7.5.2015
Redakce
0
Kategorie: Historie, Společnost

Náš nepřítel – Stát (I.)

Sdílejte článek:

ALBERT JAY NOCK 07|05|2015

Ať už je či není pravda, že člověk je formován v nespravedlnosti a počat v hříchu, je nezpochybnitelnou pravdou, že Stát je zplozencem agrese a udržuje se agresí. — Herbert Spencer, 1850.

Toto je nejvážnější nebezpečí, které dnes hrozí civilizaci: státní intervence, absorpce veškerého spontánního úsilí společnosti Státem; tedy toho spontánního historického jednání, které dlouhodobě udržuje, vyživuje a pohání lidské osudy. — Jose Ortega y Gasset, 1922.

Státy převzaly rozsáhlé nové povinnosti a odpovědnost; rozšiřují svou moc dokud neprostoupí veškeré jednání každého občana, jakkoliv soukromé; začínají kolem svých operací zatahovat závoj důstojnosti a neomylnosti Státního náboženství; jejich zaměstnanci se stali oddělenou a nadřazenou kastou s pravomocemi spoutávat a uvolňovat a nahlížet do každého hrnce. Stále ale zůstávají, jako byly už od počátku, společným nepřítelem všech dobrosrdečných, pilných a mravných lidí. — Henry L. Mencken, 1926.

[ad#hornisiroka]

Pohlédneme–li pod povrch našich každodenních veřejných záležitostí, můžeme rozeznat jeden fundamentální fakt: probíhající velké přerozdělování moci od společnosti ke Státu. Toto je fakt, který by měl být v centru zájmu bystrého studenta naší civilizace. Ten má vždy jen druhotný či odvozený zájem o záležitosti jako jsou regulace cen a mezd, inflace, politické bankovnictví, reforma zemědělství [Agricultular Adjustment Act], a obdobné položky dnešní státní politiky, které plní stránky novin a ústa publicistů a politiků. To vše lze shrnout do jednoho bodu. Tyto záležitosti mají okamžitou a dočasnou důležitost a z toho důvodu si monopolizují pozornost veřejnosti, ale všechny jsou pouze vedlejším příznakem téže věci, kterou je zvyšování moci Státu a odpovídající snižování moci společnosti.

Je nešťastné, že tak málo lidí chápe, že stejně jako Stát nemá žádné svoje peníze, tak nemá ani žádnou svoji moc. Veškerou moc, kterou má, je pouze ta, kterou mu společnost předá plus co od ní čas od času pod tou či onou záminkou zkonfiskuje; neexistuje žádný jiný zdroj, odkud by moc Státu mohla pocházet. Tudíž každé navýšení moci Státu, ať už darem nebo konfiskací, ponechá společnosti o to menší moc; nikdy nebylo a ani nikdy nemůže být posílení Státní moci bez odpovídajícího a přibližně ekvivalentního oslabení moci společnosti.

Navíc s jakýmkoliv výkonem Státní moci nejenže se snižuje výkon společenské moci v témže směru, ale snižuje se i samotná ochota ji vykonávat. Starosta Gaynor překvapil celý New York, když novináře, který si stěžoval na neefektivitu policie, upozornil na to, že každý občan má právo zadržet zločince a předvést ho před soud. „Anglické právo, stejně jako zákony této země,“ napsal, „byly velmi opatrné, aby v tomto ohledu nedaly více práv policistům a strážníkům než dávají každému občanovi.“ Státní výkon tohoto práva skrze policejní sbor probíhá už tak dlouho, že nejenže jsou občané neochotní ho vykonávat sami, ale pravděpodobně málo kdo z nich ví, že toto právo má.

1984Film

Dosud bylo v této zemi na náhlé krize a neštěstí odpovídáno mobilizací sil společnosti. Ve skutečnosti (s výjimkou určitých institucionálních podniků, jako domovy pro přestárlé, blázince, městské nemocnice a okresní chudobince) chudoba, nezaměstnanost, „deprese“ a obdobné záležitosti nebyly vůbec starostí Státu, ale byly zmírňovány aplikací společenské moci. Za pana Roosevelta ovšem Stát převzal tuto funkci veřejným vyhlášením doktríny, docela nové v naší zemi, že Stát odpovídá za živobytí každého občana. Studenti politiky samozřejmě v tomto viděli pouze lest, jak nesmírně posílit moc Státu; to, co už v roce 1794 James Madison nazval „starým trikem, jak obrátit každou mimořádnou situaci v šanci vlády akumulovat další moc“; a běh času dokázal, že měli pravdu. Účinek na rovnováhu mezi státní mocí a mocí společnosti je jasný, stejně jako účinek všeobecné indoktrinace ideou, že výkon společenské moci v těchto záležitostech již není žádán.

Právě tímto způsobem dosáhla progresivní přeměna moci společnosti na moc Státu svého přijetí. Když nastaly povodně v Johnstownu, byla společenská moc rychle zmobilizována a použita se zápalem i inteligencí. Její hojnost, měřená samotnými penězi, byla taková, že když bylo nakonec vše dáno do pořádku, zůstal ještě přebytek kolem milionu dolarů. Pokud by se taková katastrofa stala dnes, nejenže by společenská moc byla pravděpodobně až příliš vyčerpaná, než aby se zmohla k podobnému výkonu, ale všeobecným instinktem by bylo volat Stát na pomoc a nechat Stát, aby se postaral. Nejen, že moc společnosti v takovém rozsahu atrofovala, ale ochota vykonávat ji v tomto konkrétním směru atrofovala společně s ní. Pokud Stát učinil tyto záležitosti svým úkolem a zkonfiskoval si moc, která je nezbytná k plnění těchto úkolů, proč ho nenechat, aby je tedy řešil? Hrubé měřítko této obecné atrofie můžeme získat z našeho vlastního přístupu k žebrákům. Před dvěma lety bychom byli pohnuti, abychom jim něco dali; dnes je odkážeme na Státní podpůrný úřad. Stát řekl společnosti: „Nevykonáváš svou moc dostatečným způsobem nebo ji nevykonáváš takovým způsobem, o kterém si myslím, že je ten nejkompetentnější. Čili já zkonfiskuji tvoji moc a budu ji vykonávat podle sebe.“ Od té doby, když nás žebrák požádá o čtvrťák, náš instinkt říká, že Stát již od nás zkonfiskoval náš čtvrťák v jeho prospěch a tudíž by měl pro něj jít za Státem.

Každá intervence, kterou Stát zasáhne do průmyslu a obchodu, má obdobný efekt. Když Stát intervenuje, aby určil mzdy či ceny, nebo předepsal podmínky konkurence, tak doslova podnikatelům říká, že nevykonávají svoji společenskou moc správným způsobem a tudíž jim ji konfiskuje a bude ji vykonávat tím způsobem, o němž sám soudí, že je nejlepší. Odtud pak pramení instinkt podnikatelů, aby si Stát nesl následky. Jedním názorným příkladem tohoto je můj známý, který vyrábí vysoce specializované typy textilu a který mi řekl, že svou továrnu s velkým vypětím udržel v provozu pět krizových roků, protože nechtěl svoje zaměstnance poslat na ulici v tak těžkých časech, ale nyní, když mu Stát začal nařizovat, jak má řídit svůj podnik, tak s radostí přenechá Státu veškerou odpovědnost.

Proces přeměny moci společnosti v moc Státu lze pravděpodobně nejsnáze vidět tam, kde jsou Státní intervence přímo konkurenční vůči moci společnosti. Akumulace moci Státu v různých zemích byla tak urychlena a rozmnožena, že za posledních dvacet let jsme mohli vidět, jak Stát začal fungovat jako telegrafista a telefonista, trafikant, provozovatel rádia, zbrojař, majitel železnic, rejdař, hlavní chemik, stavitel přístavů a doků, stavitel domů, vrchní učitel, majitel novin, nákupčí jídla, pojišťovací agent a tak dále.

[ad#velkadolni]

Je očividné, že soukromé formy tohoto podnikání musí uvadat úměrně tomu, jak se energie Státních zásahů zvyšuje, jelikož společenská moc je oproti státní moci vždy znevýhodněna od doby, kdy si Stát může stanovit podmínky konkurence tak, aby vyhovovaly jemu a to až do bodu, kdy veškerý výkon společenské moci zakáže a udělí si monopol. Příklady tohoto vývoje jsou známé; ten, se kterým jsme pravděpodobně seznámeni nejlépe, je státní monopol na doručování pošty. Společenská moc je zastavena ryzím příkazem navzdory tomu, že v této zemi by působila v tomto podnikání daleko levněji a daleko lépe. Výhody tohoto monopolu při prosazování zájmů Státu jsou zřejmé. Nikdo jiný by si pravděpodobně nemohl zajistit tak velký a tak dobře rozdělitelný objem protekce a pod záminkou služby veřejnosti neustále jmenovat tolik lidí; umísťujíce státní úředníky na každou vesnickou křižovatku. Zdaleka není náhodou, že whipové z kongresu bývají administrativou pravidelně jmenováni do funkce  vrchního poštmistra.

Tak tedy Stát využije každou příležitost pro akumulaci více moci, a to vždy na úkor moci společenské; a zároveň si ve svých občanech pěstuje zvyk podvolení se. Nové generace přicházejí, každá z nich již povahově přizpůsobená – či, jak věřím stojí v našem americkém významovém slovníku, je „podmíněna“ –novým přírůstkům Státní moci a připravena spořádaně přijímat proces pokračující akumulace. Veškeré institucionální hlasy Státu jsou v této tendenci sjednoceny; jednotně předkládají progresivní přeměnu společenské moci do moci Státní jako něco, co je nejen naprosto v pořádku, ale co je pro veřejné dobro dokonce nevyhnutelné.

Text je kapitolou z knihy Albert J.Nock – Our enemy, the State. The Caxton Printers, Ltd., Third printing, Idaho, 1950.

Albert Jay Nock (1870 – 1945) byl vlivným americkým liberálním autorem, teoretikem vzdělání a sociálním kritikem. Murray Rothbard jím byl hluboce ovlivněn, stejně jako celá generace volnotržních myslitelů padesátých let.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky