Ach, ti “východňáři”

Letošní předvolební boj v Sasku a Braniborsku vypadal úplně jinak. Témata stála v pozadí, ústřední osou voleb se stala otázka kdo s koho, respektive „všichni proti AfD“. Nejen místní politici, ale i komentátoři, církevní představitelé, odboráři, umělci a vůbec kdokoliv, kdo rád káže, zaplňovali mediální prostor výzvami, proč povstat proti AfD a jak východní Němci musejí osvědčit svoji otevřenost světu a říci „nahnědlému myšlení“ své rozhodné ne.

Dopadlo to napůl, AfD skončila v obou zemích druhá, ale vysoký zisk se jí upřít nedá. A tvoření koalic bude nadmíru obtížné. V Sasku to zatím vypadá na vyjednávání mezi CDU, Zelenými a sociálními demokraty. Kvůli tomu, že červená, zelená a černá se nacházejí na vlajce afrického státu Keňa, říká se takové koalici „keňská“, ale stejně tak dobře by to mohl být „Afghánistán“, jehož vlajka má stejné barvy.

Ideově nestabilní konstrukce, nutící ke spolupráci velmi konzervativní saské křesťanské demokraty a velmi progresivní saské Zelené, vykazuje vážné rozepře od samého počátku. A není úplným tajemstvím, že na rozdíl od premiéra Kretschmera by řada místních členů CDU dávala přednost nějaké formě spolupráce s AfD před tím, být tlačeni Zelenými do kouta. Zelení jsou v budování koalice bez účasti AfD nezastupitelní a to jim, spolu s vysokými preferencemi na celospolkové úrovni, dává snad až příliš velké sebevědomí a průraznost.

Otázka, proč východní voliči volí tak, jak volí, byla už propírána mockrát. V éře Twitteru a Facebooku je nejjednodušší odbýt ji sérií nálepek o xenofobních a rasistických ubožácích, kteří nepatří do 21. století. Tomu nevěřím; osobně jsem projel některá místa, kde AfD získala přes 30 procent hlasů, a nikdy tam se mnou jako s Čechem nezacházeli špatně ani přehlíživě. Řekl bych, že vysvětlení je jiné: třicet let po pádu berlínské zdi se znovusjednocení Německa ukázalo jako velký fail.

Na první pohled je toto selhání maskováno špičkovou infrastrukturou zaplacenou ze západních peněz. Udržované silnice bez děr, svištící vlaky, historické domy v centrech starých měst opravené do původní krásy. Takový Görlitz na polské hranici – rovněž jedna z bašt AfD, která zde v roce 2017 dokonce získala přímý mandát do Spolkového sněmu – slouží filmařům běžně jako kulisy při natáčení pohádek a historických filmů. Kontrast proti poněkud ošuntělému polskému Zgorzelci na druhé straně Nisy je očividný.

Jenže ten kontrast jde i opačným směrem. Zgorzelec je živé město plné lidí a aktivit, kdežto Gorlitz vymírá. Sociálně zaplatili východní Němci za znovusjednocení obrovskou cenu. Příliš mnoho mladých a talentovaných lidí se přestěhovalo za lepšími platy na západ a odsoudilo tak svoje rodné kraje k úpadku; pro každého z nich bylo to rozhodnutí osobně asi dobré, ale jejich celková agregovaná suma dopadla na východ velmi těžce. Města jako Hoyerswerda a Žitava jsou plná prázdných činžáků s okny zalepenými prachem, jako kdyby tudy prošel černý mor. Potkáte-li někoho na ulici, bývá to důchodce, znamení, že za patnáct let bude město ještě prázdnější a mrtvější.

Právě v době, kdy Václav Havel ve svém prvním prezidentském projevu konstatoval, že naše země nevzkvétá, sliboval Helmut Kohl východním Němcům, že jejich země vzkvétat bude. Fráze „blühende Landschaften“ se od té doby stala symbolem ironie a nenaplněných přání. Ano, pár urbánních center skutečně vzkvétá – jako třeba Lipsko a Drážďany, kde také AfD moc úspěchů nesklidila. Mimo tato centra se rozkládá periferie.

Východní Němci tvoří zhruba pětinu německé populace, ale dodnes jsou extrémně nízko zastoupeni ve vrchních vrstvách celoněmecké společnosti, například mezi špičkovými manažery a vlastníky firem nebo univerzitními profesory. Platí to dokonce i na východě samotném – ve svých vlastních zemích jsou zaměstnáváni a vyučováni (a poučováni!) západními Němci, kteří se sem přistěhovali. Také platy na východě jsou dodnes nižší. Tento nepoměr mezi „Ossis“ a „Wessis“ je tak velký, že kdyby šlo o černochy nebo ženy, dávno by příslušná hnutí křičela o nesnesitelném rasismu a sexismu. Starý bílý muž z východu je ovšem za své nedostatky a neúspěchy zodpovědný sám.

V téhle situaci není těžké pochopit, proč tolik východních Němců říká, že si připadají jako občané druhé kategorie, a proč tento pocit vracejí západním elitám volbou stran, které jim vadí. Aspoň ty volební hlasy mají stejnou váhu jako na západě, když už nic jiného. Bylo to tehdy vůbec znovujednocení, nebo anšlus?

Autor: Marian Kechlibar