Za zásluhy na jatka

Ale vedení farmy tvrdilo všem zvířatům, že kůň jede na ozdravnou kliniku, protože si po celoživotní dřině zaslouží důstojné jednání. Nakonec ho na jatkách podřízli, maso se prodalo, kůže využila a i kližky se hodily na klih. Kosti se hodily ohlodati psům. Tak se režim odvděčil svému nejvěrnějšímu a nejpracovitějšímu stoupenci. Lži, že se s koněm zacházelo hezky, sice nikoho nepřesvědčily, ale všichni raději mlčeli a dále se utvrzovali ve lži, aby mohli žít život plný duševní intergrity. Přiznat si pravdu by byla duševní muka.

***

Ráno poté již sedím za svým pracovním stolem a věnuji se svým administrativním úkolům. Jsou části medicíny, které nemilujete, ale musíte je splnit, protože k tomu to tak nějak patří. Jedná se hlavně o posudkovou činnost. Miluji právní němčinu: Nikdy jsem nerozuměl ani právnické češtině, a pak si poraďte s právnickou němčinou. Naštěstí časem zjistíte, že i němečtí právníci jsou jenom lidi a pořád opakují ty stejné věty a tak je prostě taky začnete používat. Posudek o lázních, posouzení invalidního důchodu, vyjádření o míře neschopnosti, trvalé následky po úraze. Na všechno jsou měrné indexy, kritéria, procenta. Jediné, co nejde posoudit, je subjektivní míra obtíží pacienta. Stejně by to byl předem ztracený boj.

Přede mnou sedí postarší manželský pár, Hildegardu operovali s kyčlí, je jí už přes sedmdesát a operace se moc nepovedla. Dostala infekci k implantátu, musel se vyndat, pak se dal nový, léčila se antibiotiky a nakonec to uhojila. Ale už sotva chodí, ujde jen asi padesát metrů, pak se musí zastavit, má stále bolesti v kyčli. V krvi nemá zánětlivé parametry a na RTG to vypadá taky dobře. Stejně má silné bolesti, už jen když se posadí. Hildegard znám už několik let, ta nepatří do sorty ufňukanců, byla to tvrdá pracující žena DDR, odrodila 4 děti. Její manžel Hans-Jörg byl Eiseboňák a byli spolu od osmnácti. Krásný vztah, vypadali za ta léta úplně jako sourozenci, jak spolu srostli. Bylo vidět, že i on trpí bolestmi Hildegard. Musím jim oznámit, že jim pojišťovna odmítla stupeň invalidity a speciální rehabilitační lázně.

Sedí skleslí přede mnou a snaží se zbytečně argumentovat: „Ale ona má hrozné bolesti, někdo jí přece musí pomoci.“ Je mi líto, ale tato instituce to nebude. Kladou mi neustále stejné dotazy. „Celý život jsme pracovali, nikdy jsme po nikom nic nechtěli, cožpak nyní snad nemáme právo, aby nám někdo pomohl s bolestmi?“ Nabízím jim silnější Palexii, lék na bolest. „Nechceme pořád jíst jen léky, má z toho bolesti žaludku, nevolnosti, závratě a dvakrát dokonce už spadla, to přece není řešení se neustále dopovat drogama.“ Tiše cítím, že přesně tohle asi je řešení jediné. Jsou zklamaní, zlomení a frustrovaní. Cítí se ošizeni. Mysleli si, že když budou všechno dělat, jak se má, stát jim v nouzi nakonec podá pomocnou ruku.

Snažím se jim vysvětlit, že kritérium toho, zda pojedou na rehabilitační lázně, není to, zda vedli spořádaný život, ale to, jestli splňují objektivní kritéria poškození zdraví. „Ale my jsme nikdy nic po nikom nechtěli a nikdy jsme nebyli nemocní,“ špitnou. Podvědomě mají pocit, že někde na nějakém virtuálním účtu nahromadili nějakou částku a že by to někdo měl zohlednit. Ale je to jen pocit, nikde ty peníze nejsou, nikdy nebyly, je to průtokový systém, pořád se přilévá a pořád odtéká. Žádná zásluhovost, jen ryzí rovnost a solidarita. Je mi líto, máme tu léky na bolest.

***

Arne sedí přede mnou na židli. Trochu se tváří, jako bych měl vyřknut ortel. Je mu padesát a měl leukémii. Už od učňáku pracoval v místní nástrojařské firmě. Pracoval tvrdě manuálně, o čemž svědčí jeho mozolnaté ruce a typické jizvy těch, kdo pracují s plechem. Měl by slavit, utekl přece hrobníkovi z lopaty. Ale neslaví. Dokonce teď vůbec nevypadá šťastně. Objevili mu Non-Hodkin leukémii a měl za sebou několik cyklů chemoterapie. Růžová barva obličeje spíše zešedla, ztratil dvacet kilogramů aktivní svalové hmoty, je lehce anemický a už po několika transfuzích. Nejvíce ho trápí ta polyneuropatie. Ztratil cit v prstech, neudrží skleničku, klepou se mu ruce, nemá ani cit v nohách, někdy v noci ho to pálí. Je stále unavený, spí špatně, ráno se necítí svěží. (Ale ruku na srdce, kdo se dnes cítí ráno svěží, že?) Dříve tahal těžká břemena, dnes je rád, když posune židli. Uznali mu 30procentní invaliditu. Asi čekal více, protože když má méně jak 50 procent, nedostane žádnou závratnou podporu. Do důchodu má jít až za 15 let??? Vůbec nechápe, jak má žít a jak si má vydělat. Držím ho na neschopence již několik měsíců a pak musí vydržet na Harz IV do starobního. Zkusí Eurorente, ale tam je jen minimum, asi 1100 Euro měsíčně, z toho neutáhne barák, co si se ženou pořídil.

Naléhavě se mne ptá: „A to jako mám takhle chodit pracovat? Vždyť nevydržím ani hodinu a mám zvládnout 5 hodin? Že já jsem radši neumřel, alespoň by brala žena vdovský příspěvek, takhle jsem jen na obtíž. Celý život jsem pracoval a platil…“ Slyším to už posté… Když je jim ouvej, dovolávají se svých zásluh.

Jenomže vy žádné zásluhy nemáte, zvykněte si na ten fakt. Máte sociální stát, ten, co jste si zvolili, máte rovnost, ne zásluhy, a o tom, na co máte či nemáte právo, rozhodne nějaký úředník AOK Pojišťovny, nebo MDK nebo Deutsche Rentenversicherung. Brečí mi tu v ordinaci – ale já jim ten ortel ani neudělil, ani jsem jim nesliboval, že se o ně jejich Vater Staat postará. Snaží se mne přesvědčit. Snaží se mne dojmout. Snaží se svoje frustrace vylít si na mne, jako kdybych to byl já, kdo je zradil ve chvíli, kdy jsou nejslabší. Omílají pořád: „Nikdy jsem nic nežádal…“ Jako kdyby tohle měl panovník brát za polehčující okolnost.

Ano, nic nežádal a platil. Vím. A teď vám nic moc nezbylo a máte přežít s existenčním minimem. Máte pocit, že byste si zasloužili víc? Je to jen pocit. Pravidla sociálního státu jsou přece předem známa, hlasovali jste pro ně skrze vámi zvolené zástupce, společenská smlouva je podepsána a neodvolatelná.

***

Jen Ján Balažko mi dnes udělal radost. „Pán doktor, já porád marodim s těma zádama, vite? Už jdu na druhou magnetickou rezonanci a pak ještě k neurologovi a pak na rehabilitace, moja pani doktorka už mi to obvolala.“ Ptám se ho, jestli mu můžu předepsat něco na bolesti. „Ále kdepak, prdnu tam tři rumy a je to v pohodě, doma to ani tak nebolí, jen v práci to bolí.“ Pomocný dělník někde v německé továrně, vydržel tam přesně 6 měsíců a týden, přesně ví, kdy má na neschopenku nabito. Takže do práce pro bolesti nemůžete, takže to prodloužíme o další měsíc, okay? „Jááj, to byste byl zlatej pan doktor, tady jsem vám nechal Whisku Jamesona a pro děti něco dobrého. Jste dobrý člověk, pán doktor, bůh vám to oplať, že pomáháte lidem.“

Nakonec mám Jána docela rád, chová se slušně, ani nelže, jen ví, co kdy má říci, protože musí, a já jeho bolesti neumím měřit. Ani se o to nesnažím. A nezlobím se na něj. Pochopil, jak se ta hra musí hrát, pochopil, že když se udře v práci, nikdo mu už nepomůže, ale rodina, ta pomůže vždycky. A z německé neschopenky podpoří v ČR velkou část rodiny. Našel si strategii přežití, a pokud se to někomu zdá nefér, měl by přemýšlet, proč je nefér celý ten systém.

Ján Balažko mi vždy pomohl, jeho brácha mi spravil auto, jeho děcka mi nosili nábytek, když jsem se stěhoval. Mám teď říci Jánovi, že mu jeho bolesti nevěřím a že zneužívá systém? A kdybych to udělal, najde si jiného doktora, a ten s ním diskutovat nebude.

***

Cítím, že je něco špatně. Vadí mi ten pocit, že si člověk nemůže svobodně naspořit své peníze a pak si s nimi nakládat podle svých potřeb. Vadí mi ta víra, že stát za vás rozhodne lépe než vy sami, co potřebujete, a slibuje, jak se o vás postará. A jak mu naspoříte, dáte mu celý život svých úspor, jste jeho otroky odsouzenými k rozhodnutí podle jeho libovůle. Milostivě vám vrátí část toho, co jste naspořili, a ještě vás nechá škemrat a žadonit. A někdy řekne prosté ne! Teď se mi nechce, nebo nemáte správné číslo diagnosy. Nebo dost bodů v tabulce postižení.

A vždy, když prozřete, je už pozdě. Jste starý, nemocný a čas nevrátíte. A do dětí už se zase cpe nová propaganda: musíte platit daně, zdravotní a sociální, musíte platiti toto a tohle a tamto, jinak vám bude v důchodu ouvej a stát se o vás nepostará. A děti tomu věří a dobrovolně tomu úředníkovi nosí, co můžou, a mají dobrý pocit, že jednou o ně bude postaráno. Stačí celý život platit a o nic neprosit.