
Když je Máša hrozbou a klaun řešením
D. D. KRAJČA
Jsou zprávy, u kterých si člověk nejdřív myslí, že otevřel satirický web. Pak si je přečte podruhé. Potřetí. A nakonec zjistí, že ne. Že to někdo opravdu myslí vážně.
Prezident země, která už několik let vede ničivou válku, označí tvůrce dětské kreslené pohádky za bezpečnostní hrozbu. Ne rakety. Ne munici. Ne výrobu zbraní. Ne logistiku. Ne obranu infrastruktury.
Pohádku.
Přiznám se, že kdyby mi to někdo vyprávěl před pár lety, považoval bych to za nepovedený vtip. Jenže ono se to skutečně stalo. Tvůrci seriálu Máša a medvěd skončili na sankčním seznamu s odůvodněním, že představují hrozbu pro národní bezpečnost. A mně nezbývá než se ptát, jestli se války dnes opravdu vedou proti kresleným postavičkám.
Já si naopak myslím, že stát nemá právo rozhodovat o tom, co lidé smějí vidět a co se má vysílat. Taková cenzura je podle mě za hranou. A pokud se začne vztahovat už i na kreslené pohádky, je to o to smutnější. Označit tvůrce dětského animovaného seriálu za bezpečnostní hrozbu nepůsobí jako projev sebevědomí, ale spíš jako demonstrace strachu. Historie navíc opakovaně ukazuje, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Co se lidem zakazuje, to je často začne zajímat mnohem víc, než kdyby se tomu žádná pozornost nevěnovala.

Války se přece nevyhrávají zákazem pohádek. Vyhrávají se odvahou vojáků, schopností velitelů, fungující ekonomikou, výrobou techniky, diplomacií a podporou spojenců. Jen těžko si dovedu představit, že jednou historici napíšou: „Rozhodující zlom nastal ve chvíli, kdy byly uvaleny sankce na Mášu a medvěda.“
A právě tady se podle mě nabízí zvláštní kontrast. Místo veselé a milé pohádky sledujeme vystoupení, které na mě působí spíš jako číslo cirkusového klauna. Prezident Volodymyr Zelenskyj se před vstupem do politiky proslavil jako komik a bavič. Mimo jiné účinkoval i ve scénce, ve které hrál na klavír bez použití rukou. Každý si může udělat obrázek sám, co považuje za vhodnější zábavu. Já osobně si troufám říct, že dětská pohádka Máša a medvěd mi připadá jako mnohem kultivovanější podívaná než některá vystoupení, která svého času přinášela televizní zábava.
Možná je to jen můj pohled. Ale když se státní moc začne bát kreslených postaviček a jejich tvůrce označuje za nebezpečí pro stát, nepůsobí to na mě jako projev síly. Spíš jako ztráta nadhledu. A to je škoda především pro obyčejné lidi, kteří místo podobných symbolických gest potřebují především naději, bezpečí a co nejrychlejší konec války.
Daniel Danndys Krajča, FB

Alzák hral i Mášu shalom na to už zapomněl.