11.12.2021
Kategorie: Politika

Americký prezident Biden svůj ukrajinský poker s Putinem nehraje dobře

Sdílejte článek:

SM

Jakým způsobem by měl západ, Severoatlantická aliance a Spojené státy reagovat na případnou další ruskou invazi na území suverénní Ukrajiny, je otázka probíraná dnes ze všech možných úhlů pohledu. Horkou válku s Ruskem si nikdo nepřeje. Současně je ale Ukrajina významným partnerem a zemí, která leží příliš blízko hranic NATO a EU, aby bylo možné tamní vývoj jen pasivně sledovat. Sankce uvalené na Rusko v souvislosti s anexí Krymu se ukázaly být neúčinné. Sankce, kterými nyní pohrozil americký prezident Biden Putinovi, jsou potenciálně skutečně odstrašující, a mohly by mít na ruskou ekonomiku, zasaženou nejen pandemií, devastující efekt. Nicméně ani Rusko není bezbranné, a to je třeba mít na paměti nejen v kontextu zdražování energií, které na sebe přivodily evropské státy především snahou regulovat průměrnou teplotu planety.

Rusko je země bezpočtu vnitřních chronických a zhoršujících se problémů. Zatím málo je vidět ten, který pro ně do budoucna znamená problém zásadní, a který pozvolněji a později, ale určitě ovlivní také budoucnost západních zemí: demografický vývoj. Rusko stárne a jeho populace se zmenšuje. Současně je stále rozlohou největším státem na planetě, z jejíž pevniny ovládá plných 11 %. Proč a kam se tedy potřebuje vlastně rozšiřovat?

Nepotřebuje. Ale právě vnitřní problémy a zejména ve specifickém ruském politickém prostředí automaticky vedly ke zvýšené poptávce po vnějším nepříteli. Tím se stalo “samozřejmě” NATO, které, všichni to známe z nesmyslných mapiček kolujících roky sociálními sítěmi, obklopuje hodné Rusko zlými základnami a rozšiřuje se do oblastí, které východní despocie v moderní době vždy považovala za svou sféru vlivu. Ukrajinou v tomto svojském pojetí mezinárodní situace vede pro Rusko pověstná červená linie. Pobaltí budiž. Bělorusko zavrávoralo, ale totalitní metody ještě zafungovaly. Ukrajina je bitevním polem od roku 2014. Vytvoření či spíše obnova narativu vnějšího nepřítele, který Rusko ohrožuje a chce na jeho úkor získávat výhody, s sebou nese “nezbytnost” kategoricky se vymezit vůči rozšiřování Severoatlantické aliance východním směrem. Panuje zde zcela zásadní vzájemné nepochopení, či spíše hra na nepochopení.

Požaduje-li Putin právní záruky, že Ukrajina nebude přijata do NATO, musí od svých poradců vědět, že takové záruky mu nikdo nedá a nemůže dát. Ukrajina je suverénní země, které politické směřování žádné mezinárodní společenství ani vůle velmocí nemůže určovat. Členství NATO je otevřené kterémukoli evropskému státu, který podporuje zásady Úmluvy a přispívá k bezpečnosti oblasti Severního Atlantiku. Nikdo na Západě nebude formálně rozdělovat Evropu novou oponou podle toho, kterým státům potenciální členství v Alianci chce Rusko “zakázat”. Zejména proto ne, že hra na ohrožení Aliancí je absurdní ruskou vnitropolitickou hrou dobrou pro zastírání vnitřních problémů země a společnosti, a přistoupit na tato pravidla v důsledku znamená přijmout roli potenciálního agresora.

Shromažďuje-li Rusko mírumilovně svá vojska na ukrajinské hranici, a pomineme nyní, že neoficiálně a méně mírumilovně také roky za ní, a argumentuje-li, že tak činí na svém vlastním území, je to platný argument. Ano, Rusko je svrchovanou zemí na celém svém území, a může si v zásadě v jakémkoli svém koutu dělat, co uzná za vhodné. Třeba manévrovat pancéřovými armádami na dohled od země, s níž je roky v zásadním sporu a jejíž územní integritu již jednou svévolně narušilo. V typicky asymetrickém vidění zásad suverenity ale stejná práva nepřiznává sousedním zemím.

Pokud si vypůjčím výrok francouzského historika Jeana Tularda týkající se bitvy u Slavkova, kterou přirovnal nikoli k partii šachu, ale k partii pokeru, tedy i ve věci Ukrajiny a v širším kontextu vztahů Západu a Ruska se hraje více než šachy právě poker. Jestliže americký prezident Biden předběžně říká, že v případě ruské invaze na Ukrajinu nevyšle Kyjevu na pomoc vojáky, nehraje tento poker zrovna obratně. Když před pár lety severokorejský tajtrlík Kim zachrastil svým jaderným arzenálem, tehdejší americký prezident Trump mu okamžitě pohrozil “ohněm a děsem” – diktátoři všech barev vládnou silou a rozumějí jen síle. Předem vylučovat jakýkoli prostředek a mluvit o tom, že uchýlit se k síle “není na stole”, jak nyní říká Joe Biden, lze číst jako vzkaz slabosti. Zejména v kontextu nepříliš úspěšně provedeného stažení z dvacetileté mise v Afghánistánu.

Hrozba efektivními sankcemi, zejména komplikace pro velké ruské banky, kterým by byl znemožněn mezinárodní platební styk, naopak na místě rozhodně je. Ale je dvojsečná a Západ si musí velmi dobře rozmyslet a spočítat, jestli nakonec nepotrestá sám sebe. Import plynu z Ruska do EU představuje pokrytí 50 % spotřeby (europeangashub.com) a Rusko je jejím dominantním dodavatelem. Současně platí, že Rusko to nedělá z altruismu a nedělí se o své přírodní bohatství, aby nám bylo teplo, ale protože je to jedna z mála komodit, kterou může nabídnout a úspěšně ji prodávat. Rusko by za invazi nepochybně zaplatilo násobně více, než co by ve skutečnosti obsazením další části ukrajinského území mohlo získat. Ale zhoršení beztak špatných vztahů by nebylo nic příjemného ani pro nás.

Následná vojenská odpověď na případnou ruskou vojenskou intervenci a řešení umělého a Ruskem vytvořeného “ukrajinského problému” by byla tou nejméně vhodnou a nejdražší alternativou s potenciálně katastrofálními důsledky. Situace ale může mít vojenské preventivní řešení. Jednak nevylučovat rozhodnou odpověď a využít potenciálu odstrašení, jednak až rozmístění i velmi symbolických sil na území Ukrajiny, pokud by o to ukrajinská vláda požádala. Říkat, že “uchýlit se k síle není na stole”, je jako hrát poker a vysvětlovat protihráči, že náš ustaraný výraz má své opodstatnění – některé karty prostě mít v ruce nechceme.

  • securitymagazin.cz
Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (26 votes, average: 1,50 out of 5)
Loading...