7.1.2020
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Co bude na Blízkém východě dál?

Sdílejte článek:

MARTIN KONVIČKA

konvička-portrét-titulkaHodně lidí se mě ptá, co bude na Blízkém východě dál…

Naše patriotická scéna působí rozděleně – jedni si připíjejí, že nám Trump odbouchl arciteroristu, druzí staví “indoevropský a vcelku civilizovaný” Irán a tammní šiíty proti “skoro africkým a chaotickým” sunnitským Arabům. Též je zde Sulejmánova role v bojích proti ISIL na straně demokratického Iráku.

Obě strany mají svůj díl pravdy, ale jde o Blízký Východ, tam je situace nepřehledná už z principu. Včerejší spojenci jsou dnešní nepřátelé, umírněnost na místě A se mění v radikalismus na místě B a skoro všichni tam alláhují, nebo věří v jiné imaginární kamarády.  Když si uvědomíme, že to na “i” (v sunnitské i šiítské podobě) je vlastně falešná, a proto zlá, hra na chlapáckou “dominanci”, pochopíme, že tam se férová či umírněná politika neprosadí. Už 1400 let si tam dávají po čuni kvůli sporu, čí “náboženství míru” je mírumilovnější.

Nebudu psát o tom, na čí stranu se postavit a jak se konflikt bude vyvíjet, ale o tom, co by ostatní svět měl s Blízkým Východem podniknout.

Je to jednoduché. Společně rezignovat na geopolitickou přetahovanou, vycouvat – a oplotit. Jako řekněme oboru se zvířátky. Snažit se tam něco “vyřešit” je jako řešit procítěné spory chovankyň dívčího internátu. Nelze.

Dobrým příkladem blízkovýchodní pošahanosti je právě šíitsko – sunnitský konflikt. Věroučně jde o detaily, srovnatelné ne s rozdíly mezi protestanty a katolíky, ale řekněme katolíky řeckými a římskými. Kolik minaretů má mít mešita, zde se denně modlit čtyřikrát nebo pětkrát. Racionálně vzato prkotiny. Prapříčinou je naprostá šílenost, rodinná rozmíška ze 7. století. Šlo o to, zda po prorokovi, který nezanechal syny, převezme velení jeho synovec a zeť Alí (syn otcova bratra, sezdaný s jeho dcerou – šlo tedy o dědičnost “dvojitě” pokrevní a příbuzensky řádně prokříženou), nebo jeho tchán Abu Bakr, který mu dohodil svou mladičkou dceru Aišu (šlo tedy o dědičnost zásluhovou, z kumpána na kumpána). Dočasně vyhrál Abú Bakr, první chalífové vznikali skrze kumpánství. Později se (ironicky) objevily slavné sunnitské dynastie, to už ale spor šía – sunni hořel naplno, a nikdy nezhasnul.

Přes bizarní vznik není konflikt řešitelný, protože být šía se stalo synonymem disentu proti hlavnímu islámskému proudu. Jakmile nějaký spor vyhrají šíité, stanou se z poražených sunnité, a naopak. Takto byl po valnou část středověku šíitským například Egypt, dnes centrum sunnitské vzdělanosti, a chvíli dokonce i Al Andalus. K šíitům se hlásí i syrští alavité, ale ti to nedělají kvůli prorokovi ani počtu minaretů (žádné totiž, coby kryptokřesťané, nemají), ale kvůli rovnováze sil. Proto vznikají paradoxy, kdy jsou šíité doktrinálně nesnesitelní v Iránu (kde vládnou), působí jako radikálnější v Iráku (do Iránu je blízko) – a  naprosto umírnění v Sýrii. Vše se ovem může kdykoli obrátit, což se v historii stalo nesčetněkrát.

A teď si na tento základní nepřehledný syžet navlékněte jako korálky sváry různých královských rodin a feudálních rodin, etnickou různorodost, kmenovou loajalitu (islámem upevňovanou), odvěký konflikt mezi pastevci a zemědělci, vznik státu Izrael… Umístěte celou tuto ZOO do nejúrodnější a člověku nejpříznivější, proto jako první civilizovanou, oblasti planety Země. A podlijte to celé ropou, kvůli které sem neustále zasahují vnější síly.

Dostanete neřešitelný hlavolam. Čím víc se o řešení budete snažit, tím víc se budete zaplétat do paradoxů typu “americké podpory umírněné syrské opozice” (ve skutečnosti tam USA podporovaly ta nejhorší teroristická hovada), nebo “bezpečnostních záruk Kurdům” (které se rozplynuly jako pára, jakmile na kus Sýrie dostal zálusk členský stát NATO). Pokud na Blízkém východě něco platí, tak to, že čím vnějšího zasahování, tím delší a krvavější konflikty. A čím krvavější konflikty, tím větší produkce “lidí na útěku, doma ohrožených na životě” … kterým se, jakmile oblast opustí, zasteskne po ohrožování nějakých jiných lidí na životě.

Americký religionista Robert Spencer, editor portálu www.jihadwatch.org a Učitel globálního antiislámu, říká k blízkovýchodnímu konfliktu, a západnímu zasahování, už asi 15 let stále totéž: Nechat je být, a soustředit se na ideový boj proti islámu jako takovému. Islám je prapříčinou blízkovýchodního marasmu a protože má tendenci expandovat, ohrožuje i lidi mimo region. Pokusím se ten postoj shrnout do několika bodů.

1. Islám je soupeř ideologický, je třeba jej porazit ideologicky – podobnými postupy, jako uplatnil západ vůči SSSR za Studené války. Pomáhat tamním sekularistům, islámskou věrouku ideově a kulturně rozvracet, a také se po všech směrech snažit, aby neislámské společnosti byly lákavější pro život.

2. Alláhovce s jejich konflikty, problémy a mindráky nepouštět ven z obory.  Ty, kteří už jsou v našich zemích, deislamizovat ( = důsledně integrovat). Pokud odmítnou, vrátit do obory.

3. Z obory pomáhat jen prověřeným našim lidem. Možná přesídlit ohrožené křesťany.

4. V nouzi (po)držet Izrael, ne protože jej máme nebo nemáme rádi, ale protože na sebe váže pozornost a vztek těch největších magorů.

5. Do regionálních konfliktů nezasahovat. Jejich obora – jejich zábava. Pokud už se do nějakého konfliktu nedej alláh zapleteme, pomoci momentálně sekulárnější straně. Ale pak rychle ven.

6. Pokud jde o ropu, netřeba se obávat. Prodával ji i Islámský stát, budou ji prodávat všichni. Jejich mírumilovné zábavy se totiž neobejdou bez zboží, které sami neumějí vyprodukovat.

7. Co se týče prodeje zbraní, proč ne, v oborách taky plníme krmelce. Prodávat jim ale zbraně určené k minulým válkám, nikoli techniku válek budoucích.

8. Dát si kávičku … oni si to tam sedne samo.

Víme, že “západ” posledních 15 let dělal vše přesně naopak. Především se nevyhranil proti islámu jako takovému. Tím udělal medvědí službu jak svým skutečným přátelům v oblasti, tak ostatním muslimům, které přidržel v bludech všeho druhu. Na vině byla nejdřív studenoválečniká, pak prostě imperiální mentalita amerických “jestřábů”, kteří v oblasti viděli jen kolbiště konfliktu s Ruskem, potřebovali jím zdůvodnění své existence – a nějak si nevšimli, že karty jsou dávno rozdány jinak. Vše zhoršil Obambi, sám sunnitský muslim, podporou Muslimského bratrstva v době tzv. “arabského jara”. Když USA podporovaly sunnitské Saudy (a Turky), Rusko “muselo” podpořit šíitský Irán. Ruské angažmá v Sýrii bylo jiného typu, tam šlo o dávnou carskou tradici ochrany arabských křesťanů (a kryptokřesťanů), v době bojů proti Islámskému státu morálně oprávněnou. I Rus se ale v situaci zamotal – nyní je spojencem současně Assadova režimu a stále fundamentalističtějšího Turecka. Je čas vycouvat.

Škody se staly, stala se jich spousta, pořád však lze mnohé zachránit. Model “obora” není prosaditelný bez shody hlavních kupců na ropném trhu – nejen západu, ale i Ruska, Číny, Indie a vůbec států BRICS. Zapomenout na vzájemné sváry, nechat alláhovce, ať si své spory řeší mezi sebou, obchodovat s nimi, ale nedovolit jim další expanzi. Nějak takto jistě uvažují v Číně, zaručeně v Indii, možná v Rusku. Rozpolceny jsou USA s těsnými vazbami tamního “deep state” na sunnitské mocnosti, jakož i “stará EU” s šílenými plány na výměnu nevděčných Staroevropanů za pestrobarevné Novoevropany. Trump si svůj domácí problém, doufejme, vyřeší vyhranými volbami. EU směřuje mílovými kroky k rozpadu. Pak by stažení mocností z Blízkého východu, a ideové ofenzívě proti islámu jako takovému, nemělo nic bránit.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (36 votes, average: 4,86 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Sluníčkářský komunismus

    Sluníčkářský komunismus

    RED/PAVEL KVĚTOSLAV KOLÁŘ 09|09|2015 Komunismus se mnoha lidem strašně líbil, protože jeho idealistické pozlátko pracovalo navenek s ideálním člověkem,