6.7.2013
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika, Politika

Za “blbou náladu” mohou vysoké daně a ještě větší vysoké státní výdaje

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 06/07/2013

 

“Kdyby politici nebudovali daňová pekla, nemusely by být daňové ráje!” píše ve svém článku Marek Numerato. A protože všechno souvisí se vším i tato hluboká pravda se velmi silně promítá do našich životů. V naší vlastni máme, stejně jako v celé EU, zaveden daňový otrokářský systém, který nám neumožňuje svobodně žít, ale více méně jen přežívat od platby k platbě a doufat, že to všechno vydržíme. Navíc pak musíme sledovat, kterak námi težce vydělané peníze nenávratně mizí v kapsách zkorumpovaných politických mafiánů a jejich loutkovodičů. Jako základ “blbé nálady” jsou tyto atributy neoddiskutovatelné.

 

[ad#hornisiroka]

 

 Marek Numerato pokračuje: “Platit daně není žádné hrdinství ani morální počin. Jak by také mohlo být morálním počinem nechávat se oloupit, respektive nechávat část svého majetku někomu, kdo s ním bude hospodařit nerozvážně a neefektivně?

 

Když zaplatíte daně, nemáte nad svými penězi vůbec žádnou kontrolu. Kde asi skončí? Bude z nich stát platit sledování premiérovy manželky tajnými službami? Vybere za tyto peníze stát dodavatele prapodivných služeb pro armádu z řad přátel náměstka ministra obrany? Nechá si stát za tyto peníze vypracovat další nesmyslnou studii, která opět dodá politikům argumenty pro zavedení další nesmyslné regulace? Přidělí stát tyto peníze nějakým aktivistům, kteří budou za další nesmyslné regulace lobbovat? Postaví stát za tyto peníze silniční komunikaci, kterou by soukromník, pokud by mu silnice patřila, postavil řádově o desítky procent levněji?

 

Mnohem větší respekt chovám k podnikatelům, kteří přesouvají svá sídla do daňových rájů. Přesouvají je tam proto, aby jim zůstalo více peněz. Peněz, které dokázali vydělat tím, že poskytli svým zákazníkům užitečný produkt nebo službu. Když podnikatelům zůstane více peněz, mohou zaměstnat více lidí. Méně lidí tak zůstane přisáto k chapadlům sociálního stát. Stejně tak může podnikatel, který před státem ochrání větší část svého konta, investovat do inovace, která přinese společnosti nový užitek. Výrobce nemocničních lůžek investuje do technologie, která mu umožní vyrobit lůžka s nižšími náklady, takže si jich nemocnice budou moci dovolit více. Knižní nakladatel zaplatí překlad knihy o nové metodě výuky, čímž pomůže zkostnatělému školství, kde učitelé přetížení administrativními úkoly nemají na hledání nových cest dostatek času. Nebo si koupí nové BMW. Tím podpoří prodejce automobilů a v konečném důsledku třeba i jeho zaměstnance. Ti budou mít více peněz, které opět budou moci utratit za to, po čem skutečně prahnou a co jim nestrká pod nos stát.

 

Nechat si vlastní peníze není zločin. Není to nic nemorálního a podle všeho ani nic nelegálního. Ať si grázlové z ministerstva financí a politických stran nebo závistivci a sociální inženýři říkají, co chtějí. Ať si levičáci myslí, že Nigela Farage dostali, jak chtějí. Nedostali. Jen opět ukázali, jací jsou… (Jak mám říct o někom, že je to pitomec, aniž bych ho urazil, což bych nerad? No teď už je to asi stejně jedno.)

 

Víte, daně platí kde kdo. Ale není to nic, čím bychom se měli před druhými chlubit. Také se třeba před dětmi chlubíte, že šňupete kokain? Tak vidíte… Nechlubte se ani tím, že financujete státní mafii.”

 

 

Jako doplnění tohoto názoru přidáváme několik myšlenek ze staršího článku Pavla Kohouta: “Optimální kompromis? Snižujme výdaje a daně srazme a držme dole – a bude prosperující soukromý sektor i vyrovnané rozpočty.

 

Jakmile zazní tento závěr, levice začne ihned vykřikovat cosi o Somálsku. Dobrá. Podle údajů OECD průměr všeobecných vládních výdajů za léta 2008-2010 pro Českou republiku činil 44,67 procenta HDP. Kdyby se nám podařilo snížit výdaje na úroveň Kanady nebo Nového Zélandu, ušetřili bychom 2,1 procenta HDP ročně. Snížení výdajů na úroveň Estonska (41,7 procenta HDP) by ušetřilo českému státu tři procenta ročně.

 

Kdyby se vláda snažila ještě o kousek více a stáhla by veřejné výdaje na úroveň Lucemburska (40,1 procenta HDP), mohli bychom mít přebytkový rozpočet rok co rok. Austrálie vydává dokonce o deset procentních bodů méně a rovněž nelze tvrdit, že jde o zbídačelý stát na úrovni Somálska.

 

Pokud by se nám podařilo zredukovat veřejné výdaje na úroveň Švýcarska (33,2 procenta HDP), mohli bychom mít prosperující ekonomiku, vysokou zaměstnanost a úplně jinou pozici v Evropě.

 

Můžeme dosáhnout kompromisu, který zahrnuje nízké daně, prosperující soukromý sektor i vyrovnané rozpočty. Kanada, Nový Zéland, Estonsko, Lucembursko, Austrálie i Švýcarsko mají podstatně nižší státní dluh než Česká republika.

 

Mohli bychom mít i bohatý stát, neboť nižší sazby vybírané z prosperujících podniků a bohatých jednotlivců přinesou více než vydřidušské sazby extrahované z vyděšených nuzáků. To by ovšem chtělo trochu jiný přístup. Pohlédnout pravdě do tváře, především. “

 

[ad#velkadolni]

 

ZDROJE: Marek Numerato, Pavel Kohout

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (12 votes, average: 4,83 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky