Pře
27.7.2026
Kategorie: Historie1218 přečtení

Jaký byl Milan Knížák?

Sdílejte článek:

PL

Ve věku 86 let zemřel profesor Milan Knížák. Proslul nejen svým uměním, ale také svými politickými názory, smyslem pro provokace, ale také třeba sporem s Davidem Černým. Režisér Jan Tománek například vzpomenul, jak se Knížák přidal k demonstraci za své odvolání.

Knížák byl v devadesátých letech rektorem Akademie výtvarných umění v Praze, od roku 1999 do května 2011 pak byl ředitelem Národní galerie v Praze. Mezi lety 2001 a 2003 byl také členem Rady České televize. Kromě Česka učil i na zahraničních vysokých školách, v USA, Německu a Švýcarsku. Byl také nositelem Medaile Za zásluhy prvního stupně, kterou mu udělil Václav Klaus.

Milan Knížák patřil k nejvýraznějším i nejrebelštějším zjevům české nezávislé kultury v období komunistické totality. Už od šedesátých let dráždil státní moc svým konceptuálním uměním a prvotními akcemi v ulicích Prahy, v nichž propojoval výtvarné umění, hudbu a divadlo do podob takzvaných happeningů. Založením volného uskupení Aktual v roce 1964 vytvořil jakýsi protipól k oficiálně schválené tvorbě a stal se průkopníkem českého undergroundu. Režim reagoval neustálým dohledem, výslechy a cenzurou, což Knížáka paradoxně ještě více utvrdilo v jeho odporu vůči konformitě a diktátu socialistického realismu.

Jaký byl Milan Knížák? Přišla vzpomínka

Procházet se komunistickým Československem s neobvyklým účesem, osobitým oblečením nebo organizovat pouliční akce znamenalo pro Knížáka stálé riziko. Státní bezpečnost ho považovala za protistátního živla a asociála, což vedlo k tomu, že byl třikrát soudně trestán a strávil téměř tři roky ve vězení. V roce 1968 sice získal možnost odcestovat do Spojených států na pozvání mezinárodního hnutí Fluxus, jehož se stal vedoucím představitelem pro východní Evropu, avšak po návratu do vlasti v době nastupující normalizace se dočkal jen přísné izolace. Byla mu odebrána možnost oficiálně vystavovat, neměl pas a živil se všemožnými pomocnými pracemi, od úklidu až po restaurování památek, přičemž jeho díla kolovala dál převážně v samizdatu a v zahraničí.

Přes neustálé represe a psychický tlak se Knížákovi podařilo udržet neuvěřitelnou tvůrčí kontinuitu a kontakt se světovou avantgardou. V sedmdesátých a osmdesátých letech se uzavřel do určitého vnitřního exilu, kde vytvářel experimentální destrukce gramofonových desek, skládal neobvyklou hudbu, psal poezii a navrhoval osobité šperky či nábytek. Mnoho jeho děl bylo v té době pašováno na Západ, kde získávala značné uznání, zatímco doma zůstával pro širší veřejnost prakticky neznámý nebo cíleně očerňovaný. Svou neústupností až do pádu režimu v roce 1989 však dokázal, že svobodná tvorba může existovat i v prostředí totalitního útlaku, čímž si vydobyl nezaměnitelné místo v historii české neoficiální scény.

V nejtemnějším období normalizace, kdy měl zakázáno vystavovat i cestovat, se Knížák stal neoficiálním průkopníkem české avantgardní módy a body-artu. V prostředí, kde i nošení džínů platilo za tichou vzpouru, začal tvořit takzvané „šatové šperky“ a šokující oděvní objekty. Místo tradičních materiálů používal igelitové pytle, dráty, provazy, uschlé větve nebo nalezené odpadky, které kombinoval se starými šaty. Ty rval, pálil a doplňoval masivními dřevěnými či kovovými konstrukcemi nositelnými na těle.

Pro Knížáka nešlo o pouhou recesi, ale o radikální konceptuální demonstraci svobody. Vytvořil osobitou estetiku, která o několik let předběhla západní punkovou vlnu i pozdější módní dekonstruktivismus. Když v těchto kreacích – doplněných o extravagantní účesy a kresby na tváři – procházel ulicemi Prahy, působil na příslušníky Veřejné bezpečnosti jako zjevení z jiné planety, což vedlo k neustálému zatýkání a výslechům. Pro přátele z undergroundu pak na venkovských dvorech a v tajných bytech pořádal privátní módní přehlídky, které nebyly nic než dalším formátem jeho nepolapitelného happeningu.

V letech 1990–1997 působil jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze, kde byl až do roku 2015 vedoucím pedagogem v Ateliéru intermediální tvorby. Roku 1999 jmenoval ministr kultury Pavel Dostál Milana Knížáka generálním ředitelem Národní galerie v Praze. Národní galerii svou finanční politikou zcela oddlužil, jeho šéfování však provázely neustálé osobní i profesní spory.

Legendární se stala zejména jeho nevraživost vůči výtvarníkovi Davidu Černému. Když měl Černý v roce 2000 obdržet Cenu Jindřicha Chalupeckého, Knížák odmítl jeho díla ve Veletržním paláci vystavit. Situace se vyhrotila tak daleko, že Černého z budovy vyvedla ochranka a prezident Václav Havel mu musel ocenění předat na chodníku před galerií. Černý odmítl do galerie vstoupit dokud bude Knížák stát v čele instituce.

Osobní nevraživost mezi Černým a Knížákem se v ozvěně ozvala i v roce 2011, tedy v roce, kdy Knížák v Národní galerii končil. Davidu Černému dala prostor Česká televize u dokumentu o Ceně Jindřicha Chalupeckého, kde Černý na adresu Knížáka pronesl, že je to „kriploidní č*rák“. Na to konto Knížák podal na Černého i Českou televizi trestní oznámení pro zásah do jeho práv na čest a důstojnost.

Na druhou stranu Knížák vždy oceňoval provokace, které považoval za inteligentní a konceptuálně silné. I díky tomu v roce 2007 udělil Cenu 333 (cenou spjatou s Národní galerií) umělecké skupině Ztohoven. Ta vnikla do živého vysílání České televize a v ranním panoramatu z českých hor simulovala atomový výbuch.

Ke skonu Milana Knížáka přidal svou vzpomínku i spisovatel a filmový tvůrce Jan Tománek: „Milana Knížáka pamatuju z AVU, kde byl rektor a učil mě a pak později jako ředitele Národní galerie. Mohli jste ho mít rádi, nebo nesnášet, ale jedno se mu nedalo vytknout – byl vždy svůj a držel si jeden názor a za tím si vždy 100% stál. Což už dnes vidíte u hrozně málo lidí a za to jsem ho respektoval, i když jsem s ním vždy zdaleka nesouhlasil,“ napsal Tománek na Facebooku.

A přidal jednu ze vzpomínek, která mu utkvěla v paměti a dle něho definovala osobnost Milana Knížáka. „Pamatuju si jednu příhodu, která ho skvěle charakterizuje – když byl ředitelem NG, tak někteří studenti udělali demonstraci, aby skončil jako ředitel. Spoustě lidí se tam nehodil a nelíbil.

No a on přišel mezi ně s transparentem „Pryč s Knížákem!“ a přidal se k demonstraci…“

„Narodil se do nesvobody, kdy byl neoblíbený a bohužel umřel v nesvobodě, kdy byl zase neoblíbený…“ zhodnotil Tománek.

 

PL

Redakce

Sdílejte článek:
1218 přečtení
(12 votes, average: 4,83 out of 5)
10 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-) 
 

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.