Bourání komunistických mýtů: Socialismus byl spravedlivější, protože v něm nebyly takové příjmové a majetkové rozdíly a nebyli chudí

“Socialismus byl sociální spravedlivější, protože každý byl odměňován podle výsledků své práce a nebyly tak velké rozdíly v příjmech.”

… tvrzení, se kterým se ztotožnilo 68,7% respondentů  průzkumu agentury FOCUS z dubna 2018 .

Fakta a vyvrácení mýtu 

Socialistický režim pod záminkou sociální spravedlnosti a rovnosti ve výsledcích systematicky způsoboval nespravedlnost, přičemž násilně a centrálními zásahy tlačil na nivelizaci příjmů a majetků lidí. Znárodňováním, kolektivizací a měnovou reformou z roku 1953 komunisté ukradli lidem majetky, čímž se začal proces likvidace bohatších a středních vrstev. Doprovázel ho a dále pokračoval proces likvidace středních stavů v podobě tlaků na ukončení činnosti živností a jiných drobných podnikání.

[ad#article_et21]

Režim vytvářel postihované skupiny a zároveň elitu ze svých řad a privilegované skupiny na druhé straně. Příjmově a jinak omezoval nejen ty, kteří chtěli podnikat, ale i ty, co vyjádřili názor, nekorespondující s linií komunistické strany. Omezení měla i formu dlouhodobého znevýhodnění v příjmové a majetkové oblasti. Perzekuce se nejednou týkaly i rodinných příslušníků. Mezi vyvolené patřily funkcionáři KSČ a jiní příslušníci její nomenklatury (ředitelé podniků, náměstci, ..), zaměstnanci ministerstev, vojáci, policisté, horníci, zda loajální umělci (popoví zpěváci, herci, ..), kteří měli oproti ostatním nadprůměrné mzdy. Práce nebyla hodnocena podle tržních zásad, ale podle preferencí státostrany. Ta podporovala spíše loajální lidi a manuální práce byla zvýhodněna před intelektuální.

I podle oficiálních statistik existovaly významné příjmové rozdíly. Například v roce 1959 nejvyšší vydělávající skupiny pracovníků dostávali 3,5krát vyšší mzdu než většina pracovníků v nejnižších příjmových skupinách. Příjmové a majetkové rozdíly v socialismu však byly větší než ukazují oficiální statistiky. Skryté byly například za zdmi stranických sanatorií a hotelů, specializovaných obchodů a jiných neoficiálních výhod “komunistických feudálů”. V deklarované beztřídní společnosti tak vznikaly nové třídy. Tržní příjmové a majetkové rozdíly nahradily umělé rozdíly na bázi stranických a jiných netržních výhod a nevýhod.

Výsledkem socialismu v realitě tak byla rovnost v chudobě a směřování k ní, kromě vyvolené vládnoucí elity a jejich podporovatelů. I podle oficiálních statistik žila v osmdesátých letech přibližně jedna desetina obyvatel z nízkých příjmů v pásmu blízkém chudobě. Velkou část z nich tvořili důchodci. Minimální důchod byl na pokraji fyzického strádání a nebyl systematicky valorizovaný. Důchody očištěné o oficiálně měřenou inflaci v osmdesátých letech stagnovaly a po zohlednění vyšších cen v stínové ekonomice pravděpodobně klesaly. Rostly až po změně režimu, hned po počátečním poklesu, přičemž z důchodu si mohli dovolit koupit méně většiny zboží než dnes (viz tabulka 5 a více v kapitole 2.6 Sociální spravedlnost v praxi ).

Kupní síla a životní úroveň lidí byla nižší než ukazují oficiální statistiky a problém chudoby a nízké životní úrovně lidí za socialismu se naplno projevil při srovnání jejich dosažené životní úrovně s vyspělými západními zeměmi (více v kapitole 2.5 Finanční a majetková situace lidí ).