23.10.2019
Redakce
0
Kategorie: Společnost

ČR bez Ústavního soudu: Fantaskní představa nebo představitelný model?

Sdílejte článek:

TRW

Bývalý prezident Václav Klaus poskytl minulý týden rozhovor Lidovým novinám, v němž vedle reflexe nad nadcházejícím třicátým výročím Sametové revoluce a obvyklé kritiky na adresu již zesnulého Václava Havla pronesl také jednu dosti zajímavou tezi, že Ústavní soud by “vůbec neměl existovat”. 

 
Dle Klause jde o instituci, jejíž váhu v době jejího vzniku nebylo možné docenit a nikoho z tehdejších hlavních aktérů “nenapadlo, že ústavní soudnictví získá takový status”. K nálezu soudu ve věci zdanění církevních restitucí pak uvedl, že jde o “rozhodování nevolené skupiny lidí proti tomu, jak rozhodl volený parlament” a proti Ústavnímu soudu je “z principu, i kdyby jeho soudci měli geniální názory“.
 
Na první pohled se opravdu může postoj Václava Klause směrem k ústavnímu soudnictví jevit jako radikální a převratný postoj odněkud z jiné galaxie, kterému ani nestojí za to věnovat pozornost, avšak přeci jen tomu tak není.
 
Otázka úlohy soudů a jejich vztahu k ostatním složkám moci, zejména legislativě, a jejich moci zneplatnit právní akty, které jsou v rozporu s Ústavou coby nejvyšším zákonem států, je naopak dlouhodobým předmětem disputací, a to nejen v právnických kruzích. Zřejmě nejmarkantněji to lze pozorovat ve Spojených státech, kde kořeny této problematiky sahají až k samotným otcům zakladatelům americké republiky, to jest do 18. století, a debaty na toto téma pokračují dodnes, kdy na jedné straně stojí zastánci extenzivnějšího pojetí role soudů a na druhé poté obhájci principu, označovaného jako “judicial restraint”, dle kterého mají soudy působit naopak zdrženlivěji, držet se přesně litery zákona a textu Ústavy a nepokoušet se svou činností ingerovat do oblastí, v níž mají dominovat zákonodárci.
 
Úloha soudů
 
Alexander Hamilton ve svém Federalistovi č. 78 významně připomíná, že úkolem soudců je “aplikovat úsudek, nikoli vůli”, protože pokud by soudci měli aplikovat to druhé, důsledkem by bylo nahrazení vůle volených zákonodárců, tedy zprostředkovaně vůle lidu, vůlí úzké nevolené skupiny, která by si tím fakticky uzurpovala pravomoc tvořit zákony. Ta má ovšem spočívat výlučně v rukou volených zástupců, tedy za předpokladu, že má být dodržen elementární princip dělby moci, který již dnes považujeme za standardní a nezbytný předpoklad právního státu, případně státu “vlády práva” (rule of law). Na této bázi pak staví jedna z předních interpretačních teorií-teorie originalistická, jejímiž reprezentanty byla taková jména jako Robert Bork či soudce Nejvyššího soudu Antonin Scalia. V přímé opozici poté stojí teorie “živé Ústavy” (living Constitution), která naproti tomu nezbytně vyžaduje, aby soudci odvozovali svá rozhodnutí nejen od psaného práva, nýbrž zároveň od nepsaných přirozenoprávních zásad a zároveň četli text Ústavy v kontextu doby, nikoli v souladu s původním významem, jaký text měl v době jeho přijetí. Tak kupříkladu lze dospět k závěru, že požadavek “stejné ochrany zákona” (equal protection of the law) zahrnuje i povinnost uznat stejnopohlavní sňatky, navzdory tomu, že v době, kdy klauzule o stejné ochraně zákona byla přijata v rámci čtrnáctého dodatku, byl její význam zcela odlišný a bez jakýchkoli pochyb nemohl zahrnovat i povinnost uznání stejnopohlavních manželství.
 
Nejvyšší soud USA a Ústavní soud
 
Role Nejvyššího soudu ve Spojených státech a Ústavního soudu u nás se však diametrálně liší. Zatímco v USA Nejvyšší soud svými rozhodnutími nesčetněkrát “vyplňoval mezery”, které se v pozitivním právu vyskytovaly a fungoval tak jako de facto pozitivní zákonodárce, dotvářející právo, náš Ústavní soud funguje zásadně jako zákonodárce negativní, to znamená, že může pouze prohlásit právní akty za odporující ústavnímu pořádku a na tomto základě je zneplatnit, jako se tomu stalo neposledy v případě zdanění církevních restitucí. Je nicméně zapotřebí rozlišovat mezi činností soudů v oblasti (ne)dotváření práva, tedy že soud buď pouze rozhodne o (ne)souladu s ústavou, nebo zároveň s tím svým rozhodnutím právo “dotvoří” a samotnou pravomocí soudního přezkumu právních aktů, tedy že soud (u nás Ústavní, v USA Nejvyšší) vůbec má možnost  soudní přezkum provést. Jak bylo zmíněno výše, v České republice soudy právo nedotvářejí, bavíme se tudíž o samotné činnosti soudního přezkumu a její legitimitě (o legalitě spekulovat nelze, tuto pravomoc můžeme nalézt explicitně svěřenou v čl. 87 Ústavy).
 
Bez Ústavního soudu…?
 
Václav Klaus soudí, že jde o činnost nevolených, která je potenciálně schopna “přebít” volený parlament. Ve své podstatě má pravdu, ústavní soudci nejsou odpovědní voličům, kteří je nemohou odvolat z funkce, jako je tomu u záoknodárců, kterým je pravidelně vystavován účet ve volbách. Otázkou však je, jak by to vypadalo, kdyby Ústavní soud skutečně neexistoval, jak by si Václav Klaus představoval. Klíčovým problémem je otázka vyvažování. Na jedné straně je zde z voleb vzešlá většina, která ma mandát rozhodovat, na straně druhé je neúspěšná menšina, která však disponuje stejnými základními garantovanými právy, jenž představují oblast, do níž většina nemůže zasahovat, ať by byla sebesilnější. Právo většiny rozhodovat se dostává do konfliktu s těmi právy menšiny, do kterých být zasahováno nesmí, je tudíž potřeba tyto dva zájmy vyvážit a stanovit mezi nimi rovnováhu. Za současného stavu by v případě překročení právav většiny na rozhodování zasáhl Ústavní soud a postavil se na ochranu menšiny, jako tomu bylo u církví, jejichž právo legitimního očekávání bylo rozhodnutím většinou zvolených poslanců schválením zákona o zdanění náhrad narušeno. Pokud by zde Ústavní soud nebyl, jedinou možnou obranou by bylo počkat na další volby a spoléhat, že se většina promění a ty, kteří nepřiměřeně narušili práva menšiny z funkcí odvolá. To je značně nejistá sázka, přesto nicméně jde o obhajitelné zcela striktní oddělení mocí.
 
Větším problémem, který by v případě neexistence Ústavního soudu nastal, by však byla zároveň neexistence instituce, která by vůbec určila, zda se o narušení práv menšiny jedná. Lze si představit, že funguje těleso, které má na starosti výklad ústavy, ale jehož výroky by byly právně nezávazné a bylo ponecháno na legislativě, zda se jimi bude řídit, s rizikem, že pokud tak neučiní, voliči, vědomi si toho, že legislativa skutečně přesáhla svou pravomoc, tímto budou znepokojeni a ve volbách těm, kdo byli zodpovědní, vystaví “stopku”, protože si nebudou přát ve funkci ty, kteří přes rozhodnutí o protiústavnosti jejich vlastních kroků v těchto krocích pokračovali. Hůře se již přijímá představa, že veřejnosti nebude mít kdo sdělit (přesněji někdo se zákonem danou autoritou v oblasti ústavního práva), co vlastně je a co není v souladu s ústavním pořádkem. Zákonodárce má poté “volnou ruku” a může potenciálně konat i svévolně, aniž by tato svévole byla veřejně jako svévole pojmenována. To je nevyhnutelný důsledek toho, o čem hovoří Václav Klaus.
 
Debata o samotné existenci Ústavního soudu je pravda čistě teoretická. Představa, že by snad dnes mohlo nebo dokonce mělo zpětně dojít k jeho zrušení (což ani sám Václav Klaus neříká), je iluzorní a lze konstatovat, že zároveň nebezpečná-došlo by k naprosté revoluci v ústavním systému, fungujícím od vzniku samostatné České republiky, narušení dosavadní stability a řádu a z historie víme, že podobné revoluce mívají povětšinou mírně řečeno nevalné výsledky. 
 
Debata o tom, zdali byla úloha Ústavního soudu nastavena správně a zdali jeho činnost byla a zůstává přínosem, či nikoli, je ale zcela legitimní a není na škodu (právě naopak) ji vést. Bylo by až příliš snadné, dokonce až líné tezi Václava Klause prvoplánově odmítnout jen proto, že se může na první pohled jevit jako výstřední.
 
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (11 votes, average: 4,27 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Nové Rakousko

    MARIAN KECHLIBAR U našich jižních sousedů se ujala moci koaliční vláda ÖVP + FPÖ. Co má mladý kancléř a

    Starosti EU v době koronakrize

    LUBOMÍR VYLÍČIL V posledních dnech a týdnech rezonují naším veřejným prostorem čím dál silnější hlasy, že Evropská Unie v „koronavirové”