19. století byla Venezuela prakticky třetím největším producentem kávy na světě a ještě před vypuknutím první světové války byla poblíže Maracaiba objevena naleziště ropy. A už v roce 1928 patřila Venezuela mezi největší vývozce ropy na celém světě! Dlužno ovšem poznamenat, že těžbu ropy provozovali především američtí investoři a americké obchodní společnosti, které měly s těžbou na vlastním území už bohatou praxi. Ačkoliv i dnes narážíme na tvrdé odsudky (nejen) amerického imperialistického rabování, je třeba si uvědomovat, že vlastními silami a s vlastní kapitálovou vybaveností nebyla Venezuela schopna těžby vlastními silami, a ostatně i dnes je obvyklé (jak jsme zaznamenali například v aféře kolem českého lithia) najímat si na těžbu zahraniční společnosti, které nejen že dokáží koncentrovat kapitál investorů, ale zejména disponují technologickými znalostmi. Takže, i když měli američtí těžaři až do druhé světové války monopol na těžbu ropy, výnosy z těžby přinesly Venezuele také značnou prosperitu. Ale zpět k vývoji moci politické.

Po již dříve zmíněných diktátorech byl právě v letech 1908 až 1935 jedním z nich J. V. Gomez, který se u moci držel právě s podporou americké ropné lobby. A jestliže předešle komunistická příručka zmiňovala, že komunistická strana byla znovu povolena až roku 1969, pak je třeba zaznamenat, že byla založena oproti jiným jihoamerickým státům relativně pozdě, a to až roku 1931. Venezuela se během 2. světové války chovala vojensky neutrálně a připojila se k válečnému úsilí prakticky až v posledním roce války, kdy se připojila za vlády prezidenta Rómula Betancourta na stranu Spojenců.

Tři roky po válce však došlo v zemi opět ke státnímu převratu, který vedl M. Peréz Jiméz. Za prezidenta se dal sice jmenovat až v roce 1952, ale jen o šest let později, roku 1958 následoval další převrat, který jej od moci odstavil a do čela země se znovu vrátil jako legitimně zvolený civilní prezident již výše zmíněný R. Betancourt (1959–64).

I následující prezident Raúl Leoni vykonával mandát v letech 1963 až 69 jako legitimní prezident. V zemi se zvolna rozvíjel standardní politický život, nejsilnějšími stranami byla Betancurtova Demokratická akce a Křesťansko-sociální strana. V zemi však sílilo podzemní partyzánské hnutí iniciované zejména extrémně levicovými silami nejen domácími, ale i podporovanými ze zahraničí (nikoliv jen jihoamerického, ehm…). Operace proti tomuto hnutí, které si vyžádaly i masivní civilní oběti, byly silně proti mysli zejména komunistickým státům.

Ekonomický vývoj země však po válce přinesl značnou ekonomickou prosperitu, zejména pokud šlo o výnosy z ropného boomu, rozmach byl až takový, že Venezuela získala vedoucí sílu v Latinské Americe a ekonomicky předstihla i mimořádně výkonnou Brazílii. Zároveň s růstem životní úrovně a ekonomickým výkonem prudce rostla i natalita, ale za éry prezidenta Lusinchiho v letech 1984 až 1988 došlo k prudkému zvýšení inflace. Zároveň nebezpečně narůstal ilegální obchod s drogami.

Ve dvou obdobích (1974–78, 1989–93) se stal prezidentem Carlos Andrés Peréz, který se zejména v roce 1989 pokoušel situaci řešit, avšak napětí ve státě rostlo, objevovaly se nepokoje a roku 1992 i dva pokusy o vojenský převrat. Nato byl obviněn ze zpronevěry a zneužívání veřejných prostředků a roku 1993 byl odvolán. Vládu poté vedl až do roku 1993 senátor Rámon José Velásquez a po něm byl zvolen prezidentem Rafael Caldera Rodrígeuz.

Ten přijal proti nepokojům velmi rázná opatření (ovšem dlužno dodat, že protiústavní) vedoucí zejména proti spekulantům, ale i proti občanským svobodám, což vedlo k dalšímu pobouření veřejnosti. Nepokoje vygradovaly v prosinci roku 1995 demonstracemi, namířenými proti zkorumpované byrokracii, proti hospodářské politice, policejnímu útlaku a vojenské perlustraci.

Nespokojenost s vládou však probublávala dále, až vygradovala v prosinci roku 1998 a prezidentem byl zvolen silně levicový armádní plukovník Hugo Chávez (* 1954, † březen 2013), který získal nejvyšší podporu za posledních 40 let historie země. Dlužno ovšem poznamenat že tentýž Chávez se už v roce 1992 pokoušel o vojenský puč namířený proti vládě (neúspěšný) a strávil za něj dva roky v kartouze.

Pouhé tři měsíce po zvolení do úřadu začal Chávez s masivními levicovými reformami, vyhlásil program Bolívar 2000, který prováděl nejen civilní sektor, ale angažovala se v něm významně i armáda. Zahájil éru znárodňování (média, banky, naftařský průmysl) a následného masivního socialistického utrácení, opravy škol, veřejných budov, výstavbu silnic, rozdělování potravin chudině a podobně. Jako osobnost patřil Chávez mezi velmi charismatické zjevy, v televizi měl vlastní show, telefonoval si s občany, dá se říci, že se silně populisticky zviditelňoval.

Celá země však byla významně destabilizována a v dubnu 2002 vypukly rozsáhlé demonstrace vedoucí k puči (angažovaly se v něm nejen USA, ale i Španělsko), Chávez byl zatčen, ale dočasná nová vláda zkolabovala, vojenské kruhy jej osvobodily a za tři dny byl zpět u moci. Neklid v zemi však pokračoval až do roku 2003, sílily hlasy po referendu a odstranění Cháveze. To se sice v roce 2004 uskutečnilo, ale Chávez prezidentem zůstal přes různé pokusy o svržení až do své smrti.

V březnu 2013 byl nahrazen jím doporučeným následovníkem Nicolásem Maduro. Původně pracoval jako řidič autobusu, poté se stal odborovým předákem. V politice je od roku 1999 — nejdříve jako poslanec, pak předseda parlamentu, poté jako ministr zahraničních věcí a nakonec jako viceprezident a do dnešních dnů jako zvolený president.

Základním kamenem problémů do kterých se Venezuela propadla byla právě Chávezova idea takzvaného Socialismu pro 21. století, která měla vycházet z poučení se z chyb dosavadních neúspěšných socialismů celého světa a vybrat z nich pouze funkční části. Bohužel, jak už to bývá, vybírala právě ty části, které každý socialismus odsuzují ke krachu. Jedním z prvních kroků bylo (kromě zestátňování klíčových segmentů) zavedení státní kontroly cen, takže vcelku tradičně následoval v rychlém sledu nedostatek základních komodit, včetně toaletního papíru, chleba i mouky.

Dále následoval kolotoč poklesu HDP, nejprve silné inflace (srpen 2014 „jen“ 60 %), „léčené“ monetární expanzí, takže rostla ke stovkám procent a během roku 2018 přerostla v těžkou hyperinflaci. Už v roce 2015 čelí Venezuela největší ekonomické krizi za posledních 70 let a vláda přestává sdělovat i základní ekonomické ukazatele o stavu země, dochází k rozpadu nejen politiky, ale i celé společnosti. Extrémně narůstá kriminalita a loupeže v chudinských čtvrtích, dochází k únosům s cílem hlavně získat výkupné, na kterém se podílí i sami policisté.

Zkrátka, Chávezův režim se sice snažil pomoci chudým, ale zničil přitom ekonomiku, utratil mnohokrát více, než si mohl dovolit a nakonec dovedl zemi k totálnímu kolapsu. Co bylo pak platné, že Indiánům např. přiznal nárok na polovinu území státu?

Než se přiblížím k závěru článku, dlužno ještě poznamenat, že Venezuela má velmi příznivé vztahy s Ruskou federací, která je významným stoupencem i současného režimu Nicólase Madura, pokouší se pomoci revitalizovat ropný průmysl a má v něm významné investice (a jen okrajově připomínám, že Venezuela disponuje slušnými zásobami uranu).

V posledních letech i dnech dochází v důsledku humanitární krize ke zhoršení vztahu se sousedními zeměmi, do kterých masivně prchá zbídačené venezuelské obyvatelstvo, ochladily se vztahy jak s Kolumbií, tak s Brazílií. A ačkoliv loňské jarní volby údajně Maduro vyhrál se ziskem nějakých 68 % a měl by být legálním prezidentem až do roku 2025, stále více sílí hlasy, že volby byly zmanipulovány a představitelé Kolumbie, Brazílie, Argentiny, Chile, Kanady, Evropské unie a Spojených států amerických už Madura neuznávají jako legitimního prezidenta a podporují předsedu parlamentu Juana Guaidóa. 23. ledna 2019 oznámila Madurova vláda přerušení diplomatických styků Venezuely s USA. Situace je den ode dne kritičtější.

Závěrem tedy lze konstatovat: nějak se jim zase to jejich revoluční heslo „Socialismo o Muerte“ tradičně překlopilo do pravdivější podoby: „Socialismo y Muerte“. Mě ale fascinuje ta umanutost všech těch budovatelů socialismu, ať je to kdokoliv a kdekoliv, kteří už tolikrát na vlastní oči viděli, jak to nutně končí, a přesto neúnavně znovu a znovu hledají kámen mudrců a tu podobu socialismu, která konečně fungovat bude. Jenže vždycky to nakonec nejvíc odnesou jen ti obyčejní lidé.

[ad#pp-clanek-ctverec]