12.10.2019
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Zelený přelud obnovitelných zdrojů energie

Sdílejte článek:

ALEXANDR DUNLAP

Obnovitelné zdroje energie aplikované v průmyslovém měřítku nedělají nic pro napravení našeho narušeného vztahu k planetě. Jen reprezentují obnovení a rozšíření našeho kapitalistického přístupu k exploataci zdrojů. Je prý na čase vzdát se „zeleného přeludu“ a pochopit, že obnovitelné zdroje energie jsou vlastně jen něco jako fosilní paliva verze 2.0. A co ještě o zelené energetice napsal Alexandr Dunlap, holandský výzkumník z Centra pro rozvoj a životní prostředí? O tom píše Verso.

 

„Obnovitelné zdroje energie nejsou tím řešením, jakým se zdají být,“ zahajuje Dunlap svou zteč proti obnovitelným zdrojům. Do startu upozorňuje na v lidech hluboce zakořeněnou dichotomii vnímání dostupných zdrojů energie. Fosilní paliva jsou správně klasifikována jako „srdce kapitalismu“, industrialismu a státních formací, tedy to „špatné“. Zatímco OZE vnímáme, prý poněkud nesprávně, jako řešení nového věku, příslib lepší budoucnosti a podstatnou součást řešení klimatických změn.

Jenže právě ta mediálně vděčná prezentace OZE jako čistého, nevyčerpatelného a univerzálního zdroje energie mu nesedí. Nedává prý adresnou odpověď na současné problémy, včetně stále narůstající spotřeby energie, sociální nerovnosti, ekologickou degradaci území a klimatickým změnám. Vidíme jen to, co chceme vidět. Zdroj čisté energie. Ale už nevnímáme, co za tím stojí.

My vám tady postavíme elektrárnu

Za příklad dává budování obří větrné farmy v mexickém Tehuantepecu, ve státě Oaxaca. K osazení jedné 2 MW větrné turbíny bylo zapotřebí 150 tun oceli pro zesílené betonové základy, 250 tun pro podpůrný systém nosníků a 500 tun pro výstavbu pylonu. K tomu 3,6 mědi na každý megawatt výkonu. A takových větrníků by tu rádi měli 1700 exemplářů. I když se to nezdá, za každým dílkem této obří stavebnice stojí spousta těžby, procesního zpracování, výroby, přepravy a stavebních prací. Každý z těchto materiálů vznikl kvůli energii ze spalování uhlí. Výsledek je přitom prezentován jako zdroj čisté energie. A zatímco beton nebo použitá ocel se v ekologických bilancích větrných farem tu a tam objeví, prakticky se už nedozvíme o původu vzácných minerálů (například dysprosia, poraseodymu, neodymia) využívaných pro tvorbu permanentních magnetů v turbínách.

Ty většinou pochází z míst „na druhém konci planety“, jako je Baoutou nebo Kan-čou, kde je těženo 85-98 % vzácných minerálů, nezbytných pro zdánlivě ekologické technologie. Vzácné se jim říká proto, že jsou v těžené hornině zastoupeny desítkami nebo stovkami hmotnostních jednotek v poměru k milionům těženého substrátu. Extrakci doprovází obří povrchové doly, extrémně destruktivní těžba a kontaminace životního prostředí znečištěním vodních zdrojů i ovzduší jsou tak nedílnou součástí projektů čisté energie. Hovořit o zelené ekonomice poháněné obnovitelnými zdroji energie (které ale můžeme využívat, jen pokud budeme těžit neobnovitelný zdroj surovin); popisovat výhody čisté energetiky a přitom ignorovat regionální ekocidu; zmiňovat OZE jako základní pilíř udržitelného rozvoje a přitom opomíjet, jak neudržitelně vzniká, je podle Dunlapa zvrácené.

Zelená energie a teror globálního Jihu

Instalace větrných nebo solárních farem není bez problémů, a čím větší energetické dílo je budováno, tím jsou dopady na okolní krajinu ničivější. Budování základů pro velké větrné farmy zanechává půdu degradovanou, narušenou. A co s ní bude za 30-40 let, až smlouvy o pronájmu půdy vyprší? „Jen doufejme, že budou recyklovány,“ říká Dunlop. Dále upozorňuje na průnik tradičních „fosilních“ korporací do byznysu OZE, které si podporou nové technologie jen vylepšují svůj obraz.

„A samozřejmě, když dnešní západní liberálové, progresivisté a zastánci moderní levice aplaudují návrhům na energetický transfer globálního Jihu směrem k OZE, jen málo si uvědomují, že tím často vychvalují rizika, která by pro ně jinak byla nepřijatelná,“ podotýká Dunlop. Tyto regiony totiž nemají tak vypracovaný politicky-legislativní systém ochrany práv jednotlivce, majetku, přírody. Za budováním OZE v zemích globálního Jihu často stojí násilí, vysidlování a migrace, zbídačení obyvatel. „Zelené ekonomiky Jihu dneška jsou Zelenými tyraniemi zítřka.“

Dunlap má jako antropolog blízko z nejrůznějším domorodým etnikům, kmenům a izolovaným komunitám. A ať už při těžbě mědi v Peru, extrakci vzácných zemních minerálů v Mongolsku a Číně nebo samotné instalaci větrných elektráren na posvátné půdě Navahů v Dakotě nebo obyvatel mexického Tehuantepec v konečném důsledku nevidí rozdíl mezi tím, co dělal „domorodcům“ fosilní kapitalismus a moderní ekoexktraktivismus. V zájmu zdroje surovin či energie jsou práva lidí upozaďována a potlačována pořád stejně. Už nejde o ropu a uhlí „starého věku“, ale o „nové materiály pro lepší a čistší budoucnost“.

Změnila se možná argumentace, ale nástroje zůstávají stejné. Zájmy místních musí jít stranou, protože je třeba těžit a budovat. „I proto bych nenazýval obnovitelné zdroje energie skutečně environmentálním řešením, ale spíše něčím jako Fosilní paliva+ nebo Fosilní paliva verze 2.0.“

Autor: Alexandr Dunlap

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (21 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky