Jaký byl Milan Knížák?

Knížák byl v devadesátých letech rektorem Akademie výtvarných umění v Praze, od roku 1999 do května 2011 pak byl ředitelem Národní galerie v Praze. Mezi lety 2001 a 2003 byl také členem Rady České televize. Kromě Česka učil i na zahraničních vysokých školách, v USA, Německu a Švýcarsku. Byl také nositelem Medaile Za zásluhy prvního stupně, kterou mu udělil Václav Klaus.

Milan Knížák patřil k nejvýraznějším i nejrebelštějším zjevům české nezávislé kultury v období komunistické totality. Už od šedesátých let dráždil státní moc svým konceptuálním uměním a prvotními akcemi v ulicích Prahy, v nichž propojoval výtvarné umění, hudbu a divadlo do podob takzvaných happeningů. Založením volného uskupení Aktual v roce 1964 vytvořil jakýsi protipól k oficiálně schválené tvorbě a stal se průkopníkem českého undergroundu. Režim reagoval neustálým dohledem, výslechy a cenzurou, což Knížáka paradoxně ještě více utvrdilo v jeho odporu vůči konformitě a diktátu socialistického realismu.

Procházet se komunistickým Československem s neobvyklým účesem, osobitým oblečením nebo organizovat pouliční akce znamenalo pro Knížáka stálé riziko. Státní bezpečnost ho považovala za protistátního živla a asociála, což vedlo k tomu, že byl třikrát soudně trestán a strávil téměř tři roky ve vězení. V roce 1968 sice získal možnost odcestovat do Spojených států na pozvání mezinárodního hnutí Fluxus, jehož se stal vedoucím představitelem pro východní Evropu, avšak po návratu do vlasti v době nastupující normalizace se dočkal jen přísné izolace. Byla mu odebrána možnost oficiálně vystavovat, neměl pas a živil se všemožnými pomocnými pracemi, od úklidu až po restaurování památek, přičemž jeho díla kolovala dál převážně v samizdatu a v zahraničí.

V nejtemnějším období normalizace, kdy měl zakázáno vystavovat i cestovat, se Knížák stal neoficiálním průkopníkem české avantgardní módy a body-artu. V prostředí, kde i nošení džínů platilo za tichou vzpouru, začal tvořit takzvané „šatové šperky“ a šokující oděvní objekty. Místo tradičních materiálů používal igelitové pytle, dráty, provazy, uschlé větve nebo nalezené odpadky, které kombinoval se starými šaty. Ty rval, pálil a doplňoval masivními dřevěnými či kovovými konstrukcemi nositelnými na těle.

Pro Knížáka nešlo o pouhou recesi, ale o radikální konceptuální demonstraci svobody. Vytvořil osobitou estetiku, která o několik let předběhla západní punkovou vlnu i pozdější módní dekonstruktivismus. Když v těchto kreacích – doplněných o extravagantní účesy a kresby na tváři – procházel ulicemi Prahy, působil na příslušníky Veřejné bezpečnosti jako zjevení z jiné planety, což vedlo k neustálému zatýkání a výslechům. Pro přátele z undergroundu pak na venkovských dvorech a v tajných bytech pořádal privátní módní přehlídky, které nebyly nic než dalším formátem jeho nepolapitelného happeningu.

V letech 1990–1997 působil jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze, kde byl až do roku 2015 vedoucím pedagogem v Ateliéru intermediální tvorby. Roku 1999 jmenoval ministr kultury Pavel Dostál Milana Knížáka generálním ředitelem Národní galerie v Praze. Národní galerii svou finanční politikou zcela oddlužil, jeho šéfování však provázely neustálé osobní i profesní spory.

Legendární se stala zejména jeho nevraživost vůči výtvarníkovi Davidu Černému. Když měl Černý v roce 2000 obdržet Cenu Jindřicha Chalupeckého, Knížák odmítl jeho díla ve Veletržním paláci vystavit. Situace se vyhrotila tak daleko, že Černého z budovy vyvedla ochranka a prezident Václav Havel mu musel ocenění předat na chodníku před galerií. Černý odmítl do galerie vstoupit dokud bude Knížák stát v čele instituce.

Osobní nevraživost mezi Černým a Knížákem se v ozvěně ozvala i v roce 2011, tedy v roce, kdy Knížák v Národní galerii končil. Davidu Černému dala prostor Česká televize u dokumentu o Ceně Jindřicha Chalupeckého, kde Černý na adresu Knížáka pronesl, že je to „kriploidní č*rák“. Na to konto Knížák podal na Černého i Českou televizi trestní oznámení pro zásah do jeho práv na čest a důstojnost.

Na druhou stranu Knížák vždy oceňoval provokace, které považoval za inteligentní a konceptuálně silné. I díky tomu v roce 2007 udělil Cenu 333 (cenou spjatou s Národní galerií) umělecké skupině Ztohoven. Ta vnikla do živého vysílání České televize a v ranním panoramatu z českých hor simulovala atomový výbuch.

Ke skonu Milana Knížáka přidal svou vzpomínku i spisovatel a filmový tvůrce Jan Tománek: „Milana Knížáka pamatuju z AVU, kde byl rektor a učil mě a pak později jako ředitele Národní galerie. Mohli jste ho mít rádi, nebo nesnášet, ale jedno se mu nedalo vytknout – byl vždy svůj a držel si jeden názor a za tím si vždy 100% stál. Což už dnes vidíte u hrozně málo lidí a za to jsem ho respektoval, i když jsem s ním vždy zdaleka nesouhlasil,“ napsal Tománek na Facebooku.

A přidal jednu ze vzpomínek, která mu utkvěla v paměti a dle něho definovala osobnost Milana Knížáka. „Pamatuju si jednu příhodu, která ho skvěle charakterizuje – když byl ředitelem NG, tak někteří studenti udělali demonstraci, aby skončil jako ředitel. Spoustě lidí se tam nehodil a nelíbil.

No a on přišel mezi ně s transparentem „Pryč s Knížákem!“ a přidal se k demonstraci…“

„Narodil se do nesvobody, kdy byl neoblíbený a bohužel umřel v nesvobodě, kdy byl zase neoblíbený…“ zhodnotil Tománek.