Zaostávající Evropa

V roce 2019 proběhl průzkum největších technologických společností světa. Mezi 16 z nich bylo 8 amerických, 3 japonské, 2 korejské, jedna čínská, jedna tchajwanská a jedna smíšená čínsko-americká. Na starém kontinentu se bohužel nenachází žádná.

Výstup z toho je naprosto jasný: Evropa za zbytkem světa zaostává. Kontinent, který byl kdysi nositelem inovací, mozků a kultury se proměňuje v místo, kde tvořivost je snad sprosté slovo. Co se stalo?

Příčin je několik:

1. Přebujelý byrokratický aparát – Někdo namítne, že nadávat na byrokracii je už takové klišé, ale ono je to opravdu zlo. Jak kdysi prohlásil americký ekonom, nositel Nobelovy ceny Milton Friedman, Henry Ford nezpůsobil revoluci v automobilovém průmyslu na základě příkazu nějakého byrokrata. Lidem, kteří mají svobodného a podnikavého ducha, kteří chtějí založit firmu a být úspěšní, tak těm se musí vyjít maximálně vstříc. Není potřeba je nějak silně finančně dotovat, stačí když se jim nebudou házet klacky pod nohy. Za vlády Andreje Babiše přibylo 40 000 nových státních zaměstnanců. Aktuální počet je zhruba 482 000. Je naprosto v pořádku, když vláda přijímá nové policisty, hasiče, učitele. Ti jsou potřeba. Nechápu ale, proč musí opět přibývat počty státních úředníků. Aktuálně jich máme 150 000. Státní sektor je živen ze sektoru soukromého. Paradoxně ale lidé ve státním sektoru berou více. Podle aktuálních statistik činí průměrný plat pracovníka ve státním sektoru 43 232 Kč, zatímco v soukromém sektoru 39 332 Kč. Tento trend je dlouhodobě neudržitelný.

1. Nekontrolovatelná migrace – Do Evropy proudí v posledních letech statisíce lidí z Afriky a Blízkého východu. U většiny z nich ani nevíme, o koho se jedná. Evropská komise tvrdí, jaký to bude přínos pro naši ekonomiku, kulturu, zabrání se vymírání Evropy atd. Zde máme pár čísel: Podle statistik z Německa si práci najdou dva z deseti migrantů. Německo do roku 2022 vynaloží na migraci zhruba 78 miliard eur (2 biliony Kč). Od roku 2015 zemřelo ve Francii asi 300 lidí po útoku nějakého islámského teroristy. Útoky nožem jsou tam už na denní bázi. Počet muslimů ve Francii atakuje 10 % z celkové populace. Existuje tam 750 no-go zón, kam už policie ani nechodí a která jsou pod plnou kontrolou gangů a radikálních imámů. Co se týče kulturního obohacení, tak jen připomínám, že drtivá většina migrantů pochází ze států, jejichž kultura je naprosto neslučitelná s tou naší. Muslimové se naší kultuře podrobovat rozhodně nechtějí. Chtějí, abychom se my podrobili té jejich. A že zabraňují vymírání Evropy? To jistě zabraňují. Otázka je, jestli chceme takto etnicky obměnit náš starý kontinent. Mnohem větší smysl dává podpořit porodnost u původních obyvatel Evropy.

1. Lenost a zhýčkanost – Nechci, aby to vyznělo tak, že budu o všech tvrdit, jak jsou líní a zpovykaní. Znám mnoho pracovitých lidí, kterých si velmi vážím a neřekl bych o nich špatné slovo. Problém ale vidím v tomto: Evropa se po 2. světové válce rozhodla budovat stát blahobytu. Myšlenka, která možná byla ušlechtilá, protože chtěla pomoci nejchudším vrstvám obyvatelstva, se ale zvrhla. Ze státu se stala dojná kráva, kde spousta lidí natahuje ruce a stát jim neustále něco dává. Lidé si na to za ta léta zvykli, a proto ani nějaké spoření a šetrnost nehraje skoro žádnou roli. Když se dostanu do problémů, tak se o mě stát vždycky postará ne? Jde to až tak daleko, že někteří lidé si myslí, že mají bez svého přičinění právo na šťastný a spokojený život. Nechápou, že je potřeba pro to něco obětovat. Naši předci žili často v bídě, bojovali s hladem a nemocemi. Když nějaké peníze vydělali, tak věděli, že musí šetřit, a ne bohapustě utrácet. Od dob Johna Maynarda Keynese a jeho ekonomické teorie známé jako Keynesiánství se ale zdá, že utrácení není jen v pořádku, je to dokonce nutné.

1. Zadlužující se státy – Už jsem to nastínil v předchozím bodě. Utrácíme a zadlužujeme se. A to nejenom jednotlivci, ale celé státy. Jih Evropy je na tom opravdu tristně. Pravda ale je, že dluhy mají všichni. Spisovatel a publicista Benjamin Kuras v jedné ze svých knih uvedl, že kdo nevnímá dluhy, nevnímá historii. Je samozřejmě pravda, že dluhy byly vždy. Jde ale o to, jak je s těmito penězi nakládáno. Chápal bych, kdyby se stát zadlužil, ale půjčené peníze se rozhodl investovat do modernizace infrastruktury, inovací, kvalitního systému vzdělávání. Problém je ale v tom, že státy půjčené peníze doslova „projídají“. Navyšují se počty státních úředníků. Zvyšují se sociální dávky. Stát jako takový má historicky špatnou zkušenost s nakládáním s penězi. Namísto investic je utratí za spotřebu.

1. Existence Evropské unie – Nutno říct, že tento pátý bod je nejdůležitější, neboť způsobuje předchozí čtyři. EU totiž zaměstnává kvanta úředníků, kteří vymýšlejí nová a nová nařízení, která Evropu dusí. EU podporuje masivní migraci do Evropy a tlačí na povinné migrační kvóty. Potřebuje své občany ovládat, takže jí naprosto vyhovuje, že stále více a více lidí po státu něco chce a žije ze sociálních dávek. Evropská centrální banka skupuje dluhopisy jednotlivých evropských států, čímž jim umožňuje i nadále žít na dluh. Teď ještě zavést ten Green Deal a Evropa se ocitne na totální periferii světa.

Výčet problémů máme za sebou. A teď to nejdůležitější: Jak z toho marasmu ven? Musíme provést následující kroky:

1. Zeštíhlení státního aparátu – Je potřeba držet počty státních zaměstnanců na uzdě. Musíme propustit státní úředníky, neboť nám naše životy nesmyslně komplikují a státní rozpočet zatěžují. Soukromý sektor musí vydělávat více než státní.

1. Ukončení nekontrolovatelné migrace – Není možné, aby Evropa po statisících a milionech přijímala lidi z kulturně zcela odlišných zemí. V Evropě se nachází 23 000 000 nezaměstnaných. Proč tedy nedat práci jim? Je potřeba podporovat porodnost domácího obyvatelstva a tím zabráníme vymírání. Evropská kultura je navíc pestrá sama o sobě.

1. Omezit sociální dávky – Stát by samozřejmě neměl být asociální, ale všechno má své meze. Sociální dávky budou vypláceny pouze lidem, kteří je bezpodmínečně potřebují. Ostatní by si měli obstarávat peníze prací.

1. Žít na dluh se nemá – Není možné, aby se stát neustále zadlužoval a nemyslel na budoucnost. Každý stát by měl přijmout zákon o rozpočtové kázni. To znamená, že by měl mít každý rok nejhůře vyrovnaný rozpočet (lépe však v přebytku). Schodek státního rozpočtu by měl být pouze v nějakých extrémních situacích (živelné katastrofy, pandemická onemocnění, válka atd.). V jiných případech pro to není sebemenší důvod.

1. Nalezení alternativy k Evropské unii – Není pochyb o tom, že se EU jednoho dne rozpadne. Je potřeba se na to připravit. Evropské státy by měly mít záložní plán, co bude po EU. Stále více a více lidí začíná vyjadřovat svou nespokojenost a vlády jednotlivých států na to musí reflektovat. Osobně jsem přesvědčen, že se EU reformovat nechce a vlastně ani nemůže. Tisíce lidí, kteří žijí z rozpočtu EU si to samozřejmě nepřejí. Ti obyčejní lidé, kterým EU škodí, jsou ale v přesile. Z pohledu českého občana bych si přál vládu, která bude k tomu přihlížet a seznámí své občany s jasnou koncepcí našeho života po EU. Byli jsme před Evropskou unií, budeme i po ní.

Co říct závěrem? Plně si uvědomuji, že to, o čem píšu nemá jednoduché řešení. Chci jen napovědět, že všechno jde, když se chce.

Jak se rozhodneme? Evropa jako centrum inovací a prosperity, nebo periferie Asie? Je to jen na nás, občanech.