Dluh nás už dostihuje

ECB svolala mimořádné zasedání Rady guvernérů, aby projednala výprodej na trzích státních dluhopisů z posledních dnů a zabránila takzvané fragmentaci tohoto trhu dluhopisů. Že vám to nic neříká? Že vás to nechává klidnými? Nedivím se. Právě tak, neslaně a nemastně, je tato událost podávána.

Jde o to, že když vznikala eurozóna, vycházelo se z myšlenky, že všechny země budou dodržovat i po přijetí eura tzv. Maastrichtská kritéria, jejichž splnění bylo nutné pro přijetí. Myslelo se, že tím se zabrání tomu, aby se některé země příliš zadlužovaly. A pokud se žádná země nebude příliš zadlužovat, pak všechny země eurozóny budou stejně bonitní, a tedy nebude důvod, aby se na některé z nich hledělo jako na rizikovější než na jiné. A proto výnosy státních dluhopisů budou stejné pro každou zemi eurozóny.

Nicméně politici se po přijetí eura vesele zadlužovali dál, neplnili dohody, takže některé země se zadlužovaly rychleji. A proto byly vnímány jako rizikovější. A protože byly rizikovější, musely (logicky) za své státní dluhy platit víc. Tedy došlo k oné tzv. fragmentaci trhu dluhopisů – tedy rozsypání fiktivního panevropského dluhového trhu, o kterém se věřilo, že vznikne, zpět na jednotlivé národní trhy.

Jenomže pokud se takto trh dluhopisů rozsype, fragmentuje, a u některých zemí dojde k prudkému nárůstu rizika bankrotu, je to jaksi nekompatibilní s existencí eura a eurozóny. A proto začala ECB fiktivně mazat rozdíly ve výnosech tím, že začala dluhopisy některých zemí vykupovat – vytvářela po nich fiktivní poptávku a tím uměle zvyšovala jejich ceny. Jenomže tím taky vlastně monetizovala státní dluh, což je historicky nejjistější cesta, jak vyrobit inflaci. (A někdy i hyperinflaci.) A to se také stalo.

ECB sice dlouho zatloukala a ještě loni tvrdila, že inflace je jen dočasná a víc neporoste, ale letos už musela s pravdou ven. Inflace se v eurozóně vymkla kontrole. Ze stejných důvodů, jako jinde ve světě – protože se tisklo příliš mnoho peněz. A ECB je „tiskla“ zcela doslovně právě onou monetizací dluhů předlužených zemí eurozóny. Takže i ECB musela se skřípáním zubů začít mluvit o boji proti inflaci a zvyšování úrokových sazeb.

Jenomže v ten okamžik, kdy ECB poprvé veřejně připustila, že bude muset skončit s umělým výkupem jihoevropských dluhopisů a s tím spojeným tiskem peněz, finanční trhy pochopily, že to znamená, že se jižní země ocitají bez pomoci a nebudou mít jak financovat své dluhy. Takže výnosy jihoevropských dluhopisů vystřelily prudce vzhůru. A demaskovalo se, že tyto země bez pomoci ECB nemají jak se vyhnout bankrotu.

ECB pochopila, že s tiskem peněz a výkupem jihoevropských dluhů to nejde (protože to vede k inflaci), a bez tisku peněz a výkupu jihoevropských dluhů to taky nejde (protože to vede k bankrotu těchto států). Bingo, to, co mnozí věděli roky, když mluvili o tom, že eurozóna by se raději měla dobrovolně sama rozdělit, nechce-li si bolestně rozpadnout, začali chápat už i státní úředníci. A podruhé hurá, co mnozí věděli, už když mluvili o tom, že evropské zadlužování a tisk peněz skončí průšvihem, a ten se nebude jmenovat „obyčejná cyklická hospodářská krize“, začali tušit i v ECB.

S tiskem to nejde, bez něj taky ne, tak co teď? Třetí cesta!, řekli si v ECB. Musíme nějakou třetí cestou zabránit fragmentaci trhu dluhopisů. Problémek ale je, že sice každý o třetí cestě mluví, ale nikdo ji neviděl, protože neexistuje. Cokoliv ECB vymyslí, bude jen variací na tisk peněz, monetizaci státních dluhů. Ať vymyslí jakékoliv úřední nařízení, vždy v pozadí bude totéž. Možná se ECB podaří ještě na nějaký čas finanční trh uchlácholit a přesvědčit, že třetí cesta existuje. Přesvědčuje ho ostatně už od roku 2008. Ale i finančnímu trhu už to začíná docházet: Třetí cesta není.

I když to ještě na pár měsíců zamaskujeme, eurozóna směřuje k jedné z následujících věcí: ještě vyšší inflace, nebo riziko bankrotu některých zemí. Nebo obojí.