Buďte chlapi, soudruzi!
CHALLENGER
Včera na službě za mnou přišla učitelka s dvoudenní anamnézou akutní angíny a streptokokového zánětu středního ucha. Byla poslední pacientkou, a tak jsme prohodili pár slov.
Říkám jí: „Vám asi neschopenku psát nemusím, vy už máte prázdniny, ne?“
Podívala se na mě a řekla: „Nemám, pane doktore. U nás škola bere děti do družiny od šesti ráno do čtyř odpoledne.“
A pak přišla věta, která by měla viset na dveřích každého ministerstva školství:
„A víte, kdo tam ty děti dává nejvíc? Matky na mateřské. Mají doma mladší dítě, ale už v šest ráno stojí ve frontě, aby to mohly starší odevzdat do družiny.“
Člověk by se zasmál, kdyby to nebyl tak přesný obraz doby. Matka je doma na mateřské, ale dítě je od šesti ráno v instituci. Protože péče o děti už není normální součástí mateřství, nýbrž podezřelou formou domácího otroctví, jak jí to roky vysvětluje mediální feministický katechismus. Matka je „utlačovaná“, dítě je „socializované“, škola je zahlcená a všichni se tváří, že jde o pokrok.
Do toho učitelka s angínou a streptokokovým zánětem středního ucha odmítá neschopenku, protože se bojí o práci. Ředitelka za ni nemá náhradu. Přesto ji systém fakticky tlačí k tomu, aby šla mezi děti nemocná. A tím neohrožuje jen sebe, ale i děti v kolektivu. Školní dítě respirační infekci většinou nějak zvládne. Jeho několikaměsíční sourozenec doma už ale takovou rezervu mít nemusí. Zvlášť když je nejbližší použitelná pohotovost sto kilometrů daleko. I to už jsme viděli.
Tedy klasický systémový zázrak moderního feminismu: všichni jsou nenahraditelní, ale každý je zároveň postradatelný. Ředitelka učitelku zoufale potřebuje, protože nemá náhradu. Učitelka se bojí jít marodit, protože by mohla přijít o místo. Rodiče potřebují družinu, protože péče o děti se přesunula z rodiny do instituce. A instituce pomalu přichází o děti, protože se jich rodí málo.
Tak vypadá demografická krize v praxi. Ne jako graf v prezentaci soudruhů z ministerstva. Jako nemocná učitelka, která se bojí zůstat doma.
Proč? Protože je rozvedená a stará se o dvanáctiletého kluka. Možná platí hypotéku na mikrobyt, poslední stadium svobody a demokracie, za dvě stě tisíc za metr čtvereční. Možná prostě jen ví, že v zemi, kde se školy slučují, malotřídky zavírají a děti mizejí ze statistik, už učitelka není posvátná figura národa, ale finanční zátěž v místním obecním nebo krajském rozpočtu.
Smolík pacholík.
Do toho nám zde propagandisticky působí týdeník Echo24. Jistý novinářský pičulín, jakýsi Adam Růžička, se tam rozhání, že (tedy podle něj) by soudružky chtěly prý šukat a plodit, ale soudruzi se k ničemu nemají. Prý ho mají úplně schlíplýho, honí si radši u porna, hrajou počítačové hry nebo se prostě nepřístojně socializují s kamarády, zatímco by podle soudruha Růžičky měli raději honit nějakou hezkou prcinku. Tedy pardon: independent a empowered feministickou soudružku, soudruzi. Vojín Bamza by to možná formuloval stručněji, ale zato poctivěji. Prý chlapi dneska nejsou dost chlapi, a měli by se prý „vzmužit“, buď jít na vojnu nebo aspoň na terapii. Tolik soudruh pičulín betasamec Růžička. Škoda, že nám soudruh betasamec Růžička nepředvedl coming out, jak to má on se svými ratolestmi, kolik si jich zplodil a jak jsou vlastně na tom.
Bezdětnost a jednodětnost prý podle soudruha a nějaké „Zprávy o rodině“, kterou vydala pětice feministických aktivistických soudružek z výzkumného ústavu práce a sociálních věcí stavem, který dle obyvatelstva není žádoucí, což je prý dle soudruha Růžičky pozitivní.
Macinka zjevně ještě nedokonal svoji deratizaci neziskovkářských parazitů. Vzhledem k tomu, co je ve zprávě napsáno, je taková deratizace evidentně úkolem gargantuovským. Soudruh Macinka by měl ve svém bohulibém deratizačním úsilí přidat. Ale předpokládám,k že soudruh koaliční kolega Juchelka si tam feministické soudružky z neziskovky nechá.
Ano. Neomarxistům se konečně podařilo to, o co po celé století usilovali. Tradiční rodina je mrtvá. Samozřejmě, že k rozpadu tradiční rodiny přispělo i mnoho dalších faktorů, bez kterých by se to neomarxistům nepodařilo.
Především je to vynález hormonální antikoncepce, který umožnil ženám šukat bez toho, aby to mělo nežádoucí efekt v podobě malého miminka. O tom pochopitelně ve zprávě o rodině ani zmínka.
Ani zmínka zde není o přerodu pracovního trhu. Víte, kdo měl nejvyšší HDP na hlavu v roce 1932? Překvapivě, byl to Sovětský svaz. A víte proč? Protože v ostatních zemích pracovala jen polovina práceschopného obyvatelstva. Muži. Ženy samozřejmě pracovaly také, ale jen jako plán B. Plánem A bylo najít si bonitního alfasamce a počít rodinu. Marxismus-leninismus a později i neomarxismus tuto dynamiku narušili. Již soudruh Lenin nazýval ženu v domácnosti „domácím otroctvím“. To bylo ponižující a žena byla utlačovaná, protože bolševické soudružky musely přece makat hlavně pro obecné blaho. Nejdřív jen pod imperativem shamingu a posléze i povinně pod trestem transportu do gulagu, jak dobře víme ze Stalinovy pracovněprávní legislativy z roku 1926.
Dnes už moderní soudruzi Stalinové nemusejí být tak brutální, jako byl jejich ideologický předchůdce. Když vrhneme dvojnásobek pracovní síly na trh práce, poptávka po zboží a službách se proporcionálně nezvýší. |Vznikne jen nadbytek pracovní síly a hádejte soudruzi, co to udělá s cenou práce? No je nižší, kurva Halík, nižší! Myslete politicky, Halík. Dnes už si soudruzi nastaví jen inflační cíl, variabilní úroky a umožní třicetileté hypotéky a lidi budou makat jako paka, pročež dnešní Stalinové už dnes vůbec nepotřebují žádné gulagy, protože gulag je vlastně celý tento stát. Tomu se říká pokrok. Ale třeba jsou lidi, kteří to odmítnou. Kteří za těchto okolností rodinu prostě nechtějí. Tomu se zase říká konspirační teorie a náhoda.
Ale s konspiračníma teoriema a náhodama ještě nejsme u konce. Tak rozebereme například činnost bolševicko-feministické justice. U rozvodu, kterých je dnes podle některých metodik 50 %, podle jiných až 87 %. Záleží na tom, jak pojmete znovu uzavřené sňatky v Kaplan-Meierově analýze. Každopádně, pravděpodobnost, že uzavřené manželství jednou skončí vdovstvím je pouze asi 13-15 %.
Proč to tak je?
Postavení otců v českém opatrovnickém řízení se v praxi podobá postavení Židů v nacistickém Německu před schválením norimberských zákonů. Tím se nemyslí plynové komory, ale právní status. Myslí se tím situace, kdy je celá skupina lidí předem považována za podezřelou a musí dokazovat, že vůbec smí zůstat součástí života vlastních dětí. Matka, která žádá o rozvod, tak ví, že soud jí přiřkne bezzásluhově děti do její péče, čímž zároveň získá páku i na společný majetek, protože po jeho rozdělení napočítá justiční chamraď otci, který zrovna přišel o děti, i další daň z majetku. Rovněž právní služby jsou obvykle feministickým soudružkám poskytovány za nižší ceny. Ženy tak vědí, že mohou kdykoli svého manžela zničit, čímž se dostáváme k významnému morálnímu hazardu.
Nyní dorůstá druhá generace bolševicko-feministických rozvodových dětí. Je tedy jasné, že tyto děti, mající zkušenost s prasáctvím a sprosťáctvím bolševicko-feministické justice, se přirozeně nebudou hnát do vztahů, které pro ně při nevhodné konstelaci mohou být likvidační. Dokud totiž muž neřekne při svatebním obřadu „ano“, a neposkytne ženě svůj genetický materiál, nemá žena nárok ho finančně vykastrovat. A to je to, co vidíme dnes.
Jde o gigantickou negativní incentivu, o které bolševicko-feministické soudružky tak nějak skromně mlčí.
To je ale jen polovina pravdy o nekonečné vině bolševicko-feministické justiční spodiny. Ta druhá spočívá v tom, že jak vlastně mají rozvodové děti, zejména pokud jsou to chlapci, a z jejich prostředí prasácký zlodějský stát cíleně odstraňuje mužské vzory, vlastně naučit být mužem?
Pokud společnost mužům nejprve odebere legitimitu tradičních mužských rolí — živitel, ochránce, autorita, hlava rodiny — a současně zachová ženskou hypergamii, tedy očekávání, že muž bude silnější, schopnější, výkonnější a perspektivnější, pak nejde o krizi mužů, ale o krizi kulturní smlouvy mezi pohlavími. Mužům se říká, že tradiční mužství je toxické, a vzápětí se jim vyčítá, že nejsou dost mužní. To je diagnóza. Diagnóza schizofrenie dnešního kulturního marxismu, který se si sprostotou sobě vlastní usurpuje morální monopol, ale následně již nechce čelit důsledkům své sprostoty, své neúcty k mužům a jejich majetku a svého morálního selhání, což daňovými poplatníky (paradoxně především muži) sponzorovaná zpráva o rodině názorně prokazuje.
Syndrom zlaté vagíny evidentně neřeší vše.
Text soudruha Růžičky je psaný z pozice pičulína. Z pozice mužské podřízenosti ženskému hodnoticímu pohledu. Ostatně stejně jako tento článek. Autor se tváří, že hájí to jediné správné mužství, ale ve skutečnosti pouze mužům vysvětluje, jak se mají stát přijatelnějšími pro systém nadvlády feministických soudružek, který je předtím symbolicky vykastroval.
Jeden z textů pana Heresiara je přitom tak krásný materiál pro freudovský rozbor, že by bylo škoda jej nechat ležet ladem.
Pokud aplikujeme Freudovu teorii na samotného autora textu, jeho vznešená rétorika se okamžitě dekonstruuje jako hluboký projev oidipovského komplexu a strachu z otcovské autority.
Zde je rozbor toho, jak text z freudovské perspektivy odhaluje autorovy vlastní potlačené konflikty:
- Nenávist k „Otci“ (Abrahamovskému režimu)
Freud definoval Otce jako nositele zákona, řádu, hranic a náboženské morálky (Superego). Autor v textu přímo útočí na „abrahamovský režim“, který obviňuje ze všeho zla a ze „zmrzačení vědomí“. Z freudovského pohledu to není nic jiného než rebelie proti archetypu Otce. Autor se snaží symbolicky „zabít otce“ (zničit tradiční řád a morálku), aby se osvobodil z jeho vlivu.
- Strach z konkurence ostatních mužů (Kastrační úzkost)
Tím, že autor agresivně útočí na „alfa samce“ a „machýrky“, se nevědomě snaží diskreditovat své sexuální a společenské konkurenty.
Skrytý motiv: Autor říká ženám: „Podívejte se, ti ostatní silní, dominantní muži jsou jen hysterická, zraněná embrya. Jediný já jsem zralý, jediný já chápu vaši božskou podstatu.“ Z Freudova pohledu jde o projev kastrační úzkosti. Autor se bojí přímé, maskulinní konkurence ostatních mužů (ostatních „samců ve smečce“), a proto se je snaží psychologicky vykastrovat tím, že jejich sílu označí za slabost a nemoc.
- Regrese k Matce (Žena jako absolutno)
To, jak autor fetišizuje ženu jako „bránu k bytí samotnému“, „čisté oživení“ a „vstup do plnosti života“, je dokonalým popisem touhy po návratu do mateřského lůna (regrese).
Zatímco Otec představuje tvrdou realitu, pravidla a odpovědnost, Matka představuje oceánský pocit bezpečí a splynutí s bytím. Autor touží po tomto splynutí se ženou, ale protože se bojí trestu Otce (vlastního svědomí nebo společenského odsouzení), balí tuto primitivní podvědomou oidipovskou touhu do vznešených filozofických pojmů.
Trochu pány kolegy autory otcovsky poučím: nic nemůže ženskou vagínu tak hrozně vysušit než to, co jste právě napsali. Lezete feministkám do špatnýho otvoru.
Taky si, myslím, že podobný shaming mužů je urážka jejich inteligence. Soudruh novinář Růžička, Heresiar a další pičulíni zde mají komplex vícecennosti a myslí si, že když budou muže zostuzovat, že to někam povede. Oidipús skončil špatně. Přečtěte si řeckou mytologii.
Já vám řeknu, kam to povede, pičulíni. Povede to přesně tam, kam já tvrdím, že to povede. Pičulíni budou kopat příkopy vyztužené svojí kastrační úzkostí, ale ostatní muži prostě nepůjdou do sebe a nebudou posluhovat feministkám, jak by si to ony představovaly. Stejně jako se nemůžeme protisknout k prosperitě, nemůžeme se ani shamingem dopracovat ke zdravé společnosti. Lidé potřebují incentivy a ty v současné době nemají. Mají jen bolševickou parazitní chamraď a není divu, že s ní nechtějí nic mít společného.
Můžete kopat příkopy, jak hluboké chcete, pičulíni. Jde v podstatě o důkaz vaší druhořadosti a méněcennosti, kterých si jste velmi dobře vědomi – a pozor, tu diagnózu si stanovujete sami. Pečlivě se vyhýbáte prezentaci vlastního života, protože dobře víte, jak bezvýznamný a nicotný je. Působí to jako morální kázání člověka, který se bojí položit na stůl vlastní životopis, ale velmi rád známkuje mužství ostatních. To je jediné, co lze z reakcí dovodit.
Já mám naopak v oblasti vztahů a sexu převis nabídky. Mimo jiné právě kvůli indolenci současné generace mladých mužů má naše generace šanci u mladých žen, kterým utíká život a tikají biologické hodiny. To ale ještě neznamená, že pro mladé muže současnosti nemám pochopení.
Buď chlap, hýká soudruh novinář společně s feministkami. Buď hoden své rodiny. Vydělávej, chraň, nes odpovědnost, drž hubu a vydrž. A když přijde rozvod, falešné obvinění nebo jen dobře načasovaná procesní manipulace, tatáž společnost ti vysvětlí, že tvoje otcovství je podmíněné, tvoje děti jsou předmětem správního režimu a tvoje rodina může být administrativně rozebrána během několika měsíců.
To je skutečný problém dnešní mužské motivace. Ne to, že by muži nevěděli, co je odpovědnost. Mnozí to vědí velmi dobře. Jen začínají chápat, že společenská smlouva, která po nich odpovědnost požaduje, jim za jejich úsilí neposkytuje nic víc než sprostotu, falešná obvinění a pohrdání.
Muž má být živitel, ale nesmí být autorita. Má být otec, ale jeho otcovství je kdykoli bez náhrady zrušitelné. Má nést následky, ale nemá mít jistotu, že systém bude respektovat jeho vztah k vlastním dětem. Má být stabilní oporou rodiny, ale jakmile se rodina ocitne v rukou opatrovnické mašinerie, stává se z něj především účastník řízení, plátce a podezřelý objekt převýchovy a oběť násilného psychiatrického zkoumání a výroby psychopatů.
A pak přijde kulturní komentátor soudruh Růžička a řekne mu: Buď chlap!
Tak to ani náhodou, ty kreténe. Nejdřív musí společnost znovu říct, co za to muž dostane. Ne ve smyslu blbých keců, ale ve smyslu elementární právní a sociální reciprocity. Jestliže má muž nést tradiční odpovědnost, musí mít také tradiční vážnost otce, ochranu rodiny, respekt k jeho práci a jistotu, že jeho děti nebudou libovolně odtrženy od jeho života jen proto, že se partnerský vztah změnil v procesní válku.
Bez této reciprocity není výzva „buď chlap“ morálním apelem. Je to jen pracovní rozkaz pro mužského nevolníka.
D-FENS
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]
Příspěvky za měsíc ČERVENEC 2026:
**********************************************
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Eduard Ezer 500,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Jiří Duda 200,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč
Celkem za měsíc: ... 4 300,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.
(1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...Podobné příspěvky
Opravdu dnes žijeme v bídě a hladu? Říka...
DUŠAN MAKOVSKÝ 03|09|2013 „A maminko, opravdu dřív všichni měli co jíst, měli všichni práci, měli kde bydlet? A opravdu
Koronavirus – falešný poplach
ALEXANDER TOMSKÝ Pod tímto názvem právě vyšla kniha Petra Holuba, jednoho z nejserióznějších českých novinářů a komentátorů, který přepečlivě
…gulag je vlastně celý tento stát. Tomu se říká pokrok…
víc není co dodat, snad jen že správa samoděržaví sedí v Brně, vskutku inteligentní evropský muž se poučí na procesech s jinými muži a vyvodí z toho pro sebe poučení – a existují , znám 3 kusy