Žijeme v éře evropského neokomunismu

Evropští politici (a ne jen ti levicoví, ale i řada takzvaně pravicových) přejali principy komunistické ideologie, jen ji tak upřímně a otevřeně nenazývají. Naopak ji zapírají a používají pro ni mnoho matoucích pojmů, nejčastěji těch úplně nejobecnějších a tedy a nejvyprázdněnějších jako rovnost, spravedlnost, lidská práva a podobně.

Uvědomují si, že komunismus na celém světě naprosto zbankrotoval a proto ho nemohou prosazovat znovu otevřeně a upřímně se k němu hlásit. Rozdrobili ho tedy do spousty jednotlivých kroků a cílů, kterým nepřiznávají žádnou ideologickou nálepku, což jim zajišťuje oblibu u průměrných intelektuálů, podezíravých k jakékoli ideologii.

Ale je lhostejné, že svou ideologii po pravdě nenazývají takovou, jaká je: podle všech ústředních rysů je to neokomunistická ideologie, tedy komunistický socialismus. Základní teze jsou naprosto stejné, jen některé okrajové teze opustili, což bylo vynuceno rozdílnými okolnostmi tehdejší a dnešní doby. Nutno dodat – PROZATÍM je opustili.

Podstatou komunismu je otrokářství

Z těchto dvou důvodů (jednak nehlásají jednotnou ideologii, ale rozdrobili ji do stovek menších „podideologií“ či „akcí“, a za druhé zatím neuplatňují v praxi všechny komunistické principy) se daří evropským politikům neokomunismem oklamat tolik lidí, novinářů a intelektuálů.

Například neuplatňují tezi „všechno zadrátujeme, aby nám nikdo neutekl“. Vědí totiž velmi dobře, že není kam utéct, takže myšlenky na útěk jsou zbytečné.

Neokomunismus je velmi výstižný zastřešující termín prakticky pro všechno, co dnešní evropští politici dělají (některé okrajové výjimky jen potvrzují pravidlo) a pro co se v médiích občas objevují pojmy jako „větrodeštismus“ nebo „sebezničující dobrota“, „europeismus“, „humanraicismus“, „aktivismus“.

Nejpřesnější je však podle mě onen ústřední pojem neokomunismus. Vyjadřuje totiž současnou proměnu komunistických ideologií, uvědomění si komunistů a socialistů, že jejich otevřeně hlásané ideologie zkrachovaly a přivedly Evropu opakovaně k celé řadě katastrof a proto je už nemohou realizovat pod těmito zprofanovanými názvy.

Co je podstatou komunismu? Tou nejhlubší, nejzákladnější podstatou komunismu přece nejsou nějaké teoretické teze, ale přesvědčení komunistů, že můžou a musí všechno řídit, dirigovat, regulovat, ovládat, manipulovat, jednoduše otročit lidi, ničit jejich svobodu a samostatnost. To je přece ta nejhlubší podstata a spojnice všech druhů, typů a odstínů komunistického myšlení.

Jednají s námi jako s nesvéprávnými idioty

Místně, regionálně se komunismus vždy nějak lišil; někde byl ideologicky tvrdší, jinde rozvolněnější, tam byl hospodářsky méně dogmatický, onde byl hospodářsky přímo krutý. Rozdíly v pojetí a praktikách jednotlivých komunistických elit vždycky existovaly, ale to co je vždy spojovalo, to co dělalo levičáka komunistou, ať se tak už nazýval nebo ne, bylo přesvědčení, že všechno a všechny musí za všech okolností dozorovat, kontrolovat, regulovat, řídit a ovládat. Přesně to dělají neokomunisté dnes, přesně to prosazují a uplatňují na všech úrovních evropské společnosti.

Jen jména institucí jsou jiná než ta, která známe z éry reálsocialismu, ale to jsou jen nepodstatné, matoucí rozdíly. Proto je dnes naprosto správné nazývat 95% všech evropských politiků neokomunisty a 95% politických stran označovat za neokomunistické, protože neumí dělat vůbec nic jiného než sekýrovat lidi, omezovat jejich svobodu v podnikání, práci, v soukromém životě.

A neštítí se zacházet až do kontroly a regulace nejintimnějších detailů v lidských životech. To vše s myšlenkou „Budeme vás kompletně ovládat, protože víme mnohem lépe co je pro vás dobré než vy sami. Dokážeme se o vás lépe postarat, než se dokážete o sebe postarat vy sami. Jen my víme, co je pro vás dobré, vy o tom nemáte ani tušení“.

S těmito myšlenkami se dnes v Evropě děje prakticky všechno, ale podvodně, pokrytecky a lživě, protože tyto myšlenky nikdo upřímně a nahlas lidem neříká. Politici ale podle nich o to více jednají, o co méně o nich mluví. Není pak divu, že si dnes většina lidí oprávněně myslí, že s námi každá vláda (stejně jako vlády v celé Evropě) jedná jako s nesvéprávnými idioty a oprávněně se lidé ptají, kdo je tady ve skutečnosti tím nesvéprávným idiotem…

Když tak sleduji dnešní neokomunisty, jak zoufale se snaží svou ideologii ututlat a dokonce ji vydávat za „neideologii“, musím ocenit jistou sympatickou upřímnost starých komunistů. Ti se za svou ideologii aspoň nestyděli, hrdě se k ní hlásili a jasně jí pojmenovávali. Dnešní neokomunisté jsou proto nebezpečnější než staří komunisté, neboť o co usilovněji svou neokomunistickou ideologii zapírají, o to tvrději a zákeřněji podle ní jednají.

Lidé se radikalizují, antikomunisté i neokomunisté

Vidím ale v tom marasmu jedno světýlko. V Evropě přibývá lidí, kteří začínají pochybovat o tom, že politici se o jejich dobro dokáží postarat lépe než by to dokázali oni sami. A přibývá i lidí, kteří jsou už přesvědčení – a opět to platí pro celou Evropu, zdaleka nejen pro nás – že politici navzdory svým kecům o „dobru pro lidi“ si chtějí a dokáží zařídit dobro pouze jen sami pro sebe.

Ale obávám se, že než tohle poznání reality dojde dostatečnému počtu lidí a než se ten dostatečný počet lidí odhodlá k nějakému činu, že už bude celková situace tak strašná, že tohle poznání bude velmi draze zaplaceno.

Roste totiž nejen počet lidí, uvědomující si, že politici jim žádné dobro nezařídí. Přibývá bohužel i nedočkavých radikálů, neochotných spokojit se s pozvolným vývojem k neokomunismu, ale chtějí ho zavést naplno hned, nejlépe už včera a už se s tím mnohdy ani netají. Ti prosazují ještě radikálnější formu neokomunismu, jakýsi neobolševismus.

Takže ano, na jedné straně přibývá lidí, kterým se už zajídá role tupých otroků, na něž se každý den valí nové a nové okovy. Na druhé straně se ale neokomunisté radikalizují a noví neobolševici nechtějí postupovat zvolna jako doposud, nýbrž radikálně, revolučně, prostě po bolševicku. A vůbec není jasné, která skupina zvítězí.

Média + neobolševismus = násilí

Byl bych moc rád, kdyby to byla ta první skupina, svobodomyslní lidé, jimž se zajídá pozvolna, nenápadně v tisíci oblastech současně, bez hluku zaváděné otroctví, pod vějičkou „ochrany práv“ nebo „lepší vymahatelnosti práva“, „prosazení spravedlnosti“, „rovnosti“ nebo pod jinými kamuflážními pojmy.

Na stranu neokomunismu a neobolševismu se dlouhodobě staví i naprostá většina médií. Zejména kvůli tlakům médií vstupují mezi uvedené skupiny s diametrálně rozdílnými názory stále větší vášně. Jenže tam, kde se objevují planoucí vášně, je nemožné diskutovat. A tam, kde je znemožněna diskuse – o některých věcech je neokomunisty diskuse už prakticky zakázaná – tam je jen krůček k násilí.

Proto se obávám, že neokomunistům se podaří opět jako tolikrát v uplynulých sto letech rozdělit, rozhádat a rozeštvat společnost tak, že to opět skončí další katastrofou.

[ad#velkadolni]

ZDROJ: divnejsvet.cz