Ženy, nechte si zmrazit vajíčka

Podle autorů jsou prý ony špatné pocity spojené s prací povětšinou jednak důsledkem stresu z vysoké pozice, anebo naopak stresu z příliš pomalého postupu k vysoké pozici, a to vše ve spojení s nedostatkem rodinného štěstí. Nejsou děti, nejsou partneři, je jen práce a kariéra. A jsme doma. Pro samou kariéru nemají lidé čas na dlouhodobé vztahy, a jakkoliv si sugerují, že jim to tak vlastně vyhovuje, jejich biologická přirozenost je nakonec stejně dožene a vybere si svou daň v depresi a nenávisti k tomu, co je pro ně „nejdůležitější“: ke své vlastní kariéře.

Jakkoliv se to zdá, s prominutím, idiotské, i já kolem sebe potkávám hromady přesně takových případů.

Připomíná mi to, jak jsem svého času bydlela ve čtvrti, v níž se právě dostavěly na tu dobu supermoderní kanceláře pražské centrály jedné globální společnosti. Když jsem večer v osm hodin kolem budovy procházela, ještě se v ní svítilo a za okny seděli lidé. A když jsem kolem budovy šla ráno v sedm, už zase se svítilo a za stejnými okny seděli stejní lidé. Vždy jsem je v duchu litovala a říkala si, že nechápu, jak mohou tak hroznou pracovní dobu vydržet. A pak jsem jednou potkala bývalého spolužáka – ukázalo se, že pracuje právě v téhle budově. Naparoval se, jakou má skvělou práci konzultanta, a že je tak významný a vytížený, že pracuje údajně šestnáct hodin denně. Nevím sice, nakolik si délku pracovní doby nadsadil, ale faktem je, že doba svícení v oknech by tomu odpovídala. To, co já považovala za úděsnost, bylo pro něj něco, na co byl hrdý. Kde je mu ale dnes konec a za jak dlouho od té doby mu hráblo, nevím. Jisté je jen jedno: Zmizel. Zmizel ze sociálních sítí, zmizel ze života svých dosavadních přátel. Ví se jen to, že v zahraničí není, protože čas od času ho někdo z bývalých známých náhodně na ulici potká; pak se ale vždy omlouvá, že má málo času a nemůže se o ničem bavit.

Jsou zaměstnání, ve kterých se zaměstnavatelé snaží zaměstnancům nejrůznějšími benefity doslova podbízet, aby se měli jak vepříci v žitě, protože se jim to vrací na vyšším výkonu. V tomto ohledu jsou globálně vyhlášené Facebook, Google či poradenské společnosti. Známé je, že jejich zaměstnanci mají po celý den neomezené množství jídla a pití, firemní odvoz do práce, školku v budově zaměstnavatele a další výhody.

Jenomže to, co se na první pohled zdá úžasné, je ze strany zaměstnavatele ve skutečnosti jen normální vysátí a vyždímání zaměstnance – či „korporáta“, jak jim říkají – do morku kostí. Co si myslet třeba o tom, že některé americké firmy nabízejí ženám, že jim přidají 20 000 dolarů na zmrazení vajíček, aby odložily těhotenství? Dobrý benefit?

„Korporáti“ z toho mají pocit jakéhosi zlepšení společenského postavení proti minulosti. Namísto toho, aby se ženy cítily znechucené, že jim zaměstnavatel sahá na nejniternější biologickou podstatu, zmrazuje vajíčka a zabraňuje v rozmnožování, tedy v tom, kvůli čemu se, biologicky vzato, narodily, mají naopak pocit důležitosti, protože zaměstnavateli stojí za to, aby se je snažil udržet v práci.

Namísto o větším vysávání zaměstnanců se dokonce mluví o modernizaci řízení práce. Pěkný to eufemismus. Zaměstnancům ale díky tomu roste hřebínek a cítí se v chodu společností čím dál podstatnější. Chtějí míň šéfů a chtějí mít možnost i z podřízených míst mluvit do chodu společnosti. Zvlášť proslulé je tím Švédsko. Zaměstnanci si připadají tak nějak důležitější… a svou důležitost zajídají antidepresivy, v jejichž konzumaci je Skandinávie na evropské špici.

No není to paradox? Po přepočtení na hlavu má v rámci Evropy největší spotřebu antidepresiv Island. Následuje Dánsko a čtvrtou příčku má Švédsko. Vlastně největší spotřeba antidepresiv v Evropě je v zemích, které mají přebujelý sociální stát. Tedy v zemích, kde kariéra mívá přednost před rodinou. Kde feminismus je víc než tradiční rozdělení rolí. Tak se mi tak zdá, že nás to sociálno pěkně zničilo.

[ad#pp-clanek-ctverec]