Zlo, o kterém se nediskutuje

V rámci kampaně před posledními parlamentními volbami označil Zbyněk Stanjura nápad na zvýšení daně z nemovitostí za opravdu nebezpečný. „Nechápu, proč by měl stát trestat někoho za to, že si pořídil bydlení,“ prohlásil. Necelý rok a půl poté už v roli ministra financí se podle všech indicií chystá ty, kteří si pořídili vlastní bydlení, trestat. Ze zastánce nízkých daní výběrčím daní vysokých. Jak se dá totální názorový obrat v uvažování ekonoma, tedy bývalého ekonomického experta ODS a nynějšího strážce státní pokladny, vysvětlit?

Dávno už jsem se odnaučila pokoušet se aplikovat na konání politiků ekonomická pravidla, případně investiční logiku. Ono tedy toto konání logiku má, ale jinou, než jsme zvyklí – má logiku takovou, jak ji vysvětluje takzvaná teorie veřejné volby. Jde o to, že státní zaměstnanec, úředník, politik, chtějí mít hlavně co největší moc a snaží se toho dosáhnout všemi způsoby, tedy především maximalizací rozpočtu, na kterém sedí. Tedy před volbami platilo: Abych měl moc, potřebuju být zvolen, tedy musím mluvit proti dani z nemovitostí. Po volbách platí: Abych měl moc, potřebuju sedět na co největším rozpočtu, tedy zdanit nemovitosti. Nic víc, nic míň v tom nehledejte. Pouze a jen soukromé zájmy a touhu po moci každého jednotlivého politika. 

Pro Deník N Zbyněk Stanjura také nedávno řekl: „Vůle zvýšit daň z nemovitých věcí by byla. Pokud jako ODS odmítáme růst přímých daní, tak nám zůstávají jen nepřímé a majetkové daně. To je logické.“ Je z pohledu pravicové strany menší „hřích“ zvyšovat nepřímé a majetkové daně, než takto postupovat u přímých daní?

Dobře, opusťme tedy teorii veřejné volby a individuální motivaci politiků zvyšovat daně a podívejme se na věc pohledem zvenčí, pohledem nezávislého pozorovatele a ekonoma. Za mne nejhorší ekonomické distorze a poničení motivačního systému představují daně majetkové včetně dědických. Na druhém místě jsou daně z příjmů. O něco méně špatné jsou daně ze spotřeby v podobě DPH, ještě dál stojí spotřební daně typu zdanění alkoholu, tabáku a podobně. A nejméně ničivý vliv na ekonomiku mají daně, které se dnes už prakticky nevyskytují a kterým se obrazně říká „daň z hlavy“ nebo „daň z komínů“. Prostě zdanění rovnou částkou každého bez rozdílu.

Takže když se vrátím k vaší otázce, zvyšování majetkových daní je opravdu velký hřích, který krom jiného ničí jedno z mála funkčních důchodových zabezpečení, totiž investice do nemovitostí. A to dělá vláda, která chce údajně reformovat důchodový systém.

V roce 2021 byl výnos daně z nemovitostí 11,8 miliardy korun, ale celý putoval obcím a městům. Kvůli několika miliardám by ODS tenhle podraz na voliče asi nedělala, a tak se spekuluje nejméně o dvojnásobku s tím, že celý dodatečný výnos připadne státu. Kam až sahá vaše představivost o tom, na kolikanásobek zvýšení nynější daně z nemovitých věcí si vláda troufne?

Popravdě, moje představivost se znalostí historie a toho, jak to vždy začíná, sahá až ke znárodnění… Ale představivost je věc jedna, a realita je věc druhá. Každopádně vám to řeknu takhle: samozřejmě jsem už dávno pro sebe i pro své klienty podnikla dost legálních kroků k tomu, aby moje peníze byly co nejvíc v bezpečí. Je vždy lepší myslet dopředu, než se zpětně divit a lamentovat.

Tu předchozí otázku jsem vám položil proto, že v rozhovoru pro Hospodářské noviny představil investiční bankéř Ondřej Jonáš plán, jak nastartovat Česko k cestě mezi nejúspěšnější státy světa. Ten jeho revoluční návrh spočívá ve snížení zdanění práce na třetinu, a naopak zvýšení daně z nemovitostí na 25násobek! Co tomu říkáte? Dostavil by se kýžený efekt, a co všechno by to přineslo?

Víte, proti hloupostem se neargumentuje, protože argumentací jim jen dáváte váhu. Já vizi o krádeži majetku uvalením 25násobku majetkových daní nebudu dávat váhu. To by bylo, jako argumentovat ohledně znárodnění v roce 1948, argumentovat ohledně válek, argumentovat ohledně ubližování lidem… O tom se neargumentuje, zlo se prostě netoleruje. Zlo se pojmenovává jako zlo. Nechat někoho vydělat na vlastní bydlení a pak mu jeho majetek v podobě bytu zdanit likvidační daní tak, aby si bydlení vlastně nemohl dovolit – to zlem je.

Vláda si rovněž pohrává s myšlenkou zvýšit daňové zatížení OSVČ. Podle poradců z NERV by se u OSVČ měly zvednout odvody na sociální a zdravotní pojištění kvůli skutečnosti, že velká část podnikatelů měsíčně na pojistném platí jen minimální zálohy. Je namístě pohlížet na živnostníky jako na „daňové únikáře“ kvůli tomu, že mohou na pojistném – na rozdíl od zaměstnanců – odvádět minimální částky, a proto jim zvýšit odvody? Jaké dopady by chystané opatření mělo?

Tak to už jsme tu měli, ne? Už jednou byli živnostníci označováni za parazity. Víte, kdo jsou podle mne skuteční parazité? Je to značné procento státních úředníků, kteří parazitují na penězích vydělávaných a na daních placených živnostníky, podnikateli a soukromými zaměstnanci. Vždy, kdy slyším takové řeči, vzpomenu si na jednu lingvistickou přesmyčku. O Hitlerově NSDAP se začalo levicovým komunistickým režimem říkat, že bylo pravicové. Samozřejmě to nebyla pravda, levicové byly obě strany, NSDAP i komunistická strana; jenom NSDAP měla navrch v sobě ještě onu národoveckou fašistickou složku. Komunistům se samozřejmě vůbec nehodilo do krámu připustit, že fašisté, které nenáviděli, byli také levičáci, protože levičáci přeci byli komunisté! A tak začali tvrdit, že fašisté byli pravičáci.

Co mohlo lidi motivovat k tomu, jít si za tisíc korun koupit tisícovku a pro tuto transakci si v mrazu vystát několikahodinovou frontu? Mám na mysli samozřejmě speciální tisícikorunovou bankovku s přetiskem k 30. výročí rozdělení československé měny, kterou v počtu 200 tisíc kusů vydala ve středu do oběhu ČNB. Na koho vyšla řada, mohl si jich koupit pět, a na Aukru prodat jednu až za pět a půl tisíce. Kdo jsou vítězi uvedení této bankovky do oběhu: ti, co vystáli frontu a prodali ji pak víc než 5× dráž, nebo její kupci za pětinásobek?

Celkem jistě vítězi jsou ti, kdo prodali bankovku 5× dráž – za mě mistrovský, přímo učebnicový příklad vydařené spekulace. Já bych si tuto bankovku nekoupila, leda za oněch 1000 Kč a s následným prodejem dráž. Proti gustu žádný dišputát, a když někomu udělá radost vydat 5000 a dostat 1000, proč ne, jeho věc.