Živnost vs. práce

Já osobně jsem byl celý život zaměstnanec. Od devatenácti, už dvacet let. Nejprve v malé firmě, pak ve středně velkém strojírenském podniku a dneska v fakt hodně velké firmě vlastněné ještě větší korporací.

Můj tatínek naopak v devadesátém roce postupně přitáhl ze svého šachťáckého zaměstnání vyřazené navíječky a šablony, něco za babku odkoupil, když to pokrokoví noví vlastníci vyhazovali, něco si zbastlil sám. Udělal si doma dílnu a začal převíjet elektromotory. Nejprve to dělal souběžně se zaměstnáním, pak po něm chtěli, aby si požádal o výjimku, že smí podnikat ve stejném oboru jako pracuje a tak se na zaměstnání vykašlal a dodnes si sedí na své stoličce a strká cívky do drážek asynchronních motorů.

Asi bychom ani jeden neměnili. Já mám celkem jisté místo a nemusím si domů nosit starosti, jestli bude na výplaty, díky čemuž mám čas na děti a když mi manželka doma něco říká, nemám v hlavě místo toho účetní uzávěrku a nedostatky z poslední kontroly finančáku.

Táta si tyto starosti odpáral tím, že si na to zaplatil lidi. Nikdy nedělal účetnictví, nikdy si nevedl knihy, jen se naučil vypisovat pokladní doklady a faktury. Všechno ostatní dělala nějaká spolehlivá účetní na volné noze. Včetně daňových věcí. Samozřejmě to měsíčně stálo pár opravených motorů, za které mohly peníze zůstat doma. A tu a tam si pamatuju domácí atmosféru, kdy tátu od nevýdělku dělil jeden motor na zítřejší dopoledne.

Na druhou stranu si také pamatuju svojí vlastní atmosféru, kdy jsem zjistil, jak dcera majitele bere z pokladny peníze a já nevěděl, zda se to nepokusí svést na mě. Nebo když jsem osobně zabalil, odeslal a vyfakturoval zakázku německé firmě, která v té chvíli už byla v exekuci a já nevěděl, jestli to není moje poslední chyba v dané práci. Stejně tak dneska nevím dne ani hodiny, kdy se stane nějaký průser a při vyšetřování se ukáže, že nemáme podepsaný miliontý šestý papír se školením, doporučením či směrnicí, které vyžaduje třistapadesátý dodatek sto osmdesáté evropské vyhlášky o bezpečnosti práce.

Když se s tátou na toto téma bavíme, vždycky dojdeme k tomu, že bychom ani jeden neměnili. Oba jsme se naučili pohybovat v našem prostředí, známe všechny fígle i všechny známé, víme kam zavolat při problémech, víme kam napřít síly, kde má smysl zabrat, kde se musí přeskočit a kde podlézt. Táta by se nemohl vrátit do zaměstnání a začít šlapat podle notiček nějakého nadřízeného a já si zatím nepřipouštím, že bych chtěl své dětičky živit spoléháním na štěstí ve vlastním byznysu.

Znám dost lidí, kteří doplatili na jedno i na druhé. Jeden můj bývalý kolega ještě pořád sedí v base, protože jeho podřízený se nachomýtl k nádrži na tekuté hnojivo právě ve chvíli, kdy praskla pod vlivem posunutého podloží a zahynul. Příčina se při vyšetřování našla hned, ale dýl trvalo, než se našlo na koho to svést. Ano, kolega považte po dva roky neproškolil svého podřízeného (a nenechal ho to podepsat) ze zásad bezpečného pohybu po pracovišti. Chudák podřízený na místě pracoval celý život a byl předtím proškolen nejméně dvacetkrát. Firma samozřejmě od svého zaměstnance ráda dala ruce pryč.

Jiný můj kamarád už nikdy nebude žít bez exekuce. Sám nemá nic, formálně se musel rozvést, aby jeho rodina nepřišla také o všechno. Bydlí u bývalé manželky, ale tvalý pobyt má na městském úřadě. Sice maká jako barevnej, ale oficiálně je nezaměstnaný, protože vše co vydělá to si vezmou exekutoři. A jak se mu to stalo? Druhotná platební neschopnost… Dělal svou životní zakázku a nezaplatili mu… Soud se dodnes táhne.

Zkrátka a dobře, nejlépe se obírají ti, co se nemohou bránit. Proto nikdy nebudou vymáhány daně od Jeffů Bezosů a jejich firem. Nadnárodní korporace nebudou platit daně, protože se mohou bránit. Politik, který by je chtěl chytit za hubu nenadále zjistí, že je na podivné nahrávce, padají mu prefernce a kdyby to byl drsňák, tak se na ulici podezřele rychle svolají demonstrace za jeho pád.

Bránit se ale nikdy nebudou živnostníčci i zaměstnanci, obzvlášť ti dole. Ti budou vždycky vydíráni, na ty nejvíce dopadnou jakákoliv daňová opatření. Ti nikdy nezaplatí drahé právníky, nikdy se ničeho nedovolají a vždycky nakonec to budu oni, kteří zaplatí všechny byrokraty i další nefachčenky. Jim nikdy nebudou odpuštěny daňové nedoplatky, oni nikdy nedostanou milost, jejich případ nikdy nebude posuzován individuálně a pokud se někde proviní, schytají to s plnou parádou.

Liší se vlastně jen tím, jestli to na ně už dopadlo nebo se to ještě chystá. Někteří tomu dokonce uniknou. Prostě se jim nic nestane. Jiní to mají jako s jakoukoliv jinou katastrofou. Někomu dům neshoří i když má komín jak ementál. Jiný vyhoří i s moderní novostavbou se všemi revizemi.

Běžní pracující, ať živnostníci nebo zaměstnanci jsou na stejné lodi. Ohrožení od politiků, byrokratů, policajtů, úředníků. vždy první na ráně při jakémkoliv ekonomickém nebo sociálním experimentu. A těm nahoře se samozřejmě velice líbí, když se jedni štěkají s druhými o to, kdo je větší parazit.