Cesta z pekla. Do (daňového) ráje

Daňovým peklem nedělá zemi jen prostá výše zdanění, ale také vedlejší náklady na správu daně. Jejich výše je daná především složitostí a proměnlivostí legislativy. Obojí je takové, že kdo může, utíká. Zločince, kteří v daňových rájích ukrývají nekalým způsobem nabyté finanční prostředky, je jistě nutné stíhat. Teroristy počínaje a zkorumpovanými politiky konče. Stejně je nutné stíhat osoby, které smyšlenými plněními snižují své daňové základy, lhostejno ve které zemi. O tom asi panuje shoda.

Co ale vede ostatní “nezločince”” k tomu, aby se pokoušeli snížit (bez páchání podvodu) své daňové povinnosti umístěním sídel svých společností do daňových rájů? Nepochybně bude důvod vysoká míra daňové zátěže, která spočívá nejen ve výši daňových sazeb, ale také v komplikované konstrukci daňového základu a ve složitosti daňového systému vůbec.

• Bytnění právního řádu

V současné době vlády byrokratů si právní normy často píšou úředníci na ministerstvech pro sebe, aby se jim práce dělala co nejsnadněji. Bohužel jim často chybí osobnostní a profesní zralost. Navíc přebujelost státní správy vyvolává potřebu úředníků neustále svou existenci opodstatňovat před veřejností i sami před sebou. Proto byrokraté celého světa hledají nové a nové oblasti k regulování, anebo ještě víc a víc regulují už zregulované, aby prokázali svou nezbytnost a společenskou potřebnost. Zákony přestávají chránit občany, ale poskytují spíš ochranu zájmům úředníků. A počty úředníků stále rostou víc regulací znamená také víc těch, kteří na ně dohlížejí.

Právní norma tak bohužel přestává být výsledkem společenského diskurzu, který má vést k racionální a efektivní správě státních záležitostí a k bezkonfliktnímu uspořádání společenských vztahů. Zákonodárné sbory velmi často nemají čas a ani odborné zázemí na to, aby právní normy podrobily dostatečně hluboké diskuzi, protože se musí vypořádat každý rok se stovkami či tisíci potenciálních nových právních norem a novelizací norem starších. Hlasování o zákonech je často spíš jen smutnou přehlídkou stranické poslušnosti než hlasováním v souladu s rozumem a svědomím.

Sečteno a podtrženo právní řád se stává obrovským zatuchlým hnojištěm předpisů, ve kterém se nemá běžný občan ani při nejlepší vůli šanci vyznat.

Evropské daňové předpisy, české nevyjímaje, trpí stejným neduhem, jen atrofovaným do ještě bizarnějších rozměrů. Náklady na spravování daňových povinností dosahují u poplatníků či plátců daně strašlivých rozměrů a faktická míra zdanění (samotné daně a veškeré náklady, které musí osoba podrobená dani vynaložit na jejich správu) je značně vysoká. Pro daňové poplatníky/plátce vskutku peklo. Když se pak objeví (daňový) ráj, nelze poplatníkům vyčítat, že se chovají racionálně a své náklady (zdanění) se snaží minimalizovat, tedy že se pokoušejí do ráje prchnout. Že člověk ve svém jednání usiluje o efektivitu (maximalizaci užitku), bylo přece ekonomickou vědou opakovaně prokázáno.

• Platit vyšší daň není znak vyšší morálky

Vlastnictví je podle ústavních zákonů většiny civilizovaných zemí nedotknutelné a požívá ochrany. Celá západní společnost je založena na tomto principu, je to jeden ze základních pilířů jejího pokroku a blahobytu. Jedinou výjimkou, kdy může být občanovi násilně odejmut jeho majetek, je platba daní. V Ústavním pořádku České republiky má tento princip odraz v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Dlužno také připomenout, že daň je povinný příspěvek, který musí každý odevzdat bez toho, že by od státu musel dostat plnění v adekvátní výši svého podílu. Pokusy některých sociálních inženýrů prosadit názor, že placení daní je slastí a ctí, jsou potom ryzí farizejství.

Ostatně Learned Hand judikoval v kauze Commissioner v. Newman, 159 F2d 848 v roce 1947, že: “Znovu a znovu soudy zopakovaly, že není nic nekalého uspořádat si své záležitosti tak, aby daně byly co nejnižší. Každý to tak dělá, bohatý či chudý; a dobře dělají, protože nikdo nemá veřejnoprávní povinnost platit více, než požaduje zákon: daně jsou násilně vynucené, nikoli dobrovolné příspěvky. Požadovat více ve jménu morálky je pouhé pokrytectví.“

Na jedné straně existuje bezedná nenasytnost socialistických rozpočtů napříč Evropou neboť přerozdělovací ambice politiků a úředníků v zájmu získání sociálně korumpovaných voličů jsou nekonečné, na druhou stranu pak nelze vyčítat daňovým poplatníkům, že se snaží z tohoto pekla nepřehlednosti a nákladnosti vymanit. Namísto toho, aby si politické elity vzaly poučení z jednání daňových poplatníků a usoudily z něj, že se systémem zdanění a jeho nákladností nejsou občané spokojeni, pořádají na daňové poplatníky štvanice. Represe ale nikdy nepovede k optimálním výsledkům. Vysoké daňové zatížení bude vždycky motivovat daňové poplatníky, aby své daňové povinnosti minimalizovali i třeba tím, že přesunou svá sídla do jiných daňových jurisdikcí nebo se odstěhují po pronásledování nadobro pryč. Obé bude pro každou zemi tragédie. Proč si schopné a pracovité lidi nehýčkáme a místo toho je vyháníme do (daňových) rájů?

• Vypustí si kapři rybník?

Přitom by však stačilo legislativní hypertrofii zastavit, stát zeštíhlit a celkové faktické daňové zatížení snížit. Transakční náklady na takzvané daňové optimalizace nejsou totiž zanedbatelné. Kdyby daňové zatížení bylo nižší, málokdo by měl motivaci své daňové povinnosti snižovat přijímáním nákladných opatření v rámci mezinárodní daňové optimalizace. Ve výsledku by pak příjmy státního rozpočtu mohly být podstatně vyšší. A to nemluvě o snížení nákladů, jak na straně státu při výběru daní (administrativní náklady), tak na straně daňových poplatníků (vyvolané náklady) a v důsledku zeštíhlení státu a jeho přebujelých regulačních a kontrolních institucí.

Jak bylo zmíněno výše, legislativní návrhy předkládají většinou vrcholoví úředníci ministerstev. Ti jsou vesměs také odpovědní za současný stav (lhostejno, zda přímo, nebo nepřímo). Je to prostředí, ve kterém si lebedí a které zároveň opodstatňuje jejich vlastní existenci tedy jakožto úředníků. Politici mají v poslušných a dobře živených úřednících značnou voličskou základnu, která je zase nezbytná pro jejich mocenské manévry. Tedy ani politici nemají citelnou motivaci tento stav změnit. Je proto otázka, jestli je možné socialistické peklo, které dnes vidíme kolem, změnit. Bohužel si kapři pravděpodobně svůj vlastní rybník nevypustí. Je to škoda, protože se v tom rybníčku, plném zatuchlého legislativního bahna, můžeme utopit nakonec všichni.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ