V nejtemnějším období normalizace, kdy měl zakázáno vystavovat i cestovat, se Knížák stal neoficiálním průkopníkem české avantgardní módy a body-artu. V prostředí, kde i nošení džínů platilo za tichou vzpouru, začal tvořit takzvané „šatové šperky“ a šokující oděvní objekty. Místo tradičních materiálů používal igelitové pytle, dráty, provazy, uschlé větve nebo nalezené odpadky, které kombinoval se starými šaty. Ty rval, pálil a doplňoval masivními dřevěnými či kovovými konstrukcemi nositelnými na těle.
Pro Knížáka nešlo o pouhou recesi, ale o radikální konceptuální demonstraci svobody. Vytvořil osobitou estetiku, která o několik let předběhla západní punkovou vlnu i pozdější módní dekonstruktivismus. Když v těchto kreacích – doplněných o extravagantní účesy a kresby na tváři – procházel ulicemi Prahy, působil na příslušníky Veřejné bezpečnosti jako zjevení z jiné planety, což vedlo k neustálému zatýkání a výslechům. Pro přátele z undergroundu pak na venkovských dvorech a v tajných bytech pořádal privátní módní přehlídky, které nebyly nic než dalším formátem jeho nepolapitelného happeningu.
V letech 1990–1997 působil jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze, kde byl až do roku 2015 vedoucím pedagogem v Ateliéru intermediální tvorby. Roku 1999 jmenoval ministr kultury Pavel Dostál Milana Knížáka generálním ředitelem Národní galerie v Praze. Národní galerii svou finanční politikou zcela oddlužil, jeho šéfování však provázely neustálé osobní i profesní spory.
Legendární se stala zejména jeho nevraživost vůči výtvarníkovi Davidu Černému. Když měl Černý v roce 2000 obdržet Cenu Jindřicha Chalupeckého, Knížák odmítl jeho díla ve Veletržním paláci vystavit. Situace se vyhrotila tak daleko, že Černého z budovy vyvedla ochranka a prezident Václav Havel mu musel ocenění předat na chodníku před galerií. Černý odmítl do galerie vstoupit dokud bude Knížák stát v čele instituce.
Osobní nevraživost mezi Černým a Knížákem se v ozvěně ozvala i v roce 2011, tedy v roce, kdy Knížák v Národní galerii končil. Davidu Černému dala prostor Česká televize u dokumentu o Ceně Jindřicha Chalupeckého, kde Černý na adresu Knížáka pronesl, že je to „kriploidní č*rák“. Na to konto Knížák podal na Černého i Českou televizi trestní oznámení pro zásah do jeho práv na čest a důstojnost.
Na druhou stranu Knížák vždy oceňoval provokace, které považoval za inteligentní a konceptuálně silné. I díky tomu v roce 2007 udělil Cenu 333 (cenou spjatou s Národní galerií) umělecké skupině Ztohoven. Ta vnikla do živého vysílání České televize a v ranním panoramatu z českých hor simulovala atomový výbuch.
Ke skonu Milana Knížáka přidal svou vzpomínku i spisovatel a filmový tvůrce Jan Tománek: „Milana Knížáka pamatuju z AVU, kde byl rektor a učil mě a pak později jako ředitele Národní galerie. Mohli jste ho mít rádi, nebo nesnášet, ale jedno se mu nedalo vytknout – byl vždy svůj a držel si jeden názor a za tím si vždy 100% stál. Což už dnes vidíte u hrozně málo lidí a za to jsem ho respektoval, i když jsem s ním vždy zdaleka nesouhlasil,“ napsal Tománek na Facebooku.
A přidal jednu ze vzpomínek, která mu utkvěla v paměti a dle něho definovala osobnost Milana Knížáka. „Pamatuju si jednu příhodu, která ho skvěle charakterizuje – když byl ředitelem NG, tak někteří studenti udělali demonstraci, aby skončil jako ředitel. Spoustě lidí se tam nehodil a nelíbil.
No a on přišel mezi ně s transparentem „Pryč s Knížákem!“ a přidal se k demonstraci…“
„Narodil se do nesvobody, kdy byl neoblíbený a bohužel umřel v nesvobodě, kdy byl zase neoblíbený…“ zhodnotil Tománek.
O Knížákovi jsem slyšel, ale popravdě, vlastně si nedokážu vzpomenou na nic podstatného, co udělal. Pokud ale čtu o „experimentálních destrukcích gramofonových desek“ nebo o tom že provokoval účesem, tak vlastně ani nemám zájem si o něm něco dalšího zjišťovat.
Pane jo! Podle toho textu by jeden řekl, že Knížák byl největší kulturní osobností od dob Kosmase. „Průkopníkem českého undergroundu“? S „kapelou“ Aktual? Jako fakt? Já si třeba pamatuju jeho billboardy s houbami, jež byly opravdu více happeningem než uměním:-D
Tak si myslím, že Knížák byl něco jako populární(?) Plastici. Protože byli pronásledovaní „komunismem“, tak byli slavní, oceňoval je Havel, zahrál si s nimi Clinton, ale hrají se teď někde jejich písničky? Já si je pustil jen jednou.
Nebo podobně jako film Spalovač mrtvol. Viděl jsem ho za socialismu a když pak byl s velkou slávou vyndán z trezoru, tak jsem se na něj zase podíval. A stačilo mě to. Kde je ten film dnes? Kdyby mu komunisté neudělali popularitu, tak by po něm nikdo ani nevzdechl. Stejné je to s církví katolickou – když není pronásledovaná, jak moc je populární?
Osobně se mně většina děl Davida Černého líbí. Jsou různě po Praze vidět, má své Musolejum, od Knížáka jsem prakticky viděl jen barvami pomalovaný stůl.
Jako umělce jsem pana Knížáka neznala, asi jsem mentálně někde zcela jinde, takže mě to nemohlo oslovit, ale jako svobodomyslná osobnost to byl úctyhodný muž. Čest jeho památce a pokoj jeho duši, máme-li co takového.
Většina obsahu na Instagramu, nebo TikToku jsou slaboduché nesmysly, podobně jako „díla“ Davida Černého a jak jsou populární. Masovost je měřítkem pokleslého kýče. Aneb jak se říká – „to je blbý, to se bude líbit“.
Pane Knížák RIF. Ale jako rektor AVU, kde předtím byly jako lektoři skutečné veličiny výtvarných umění jsem kroutil hlavou. Jako člověka jsem ho neznal. Jeho „umění“ mě osobně skutečně neoslovovalo. Něco o tom výtvarném umění a nejen u nás, ale i ve světě vím. Sám jsem v tomto byl aktivní, ale se přiznám, k výkvětu nepatřím. Ale, mnozí vynikající malíři, či sochaři zanikli v zapomění, a jiní se dostali na výsluní jako takový Andy Warhol, Henry Matisse a další. Zatímco Vincent van Gogh daroval obrazy aby se někde najedl. Později v Sotheby´s v Londýně byly jeho obrazy vydraženy na 90 milionů a výše, a to se jistě Vincent v hrobě obracel. No některý ten dnešní „modernismus“ je stejný, jako ta politika; obludný. Stejně ošklivý, jako mnohá ta „díla“ nasprejovaná po zdech domů. Ale, umění je široký pojem stejně jako to celé spektrum umění je velmi obsáhlé. No a co se nelíbí mě, je obdivováno jinými. Proti gustu žádný dišputát.
Za minulého režimu jsem také nebyl zrovna jejich oblíbencem, ale o 13let mladší jak p.Knížák jsem zcela nesdìlel jeho postoje a vyjadřování, dle mne však on dokázal zrát jak víno, držel si mnohdy až umanutě svůj postoj a názor a za to si ho moc vážím, hlavně za jeho názory a postoje v dnešní penězi a mocí zkaẓ̌ené době, kdy si zachoval zcela zdravý úsudek, nedal se koupit liberálními žvanily ani se nikam necpal, jako desítky naprostých nul které sedí na vedoucích politických i kulturních postech, s jediným cílem nahrabat si pod sebe, čest jeho památce.
Pejsku, asi si myslím totéž. Nejsem obdivovatelem ani Knížáka ani Černého. Jako umělců. Jen mám dojem, že pan Knížák v posledním půl roce dospěl k poznání.
Ale přece, to se počítá.
Pro mě hnusný člověk i na pohled.