Přežil hrůzy Osvětimi, popravili ho komunisté

Podtitul díla zní „Skutečný příběh odbojáře, který se nechal uvěznit v Osvětimi“. Před II. světovou válkou Witold Pilecki hospodařil v poklidu na svém statku ve východním Polsku zvaném Kresy (oblast, která byla v září 1939 okupována Sovětským svazem a později odtržena). Po napadení Polska hitlerovským Německem v září 1939 bránil Pilecki svoji vlast v řadách polské armády. Po její porážce se zapojil do protinacistického odboje a založil jednu z prvních odbojových organizací Tajnou polskou armádu. V roce 1940 se při razii nechal dobrovolně zavřít do koncentračního vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde strávil tři roky, než se mu na jaře 1943 podařilo uprchnout. Popis jeho zážitků z vyhlazovacího lágru je děsivým čtením a slabší povahy s tím mohou mít problémy. Je ale dobře, že autor na základě Pileckého pamětí a vzpomínek jeho blízkých přesně popsal hrůzy, které se v těchto místech děly. Osvětim byla peklem na zemi, kde vězeň neměl žádná práva a byl rád za každý den, který přežil. Kápové si s nimi mohli dělat, co chtěli. A třeba jen tak pro zábavu si vytáhli nějakého nešťastníka při nástupu na „apelplacu“ z řady, aby ho pak umlátili k smrti.

Mnozí kápové přitom byli komunisty, ale to neznamenalo, že by se k uvězněným chovali lépe, lidsky, spíše naopak. Soudruzi různých národností byli brutální stejně jako dozorci z řad SS. I v těchto případech se potvrdilo, že nacisté a komunisté mají k sobě v bestiálních metodách hodně blízko.

Mapoval hrůzy vyhlazovacího lágru

Pilecki se k uvěznění v tomto šíleném prostředí rozhodl proto, jelikož svět odmítal uvěřit, že něco tak hrozného, tak kruté zacházení s lidmi, může ve 20. století existovat. Polský důstojník dostal za úkol založit v Osvětimi odbojovou skupinu a podávat domácímu odboji informace o poměrech v táboře. Také měl zorganizovat ve spojení s partyzánskými jednotkami mimo tábor povstání, které by umožnilo hromadný útěk vězňů. Rovněž se snažil apelovat na západní spojence, aby lágr bombardovali. Oba poslední úmysly se nezdařily, k masové vzpouře uvězněných nikdy nedošlo a ani nálety se nekonaly. O této možnosti zpočátku uvažovali Britové, ale později od nich upustili. Příčin absencí leteckých útoků bylo víc. Mnozí spojenečtí vojenští a političtí představitelé zprávám z Osvětimi nevěřili. Existovaly též obavy, že by nálety mohly způsobit smrt velkého množství vězňů, protože tehdejší bombardování nebývala vždy přesná, a často se stávalo, že minula určené cíle. Nakonec velitelé RAF zdůraznili, že britské letectvo má jiné důležitější cíle, a to jsou nálety na německá města a tamní zbrojní průmysl. Pileckému a jeho spolupracovníkům se však podařilo tajně sestrojit vysílačku, kterou informovali svět o hrozných poměrech v táboře.

Autor ale opomněl důležitou věc, a to fakt, že nejenom Američané či Britové mohli bombardovat Osvětim či přístupové cesty k němu. Minimálně od srpna 1944 byl tento vyhlazovací lágr v dosahu taktického bombardovacího letectva Rudé armády. Ani Sověti však na něj nezaútočili.

Kniha je zajímavá pro českého čtenáře i z toho důvodu, že se v ní přibližují i poměry v okupovaném Polsku, které byly daleko horší než v Protektorátu Čechy a Morava. Například v ní Jack Fairweather píše o Polákovi, kterého esesmani propustili z Osvětimi (občas, většinou za úplatu, se to stávalo). Ten cestoval v zimě do Varšavy v zadní části vlaku v nevytopeném voze třetí třídy. Oni totiž Poláci ve vlacích jinou než třetí třídou jezdit nesměli. To byl velký rozdíl proti okupovaným českým zemím. Čech si mohl ve vlaku vybrat jakou třídou chce cestovat, mohl si koupit jízdenku i do jedničky a v kupé cestovat i s Němci. V tom měl naprostou volnost.

Polská metropole jako místo velkého bojiště

Varšava byla v roce 1943 nejen místem povstání v židovském ghetu, ale de facto válečným městem, kde se prakticky denně střílelo na ulicích. Polští odbojáři útočili na německé cíle, jako byly okupační úřady, vojenské hlídky, příslušníci gestapa a další. Nacisté v odvetu za každého zabitého Němce popravili sto Poláků a mnozí lidé pokud nemuseli, raději vůbec nevycházeli do ulic. V tom se polské hlavní město velmi lišilo od Prahy, kde sice v třiačtyřicátém roce také gestapáci zatýkali, jenomže většina Pražanů žila proti obyvatelům polské metropole v relativním klidu. Chodila se bavit do divadel, do kin, vysedávala v restauracích, vinárnách apod., a pokud nacisty neprovokovala, měla klid. To Varšavané mívali smůlu, mohli se stát oběťmi nacistických razií i bez větší příčiny. Tohle je dobré si také uvědomit, že v některých jiných zemích, zvláště na východě, trpěli jejich obyvatelé pod nacistickou okupací víc, než Češi.

Witold Pilecki vzpomíná i na utrpení a masové zabíjení Židů v osvětimském pekle. Nicméně v knize je správně připomenuto, že konečnému řešení židovské otázky předcházela v Osvětimi brutální perzekuce polských odbojářů a také vyvražďování sovětských zajatců zvláště v druhé polovině roku 1941, kdy Němci zajali miliony rudoarmějců. Nakládání se zajatými vojáky Rudé armády patřilo rovněž k nejhorším zločinům nacistů. Je správné, že novinář Fairweather připomněl i tato zvěrstva, která nebývají příliš často spojována s těmito místy.

Ze strany autora by bylo dobré ještě doplnit, že za úděl zajatých rudoarmějců mohl částečně i sovětský komunistický diktátor Stalin, který odmítl za Sovětský svaz ratifikaci Ženevské konvence o zacházení s válečnými zajatci. On totiž považoval sovětské vojáky, kteří padli do zajetí, za vlastizrádce. Zavinil tedy absenci jejich právní ochrany, čímž usnadnil nelidské jednání s nimi, i když tím samozřejmě není možné snižovat vinu nacistů. Velké dilema, jak se stavět k rudoarmějským zajatcům, měli i věznění polští odbojáři, protože si dobře pamatovali, že SSSR okupoval východní část jejich vlasti. Nakonec v nich převážil pocit solidarity s ubohými lidmi a zajatým Sovětům se snažili pomáhat jak nejvíce mohli.

Úspěšný útěk z pekla

Pileckému se v dubnu 1943 povedlo z Osvětimi utéct. O rok později se zúčastnil jako velitel jedné z jednotek Varšavského povstání. Po jeho potlačení byl zajat a do konce války vězněn v německých zajateckých táborech. Po skončení největšího světového válečného konfliktu se zapojil do protikomunistického odboje. Bohužel, tentokrát už dopadl hůř. Byl zatčen polskou státní bezpečností a při výsleších brutálně mučen (lámání kostí, trhání nehtů). Nic a nikoho však neprozradil a ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k trestu smrti a v květnu 1948 ve věku 47 let popraven. Jedním z jeho posledních slov byl výrok, že komunistické vězení bylo horší než Osvětim.

Český čtenář se tak nyní může seznámit s nevšedním osudem muže, který se maximálně obětoval pro svoji vlast a nakonec za ní položil svůj život. Tato kniha je literaturou faktu, avšak podaná čtivým románovým způsobem. Strhující příběh polského hrdiny obohacuje a stojí za přečtení. A pokud se dá tomuto dílu něco vyčíst, tak jenom zmíněné drobnosti o sovětských válečných zajatcích a možném bombardování Osvětimi. Kniha Dobrovolník je jednou z nejlepších, která v Česku v poslední době vyšla.