Děda Mráz je idiot!

“Milé děti tak se spolu zase uvidíme po Vánocích, tak si ty vánoční svátky hezky užijte, ať Vám Děda Mráz přinese nějaké pěkné dárky a uvidíme se opět v novém roce. To už bude děti rok 1978.”Loučila se s námi souška učitelka takhle těsně před štědrým dnem a mazala z tabule ten přiblblý nápis, co ho děti všeho věku psaly přes celou tabuli, aby se nezkoušelo, neučilo a šlo už raději domů:

“VÁNOCE JSOU SVÁTKY KLIDU NEZKOUŠEJTE NAŠI TŘÍDU. KDYBYSTE NÁM PĚTKU DAL, KAPR BY VÁM NECHUTNAL”

Já měl ale vždycky vysoce vyvinutý smysl pro spravedlnost a ve druhé třídě tomu nebylo jinak a tak jsem do nastalého ticha po vánočním přání prohlásil:

“U nás doma nosí dárky Ježišek, táta říkal, že Děda mráz je Rusák a ať táhne za Ural.”Paní učitelka za svými brýlemi lehce zrůžověla.

“To se Davide pleteš, to bývalo dřív, teď nosí dárky Děda Mráz a Sněhuločka! A zapomněl ses zase přihlásit. Víš, že ti to vykřikování nebudu trpět, příště přineseš deníček a já napíšu mamince.”Pokárala mne před celou třídou.

“Táta ale říkal, že Děda Mráz nosí takový ty hnusné, tvrdé, zelené, kubánské pomeranče, kdežto Ježišek by rád přinesl mandarinky a banány. Jenom kdyby mu to soudruzi dovolili.”Nedal jsem se a pokračoval ve vánoční revoltě.

“A dost, přines deníček, napíšu ti poznámku.”Rozčílil jsem soušku učitelku definitivně.

A tak první můj dárek mamince ty Vánoce roku 1977 byla následující poznámka:

“Neustále samovolně a nekontrolovatelně vykřikuje ve výuce, skáče mi do řeči a opravuje mne. Znevažuje mou třicetiletou pedagogickou praxi. Dále znevážil a pohaněl Dědu Mráze a Sněhuločku, žádám o přísné potrestání.”A bylo to.

Byl jsem zdrcený. Vánoce jsou v háji a tak jsem z toho žalu ukradl po vyučování ve třídě křídu a po družině jsem na fasádu školy napsal kostrbatými půlmetrovými písmeny, kam až jsem dosáhl:

“DĚDA MRÁZ JE IDIOT”  … a smutně odešel domů.

Toulal jsem se dlouho. Neměl jsem to ze školy moc daleko, ale moc se mi domů nechtělo. To si to doma zase slíznu, pod stromeček poznámka. Přemýšlel jsem jestli raději neuteču z domu. Někam daleko, do tmy a sněhu, třeba až za ten ruský Ural.

Čvachtal jsem se v té břečce, co zbyla z té trošky sněhu. Loudal se kolem poloprázdných výloh obchůdků v naší čtvrti, nazdobených staniolem a umělými plastovými stromečky, jejichž větvičky vypadaly, jako zelené kartáče na mytí lahví od mléka. V drogerii plné smradlavých dárkových kazet se socialistickými voňavkami, jsem si koupil peprmintovou žvýkačku Sevak a domů jsem se přiloudal až za tmy.

Máma byla už cela netrpělivá, jestli se mi nic nestalo. Já jsem jen praštil s obrovskou koženou taškou do zádveří a nasupeně seděl u stolu s očima podlitýma slzami. Malý nešťastný kluk s tvářemi zrůžovělými zimou a kalhotami po kolena mokrými od tajícího sněhu. Maminka mi stáhla z hlavy čepici s bambulí a tázavě na mne pohlédla.

“Dostal jsem poznámku do deníčku.”Pronesl jsem tiše.

“Prosím tě Davide a za co zase, přines mi ho.”Rozlobila se maminka a mně vytryskly zadržované slzy.

“Ale je to strašně nespravedlivé, já jsem jenom řekl pravdu.”Rozbrečel jsem se na plno. Přes zaťaté rty mi občas probublal nějaký ten vzlyk a z nosu se mi spustila nudle. Byl jsem naštvaný za tu svoji slabost a za tu velkou, školní nespravedlnost. Teď asi na Vánoce žádné dárky nedostanu. Mám je úplně, ale úplně zkažené!

Maminka si povzdechla a šla si z tašky vytáhnout notýsek sama.

“Jéžišmarjá, co jsi té paní učitelce řekl?”Zeptala se vystrašeně a zavolala tátu.

A tak jsem jim to v slzách povyprávěl. Nastalo rozpačité ticho, pak začaly tátovi cukat koutky a rozesmál se na celé kolo. Nic jsem nechápal,ale za chvíli se smála i máma a tak jsem se k nim se slzami v očích přidal taky.

“Jednou nás ty tvoje řeči přivedou do maléru, Věrošu.”Pleskla tátu přes záda utěrkou.

Pak otevřela skříňku v kuchyni, pohladila mě po hlavě a dala mi pomeranč. No jasně, že to byl ten hnusný, tvrdý, kyselý kubánský. Fidelova pomsta.

O dárky jsem ale ten rok nakonec nepřišel, jen o trochu dětské nevinnosti. Od té doby jsem už věděl, že za socíku existují pravdy dvě, ta opravdová a pak ta pro Dědu Mráze.

P.S. Velký průšvih přišel až po vánocích. Kvůli nápisu na škole jsem za trest neskládal pionýrský slib a nemohl do pionýra. Soudruh školník mě totiž poznal.