16.11.2013
Redakce
0
Kategorie: Historie

Z knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ (VIII. – Monstrprocesy)

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 16|11|2013

Poměry na Borech, reorganisace a chování bachařů je pro nás přesným barometrem událostí venku. Víme, že venku jsou ošklivé časy a hony na čarodějnice dosahují čím dál větších rozměrů. Rozpoutaná hysterie nedůvěry a podezření nese tak hojné ovoce, že je pomalu není kam ukládat. Naši brašnářskou dílnu přeložili do suterénu a z jedné její půlky bylo vytvořeno nové komando nazvané “KONOPA”. Vězňové v tomto komandu dělali obtížnou práci, která neměla naprosto žádný význam. Přeřezané, zcuchané provázky ze samovazů putovaly po sklizni obilí na Bory, kde je vězni znovu svazovali třeba z pěti kousků. Je pochopitelné, že takto nově vyrobené povříslo se svými uzly zapletlo ve společném svazku do ostatních. Rád bych viděl pracovat s tím někoho na poli. Všichni věděli, že je to úplně zbytečné, ale norma se musela přesně plnit.

 

[ad#hornisiroka]

 

 

Občas jsem se v práci potkával s přítelem Josefem Hořejším z “Lounské” skupiny, který byl majitelem koželužny, a snad je to osud, že dnes po dlouhé době se mi zase dostaly do rukou noviny, které jsme vytáhli bachaři z aktovky. Jakoby cosi přitahovalo můj pohled a mezi palcovými titulky zahlédnu maličkou zprávu, ve které se oznamuje, že nad Josefem Hořejším byl vykonán rozsudek trestu smrti provazem. Nejdříve jsem nepochopil, teprve při druhém přečtení jsem si uvědomil, že Josef byl opravdu před vánocemi odvezen na transport a já tehdy jen tak tak, jsem se s ním postačil rozloučit a bylo to rozloučení poslední, navždycky.

 

7. ledna 1950 byli popraveni:

Josef Hořejší – majitel koželužny z Loun (* 5. 12. 1910),

Bohumil Klempt – dělník ČSD (* 17. 5. 1920),

Kamil Novotný – řezník (* 12. 5. 1903)

a Josef Plzák (* 18. 4. 1920)

 

 

Přicházejí noví a noví vězni a od nich se dovídáme o zatčení poslankyně Dr. Milady Horákové a její skupiny. O politické přípravě “monstrprocesu” s ní, o dalších skupinách pozatýkaných v této souvislosti. Hlavním prokurátorem tohoto “monstráku” má být generál dr. Antonín Rašla a jeho zástupcem dr. Urválek. Oni jistě velmi dobře ví, že je to všechno vykonstruované, ale co by neudělali pro stranu a vládu, … na nějaké desítce oběšených jim přece nezáleží.

 

Lidé, kteří se nikdy neviděli ani o sobě neslyšeli, s údivem na lavici obžalovaných a často před oprátkou šibenice zjišťují, že spolu vlastně prováděli strašné zločiny a mnohdy, než si opravdu uvědomí, že noví mocipáni nežertují, jsou strážemi odváděni v železech od soudů na třetí oddělení pankrácké věz-nice, oddělení odsouzenců smrti.

 

Právě byla likvidována ostravská skupina v čele se štábním strážmistrem SNB Buchalou, štábním kapitánem ČSA Milošem Morávkem, majorem SNB Ladislavem Cee, Josefem Polomským a Miroslavem Sýkorou. Dále byli zatčeni: Rudolf Sýkora, Zdeněk Sýkora (všichni z Paskova), Oldřich Konečný, římsko-katolický farář z Frýdku-Místku P. Zdislav Škrabal, Ing. Raška, vstrm. SNB Pospíšil ze Starých Hamrů a desítky dalších.

 

Na Brněnsku pozavírali dosud největší skupinu “Třetího odboje” v ČSR –“Světlanu”, která čítá několik set členů. Založil ji a vedl bývalý partyzán z války Vavro Stařík. Státním soudem byli odsouzeni: Vavro Stařík k trestu smrti in kontumaciam (v nepřítomnosti), Bebarová, její dva synové Radek a Zdeněk, Alois Plšek, Jaroslav Plšek, Milan Choutka, Jakub Ševčík a další k vysokým trestům. Všechny tyto skupiny, malé nebo velké jsou buď založeny, nebo vyprovokovány agenty StB a činnost tak zvaných protistátních skupin je tedy přímo řízena orgány StB dokud neuznají, že už té činnosti je dost, aby členové skupiny mohli být obžalováni z velezrady, špionáže a jiných paragrafů zákona na ochranu republiky.

 

Přicházejí zprávy, že v krajské věznici na Cejlu v Brně a v krajské věznici v Uherském Hradišti je mnoho vězňů z orelské organizace. Jsou tam: Ing. Arch. Jaroslav Cuhra, Dr. Jan Piště-lák, prof. Jiří Malášek, Dr. Vojtěch Jandečka, Ing. Ervín Kolenatý a mnoho dalších.

 

Začátkem února stojíme v nástupu na chodbě a kolem nás přechází komando “prádelna”. Zašeptám pozdrav Vaškovi Roflíkovi z Loun, který jde těsně kolem mne a neuvědomuji si, že mne při tom zahlédl strážmistr Matas, který mne po odchodu pradláků odtáhl do kanceláře a klíčemi a obuškem přesvědčoval, že na chodbě se mluvit nesmí. Výsledek Matasovy metody: proražený bubínek levého ucha, výron, čtrnáct dní v nemocnici a zničená uniforma krví. Tedy Matasova uniforma mojí krví.

 

14. února 1950 byl popraven

Bedřich Hoche – komerční inženýr

17. února 1950 byli popraveni:

Bernard Jaško – příslušník SNB (* 22. 4. 1923)

a Pavel Kalinaj (* 23. 10. 1915)

20. února 1950 byli popraveni:

Albert Púčik – student (* 7. 10. 1921),

Eduard Tesár – úředník (* 19. 6. 1922)

a Antonín Tunega – student (* 7. 8. 1925)

 

Výbuchy nejhrubšího násilí se stupňují den ze dne a oběti už si bachaři nijak zvlášť nevybírají, mlátí toho, kdo jim přijde do ruky, naprosto bez důvodu. Protože se těchto násilných akcí, končících velmi často smrtí vězňů, aktivně zúčastňuje velitel Šafarčík se svými pacholky jako jsou: Brabec, Hlavatý, Kuneš, Ladman, Mašek, Nosek, Pečený, Strojín, Tichý, Trepka, Valm, a desítky dalších, zdá se nám, že se skutečně jedná o fyzickou likvidaci ve větším rozsahu. Jedním z vynikajících odborníků tohoto komanda smrti je politruk – mladší strážmistr Strojín. Neumí skoro vůbec mluvit a to, co říká, není česky. Je to takový idiot, že pověstný lajtnant Dub z Haškova Švejka vedle něj hýří rozumem a inteligencí. Strojín je Žid pravděpodobně ruského nebo ukrajinského původu. To by vysvětlovalo jeho mocné postavení zde i při nízké hodnosti a vůbec žádné inteligenci.

 

Skoro denně přicházejí na Bory nové transporty vězňů. Mezi nově příchozími je i jeden spoluvězeň, který znal osobně faráře Toufara z Čihoště a zná i okolnosti kolem tzv. čihošťského zázraku. Vypráví velmi sympaticky o Toufarovi, který svými osobními vlastnostmi získával důvěru mládeže ve svém okolí, takže se po komunistickém puči v roce 1948 stal trnem v oku všem těm místním i okresním diktátůrkům. A tak doba, osobní oblíbenost a v neposlední řadě výhodná poloha čihošťského kostelíka byly faktory, které vedly k rozhodnutí vyšších funkcionářů k provokační akci proti katolické církvi právě v Čihošti. V kostele bylo Státní bezpečností zamontováno zařízení ovladatelné z kazatelny, mající za úkol přivést do pohybu věci bez zásahu rukou a vytvářet iluzi nějakého zázraku. Tenhle primitivní podvod bezpečnost s velkou slávou odhalila a farář Toufar a s ním celá církev se staly terčem útoků stranických a vládních činitelů. Farář Toufar tuto hru státní bezpečnosti osobně zaplatil životem ve vyšetřovací vazbě, kde byl umlácen. Kolem 20. února byl jeho hlas z kobky slyšen naposledy.

 

27. 3. 1950 byl popraven Antonín Frejka – automechanik (* 8. 8. 1929)

 

10. dubna 1950

 

Do dílny přichází dozorce a odvádí mne do kontumace, kde se musím převléknout do novějších vězeňských šatů a podle všech příznaků poznávám, že asi půjdu na eskortu. Skutečně, druhý den ráno mne odváží vůz SNB na plzeňské nádraží a nastupuji spolu s doprovodem SNB do vlaku směrem na Prahu. Na dveřích oddělení teprve zjišťuji podle nálepky, že oddíl je určen pro eskortu SNB do Českého Těšína. Mám nepříjemný pocit, jako vždy, když mne někam převážejí a nevím proč. Teprve v Praze přistupuje do našeho oddělení další eskorta s mým komplicem Emilem Bystrzickým a od něj se dovídám, že jedeme k soudu do Českého Těšína. Emilovi bylo doručeno soudní předvolání v táboře na Kladně, kdežto já jsem nedostal nic. I zde je vidět rozdíl borské trestnice proti pražskému komandu a hlavně pak v chování eskorty. Já jedu v poutech, zatímco Emil spoután není a jeho strážní andělé jsou daleko slušnější, než ti moji. V Českém Těšíně jsme dopraveni do okresní věznice a od chodbaře slyším, že bude souzena další skupina lidí, pozatýkaných pro domnělou spolupráci s mojí skupinou Portáš-Jánošík.

 

Vedle mne na cele je Josef Stolář, majitel strojírny, u kterého jsem se za války vyučil a který teď má být souzen jako člen mé skupiny. Je to úplný nesmysl. Obžalovaný Stolař měl majetek, kterého se komunisté potřebovali zmocnit a tak nejjednodušší je obvinění z velezrady a zabavení všeho majetku jako nepřítele národa. Odstraňuji vodu z klozetu a potrubím se domlouvám s vedlejší celou. Stolař, zmučený výslechy, při kterých ho týral také okresní bezpečnostní referent Bohumil Hajný z Frýdku-Místku (rodem z Fryčovic), mi plně potvrzuje teorii, kterou jsem si o jeho zatčení udělal.

 

12. dubna 1950

 

V devět hodin jsem odváděn do soudní síně Okresního soudu v Českém Těšíně, jako korunní svědek proti lidem sedícím na lavici obžalovaných, kteří jsou považováni za členy mé odbo-jové skupiny “Portáš-Jánošík”. Jsou to: František Wierbica z Lázu, bratři: Rudolf Padyšák, Bernard Padyšák a Michal Pady-šak z Čadce, Josef Stolař z Frýdku-Místku a další. Někteří z nich jsou moji dřívější přátelé, některé znám od vidění a některé jsem v životě neviděl. Je jisté, že Státní bezpečnost i okresní prokurátura v Českém Těšíně sázeli na jednu kartu, že za ty dva roky věznění jsem asi změknul, že toužím po svobodě a proto u soudu promluvím. Mýlili se. Cítím, že obžaloba je chabá. Proto vyvracím obvinění ve všech bodech. Nemusím lhát, protože takřka všechno je nafouklé a vykonstruováno Státní bezpečností a okresní prokuraturou a to ještě tak slabomyslně, že soud nakonec mimo jednoho, t. j. Františka Wierbice, kterého odsoudil na dva roky vězení, všechny obžalované zprošťuje obvinění a propouští ze soudní vazby. Během přelíčení došlo mnohokrát k výbuchu smíchu přítomných diváků v soudní síni, že i soudce se smál. Státní žalobce neuspěl a doslovně propadnul.

 

Na zpáteční cestě na Bory trávím jednu noc v Praze na eskortní cele v Bartolomějské a od spoluvězně lékaře dr. Win-sche se dovídám potvrzení zprávy o vraždě faráře Toufara, který nevydržel mučení na StB a zemřel v Praze 27. února 1950 ve státním sanatoriu v Legerově ulici č. 61, kam byl krátce před smrtí dopraven. Dne 28. února 1950 byl pochován do společného hrobu v Praze – Ďáblicích.

 

Na plzeňském nádraží už čeká další eskorta z pardubicko-hradecké skupiny profesora Žemly, který žil na svobodě v exilu v USA. Vězni byli u Nejvyššího soudu v Praze u odvolačky. Všichni jsme spoutáni navzájem k sobě, já jsem připoután k Miloslavu Malečkovi-Loupáčkovi, který u Plzně vlastnil pekárnu. Takto nás všechny transportují zpět do trestnice Bory, ve které bachařská komunistická “generalita” rozpoutala velký plán, aby dokázala svoji nepostradatelnost a oddanost režimu.

 

Jsem opět na Borech jako vězeň č. 8503, který je svědkem příprav dalšího zločinu. Probouzím se do jarního rána, které se neliší ničím od předchozích. Naši pozornost ale upoutávají stráže SNB venku i po vnitřních chodbách, vyzbrojené samopaly. Nikdo neví, co se děje, teprve z kusých zpráv chodbařů a slušnějších dozorců si pomalu vytváříme představu o důvodu tohoto hrozivého obsazení Borů jednotkami SNB a Státní bezpečnosti.

 

Na “Kremlu” prý vypukla vzpoura za účelem osvobození a útěku celé trestnice. Vše prý bylo připraveno za pomocí některých bachařů, ale včas odhaleno a teď nastupují jednotky Ministerstva vnitra, aby sjednaly pořádek a potrestaly pachatele. Přestože nemáme dostatek spolehlivých informací, víme, co to znamená a hlavně, co bude následovat. Jestliže byly Bory dosud peklem, nyní se zde rozpoutává něco, pro co vůbec v civilizovaném světě neexistuje název, snad už jen to “Dantovo peklo”. Bití, mučení, hlad, všechno v dávkách přesahujících únosnost a chápání, že tohle mohou dělat lidé s lidmi vlastního národa. Za původce vzpoury jsou označeni Dr. Pražák, major René Černý, generál Pelich, poslanec Broj, major Bryks a desítky dalších, mezi nimi i ten malý zbyteček slušných borských dozorců, který zde byl a kteří prý měli se vzbouřenci spolupracovat. Proběhly rychlé soudy a k trestu smrti byli odsouzeni: major René Černý, poslanec Broj a dozorce Petelík. Dr. Pražák (známý z pražského povstání v r. 1945) jen tak tak unikl provazu tím, že v té době vůbec na Borech nebyl (jelikož byl právě na eskortě) – ale doživotí stejně dostal. Generálu Pelichovi změnili trest smrti na třicet let a stejně tak Josefu Bryksovi a generálu Karlu Janouškovi.

Nechodí se na vycházky, naprostá izolace, jen hlad a bití. Všechno jen proto, že Šafarčík a vrazi kolem něj touží po vyšších hodnostech, které si je třeba vysloužit i za cenu životů umučených lidí. Dokázali tím najednou několik věcí. Jsou ostražití a spolehliví, zbavili své chlebodárce některých nepříjemných svědků dřívějších zločinů a zbavili se i těch několika slušných dozorců, ve kterých ještě svědomí úplně neumřelo. Teprve teď si s požehnáním představených, kteří byli takto oficiálně přesvědčeni o nezbytnosti těch nejtvrdších opatření, může pan Šafarčík a spol. dělat na Borech absolutně co chce, aniž by se musel obávat, že jej snad bude některý “úchylkář” kritizovat. Aby kryl sebe a zároveň i nadřízené před ne sice nebezpečnou, ale přece jen nepříjemnou kritikou ze zahraničí, je připraven na pokračování další díl borského dramatu.

 

6. května 1950 byl popraven Ján Vrdžik (* 4. 7. 1921)

19. května 1950 byl popraven Karel Bušek – akademik – (* 1. 3. 1920)

23. května 1950 byli popraveni:

Stanislav Broj – poslanec NS za Čs. stranu lidovou (* 28. 9. 1901),

René Černý – major gen. štábu, příslušník západní armády (* 26. 7. 1914),

Ladislav Lindner – autodopravce (* 19. 12. 1924)

a Čeněk Petelík – strážmistr SVS (* 24. 7. 1917)

25. května 1950 byli popraveni:

Miroslav Plešmíd – důstojník ČSA (* 15. 10. 1912)

a Josef Pohl – důstojník ČSA (* 15. 4. 1911)

 

Jednoho dne ráno jde dílna “Konopa”, ve které pracuji, opět po dlouhé době na vycházku. Když už jsme několikrát prošli kruh, objevuje se v okně společných cel “2A” politruk Ladman a křičí něco na hlídkujícího bachaře. Přicházím blíž a slyším, že se máme mezi sebou družně bavit. Protože je to tak udivující rozkaz, mnozí nechápou a teprve bachařův obušek jim řádně borsky vysvětlí, že se bavit musí. Je to ironie, protože přítel Vašek Dědek právě před dvěma minutami inkasoval několik kopanců za to, že něco pošeptal spoluvězni, se kterým chodí ve dvojici, a teď byl zas bit, že se hned nebavil. Sleduji pozorně okna na společných “A” a neujde mi, že za staženou záclonou kuchařské cely se vynořuje objektiv filmové kamery. Tak proto tedy se musíme “družně bavit”. Po chvíli přichází nový rozkaz “konec bavení” a mnozí jsou biti, že se ihned nepřestali bavit, protože rozkaz nezaslechli.

 

Divadlo pokračuje na centrále při vydávání chleba chodbařům a jejich pomocníkům. Velitel kuchyně, bachař Bartoš, starý hulvát, medovým hlasem, který od něj nikdy nikdo neslyšel, zve udivené chodbaře:

 

“Tak mládenci pojďte si pro chlebíček”, a vzápětí svým normálním sprostým hlasem řve:

 

“Kurvy, zpátky!” a kopanci žene chodbaře zpět na místa podle pokynu režiséra. To se opakuje několikrát a všichni uznávají, že Bartoš podal vynikající filmový výkon. V poledne se vydávají na centrále k obědu buchty, kuchaři v bílém ve vysokých kuchařských čepicích cukrují ohromnými cukřenkami veliké, zde nevídané buchty. Scéna s vydáváním se zase několikrát opakuje, laskavá slova filmových bachařů, kterým schází už jen andělská křidélka, jsou střídána s nejhrubšími nadávkami a fackami při stopnutí záběru. Jediná věc je jaksi mimo plán režie. Kuchař, který posypává buchty, musí stále sypat, protože čerstvé buchty sají cukr a ten tam přece v detailním záběru musí být vidět. Tak nakonec je na nich na palec silná vrstva cukru a máme jen strach, aby nám nenařídili jej seškrabat.

 

Chodbař Weber ze spol. “A” a ještě jeden vězeň jsou odvedeni na jednu celu na samotách a tam je připraven stůl s bílým ubrusem, doslova se prohýbající pod buchtami. Mají zasednout a jíst a při tom hrát šachy. Okamžitě po stopnutí musí přestat jíst a docela jsou donuceni vyplivnout i nespolknuté sousto. Oba dostali nádavkem pár facek, že snědli příliš mnoho, že se cpali – jako by měli hlad. Bylo by to všechno směšné, kdybychom opravdu neumírali hlady. Stvořené filmové záběry mají přesvědčit zahraniční žurnalisty a veřejnost, že pracující na západě se svojí existenční nejistotou by vůbec mohli být šťastní, kdyby se dostali do československých kriminálů, protože ještě nikdy nebyl v kriminále takový blahobyt, jako v komunistickém Československu.

 

15. června 1950 byl popraven Jaromír Nechanský – major ČSA (* 4. 12. 1916), známý parašutista, který byl vysazen do Protektorátu v lednu 1945. Byl zetěm ministra Bohumila Laušmana, zavražděného ve věznici v Ruzyni.

16. června 1950 byl popraven Valeslav Wahl – student (* 15. 5. 1922)

17. června 1950 byli popraveni:

František Rod (* 13. 9. 902),

Jan Tuček (* 7. 5. 1916)

a Karel Veselý (* 1. 1.1917)

24. června 1950 byl popraven Jaroslav Blahník – automechanik (* 2. 3. 1927)

27. června 1950 byli popraveni:

Jan Buchal – šstrm. SNB (* 30. 5. 1913),

JUDr. Milada Horáková – poslanec NS za stranu Národně socialistickou (* 25. 12. 1901),

Záviš Kalandra – žurnalista (* 10. 11. 1902)

a Oldřich Pecl – úředník (* 14. 9. 1923)

 

Někdy v polovině července 1950 “vypukla” na Borech nová “vzpoura”. Zřejmě ta první s praktickou likvidací “Kremlu” nestačila a náčelník Šafarčík se rozhodl pokračovat v díle zkázy. Začalo to, když přítel poručík Franta Bublík na brigádě při škrábání brambor vsunul nepozorovaně do kapsy spoluvězni Dimitrescuovi – rumunskému státnímu příslušníkovi kus papíru, na němž byla primitivně nakreslena šibenice s visícím panákem a pod ním nápis “Dimitrescu”. Dimitrescu, který byl “bonzák”, to je udavač, na to přišel až v naší dílně “Konopa” a napadl dílenským nožem vedle pracujícího mladého spoluvězně, o němž se domníval, že mu papír podstrčil. Ostatní, ve snaze zachránit Dimitrescovu oběť, se na něj vrhli a malér byl hotov. Po incidentu byl Dimitrescu odveden do kanceláře, ostatní do korekce a začaly výslechy s normálním doprovodem – bitím. Druhý den v neděli bylo odvlečeno do korekce dalších dvacet spoluvězňů.

 

Pondělí 17. července 1950

 

Celé komando brašnárny a – Konopy dostalo příkaz nastoupit v “plné polní”, to je i s vestami. Rozdělili nás podle věku na dvě části. Část, ve které jsem i já, je odváděna na vycházkový dvůr. Je nás devadesát šest. Po dvou hodinách nás stojí na nohou, lépe řečeno, potácí se na nohou, patnáct. Ostatních osmdesát jedna leží v krvi, ve vlastních výkalech a v prachu dvora v bezvědomí, domlácených obušky, dokopaných, s rozbitými hlavami, naráženými kostmi a vnitřními zraněními. Ty dvě hodiny běsnění Šafarčíkovy vražedné smečky, kterou tvořili Brabec, Kraml, Mašek, Nosek, Potužník a Trepka, nezapomene nikdo z nás do smrti.

 

Vyšetřující komisi ministerstva vnitra jsou ukazovány nože, sekery, obušky, páčidla a jiné předměty, které prý u nás byly nalezeny a kterými jsme chtěli napadnout stráže. Všechny ty věci nikdy předtím na naší dílně “Konopa” nebyly, bůhví odkud sem ten “usvědčující” materiál dovlekli.

 

Po čtrnácti dnech potkávám na chodbě Frantu Bublíka, nešťastného malíře té šibenice, právě jej vedou z korekce. Nemohu jej vůbec poznat. Je úplně hotov, zničený s tupým pohledem očí v propadlém, rozbitém obličeji. Chci jej na sebe upozornit, ale mám smůlu. Zahlédl mne Brabec a už mne vleče dolů do korekce. Vytahuje pendrek a bije mne dokud stojím.

 

Později mi vyprávěli ti, kteří přežili těch čtrnáct dní v korekci o všem, co se tam dělo. Všichni borští bachaři včetně Šafarčíka se denně střídali v jejich mučení. Zabiják Brabec způsobil Bublíkovi strašná vnitřní zranění kopanci do žaludku a ten později na tato zranění zemřel na vězeňském oddělení v nemocnici u sv. Anny v Brně.

 

Ke konci července 1950 přichází na naši celu nový spoluvězeň. Je to Jaroslav Valášek původem z Prahy, kde byl jeho otec byl přednostou Wilsonova nádraží. Jarda chtěl být důstojníkem z povolání a vybral si letectví, ke kterému měl vztah už od dětství. Absolvoval vojenskou leteckou akademii v Hradci Králové a byl vyřazen jako poručík. Protože komunisující se armáda nepřihlížela na odbornost ale zato více na “původ”, přišla řada i na Jardu. Jednoho dne byl z armády propuštěn. To jisté potkalo mnoho jeho kamarádů a tak pojali myšlenku nějak z ČSR utéci. Někdo z akademiků měl spojení na tovární letiště bývalé firmy “Mráz” v Chocni, kde se vyráběla známá sportovní letadla “Sokol” a proto začaly přípravy na odlet. Dne 13. května 1949 se pět akademiků: Jaroslav Valášek, Miroslav Nový, Jan Horníček, Zdeněk Mikš, Vlastimil Klenovský a jeho snoubenka Heda Prokopová dostalo nepozorovaně na letiště. Zneškodnili a svázali hlídajícího příslušníka SNB, kterého potom střežila Heda Prokopová, zatímco ostatní připravovali dvě sportovní letadla ke startu. Když byla letadla natankována a nastartovány motory, do prvního nasedl Miroslav Nový jako pilot, Jan Horníček jako navigátor a třetím vzadu byl Jaroslav Valášek. Letadlo začalo rolovat ke startu, když střela do palubní desky dala vědět, že se vzadu u hangáru odehrává nějaká tragédie. Letadlo se rozběhlo po letištní ploše a jelikož bylo přetíženo ztěžka nabíralo výšku. Jeho čtyřválcový motor Walter Minor řval na plné obrátky, ale pouhých 105 HP nestačilo vynést takovéto břemeno do potřebné výšky. Přesto stroj mířil na západ a blížil se k západoněmeckým hranicím. Šumava byla kryta bariérou těžkých mraků a dostat se nahoru nad ně bylo nad síly motoru. Najednou posádka zjišťuje, že zatáčkoměr přestává fungovat. Není jiná možnost, než sestoupit dolů pod mraky a plazit se “po břiše” nad vrcholky stromů a používat pouze srovnávací – vizuální navigaci. Někde u Sušic se dostali proti vysoké stráni, kterou už nemohli přeletět. Stroj zachytil o vrcholky stromů a tím skončil let. Posádka měla štěstí, že všichni havárii přežili. Pilot Miroslav Nový utrpěl zlomeninu nohy, Jaroslav Valášek zlomeninu levé ruky v zápěstí a Jan Horníček jen odřeniny. Vyprostili se z vraku a Miroslava Nového, který byl neschopen chůze, odnesli do blízké hájovny, na kterou cestou náhodou narazili. Všichni se dohodli, že je nemožné Nového se zlomenou nohou odvléci za hranice i když to bylo jen několik málo kilometrů. V dobré víře v čest a vlastenectví hajného nechali svého kamaráda Miroslava Nového v hájence. Sotva se vydali na další cestu k hranicím, zaskočil je hajný s brokovnicí v ruce. Tak skončil jeden útěk letadlem. Ve vyšetřovací vazbě a pak u soudu se Valášek dozvěděl o tragédii na letišti, ke které po výpovědi příslušníka SNB došlo asi takto: Když už Vlastimil Klenovský a Zdeněk Mikš startovali motor letadla, přemluvil spoutaný esenbák Hedu Prokopovou, aby mu povolila pouta, že jsou moc utažena a že mu způsobují bolesti. Když mu je ze soucitu povolila a utíkala k nastartovanému letadlu, příslušník SNB uvolněná pouta rychle sundal, zmocnil se ležící pušky a zezadu ji zastřelil, zastřelil také Klenovského, těžce zranil Mikše a ještě stačil střílet po prvním startujícím letadle, kterému prostřelil palubní desku a poškodil zatáčkoměr. Tato tragédie si vyžádala dva lidské životy, trvalé poškození na zdraví a dlouhodobé tresty vynesené soudem přeživším akademikům.

 

 

Noviny nemáme a tak se jinou cestou dovídáme, že poprava Dr. Milady Horákové je považována za justiční vraždu a otřásá celým civilisovaným světem.

 

Popravy, popravy, popravy …

 

Komunistický moloch není nikdy sytý lidské krve a ve snaze zničit všechno kolem sebe, kouše i do vlastního těla. V nejvyšších orgánech strany a státu zuří nemilosrdný boj o moc. Ti, kteří prohrají, musí zmizet navždycky. Ti, kteří včera roztočili v Československu kolotoč smrti, jsou dnes sami popravováni svými nástupci. Prostí lidé venku jsou dezorientováni, idoly včera oslavované a vyzdvihované až k nesmrtelnosti, jsou dnes prohlašovány za zrádce dělnické třídy a strany a v okázalých monstrprocesech posíláni na věčnost. Tito ztracenci před soudy v nabiflovaných a do hlav doslovně natlučených projevech uznávají svoji vinu a žádají pro sebe nejvyšší tresty. Celá tato záležitost kajících se komunistických předáků, kteří stojí před soudy a přiznávají se k velezradě, zradě dělnické třídy a špionáži ve prospěch Ameriky, je lidem nepochopitelná a bude ještě dlouho trvat, než bude vysvětlena.

 

1. srpna 1950 byli popraveni:

Ladislav Cee – major SNB z Frýdku-Místku (* 27. 2. 1908)

a Miloš Morávek – škpt. ČSA z Frýdku-Místku (* 24. 12. 1911) ze skupiny Jana Buchala

 

Přicházejí další transporty od Státního soudu z Brna. K nám na celu šest na společnou “A I” přišel Jan Došlík, rodák z Oplocan u Přerova. Byl odsouzen k doživotnímu žaláři. Spřátelili jsme se a tak znám z vyprávění celou jeho rodinu. Vím, že má bratra Františka, který utekl za hranice hned po únoru 1948 a žije v Brisbane v Austrálii. Jenda na něj často vzpomínal a rád by se tam za ním dostal, ale skutečnost je taková, že si v dané situaci musí zvykat na kriminál. Statečně to snáší, protože je veselý a společenský typ.

 

6. září 1950 byli popraveni:

František Havlíček – příslušník SNB (* 7. 8. 1925)

a Jaroslav Vetejška – automechanik (* 14. 5. 1926)

23. září 1950 byl popraven Josef Goldšmid – knihař (* 15. 7. 1913)

7. října 1950 byli popraveni:

Vojtěch Lacko – automechanik (* 9. 5. 1917),

František Skokan – ppluk. ČSA (* 12. 10. 1912)

a Klaudius Štana – major ČSA (* 13. 9. 1916)

10. října 1950 byl popraven Augustin Lednický (* 1. 8. 1924)

14. října 1950 byli popraveni:

Antonín Daněk – pomocný dělník (* 24. 4. 1927),

Karel Daněk – student (* 29. 3. 1923)

a František Dvořák – příslušník SNB (* 13. 10. 1923)

21. října 1950 byli popraveni:

Jiří Janouch -bagrista (* 18. 12. 1929),

Jiří Kodet – úředník (* 24. 8. 1929),

Jaroslav Kysela – číšník (* 4. 2. 1929)

a Václav Tipl – student (* 3. 9. 1930)

24. října 1950 byli popraveni:

Rudolf Lenhard – úředník (* 12. 1. 1918)

a František Mana – autodopravce (* 22. 10. 1910

29. října 1950 byl popraven: Antonín Janošík – dělník (* 26. 7. 1926)

18. prosince 1950 byli popraveni:

Samuel Bibza – továrník (* 23. 11. 1912),

Bohuslav Houfek – dělník (* 17. 2. 1919,

Bedřich Juditka (* 13. 5. 1914),

Ladislav Nosák – správce statku (* 16. 10. 1916)

a Vilam Žingor – major ČSA, bývalý velitel slovenských partyzánů (* 30. 7. 1912)

19. prosince 1950 byl popraven Jaromír Vrba – zahradník (* 5. 7. 1920)

 

Když už byly vánoce přede dveřmi, dohodli jsme se s Jendou Došlíkem, že pro své spoluvězně uděláme nějaký silvestrovský program. Tajně opatřuji od spoluvězňů z různých dílen materiál a vyrábím z něj kouzelnické rekvisity a jiné potřebné věci.

 

31. prosince 1950

 

Je sv. Silvestra. Dva spoluvězni se dobrovolně obětovali a stáli u dveří u kontrolního okénka (špehýrky) a svými těly bránili ve výhledu do cely. Naše cela se proměnila v improvisované varieté. Dva hudebníci zahráli na hřebeny znělku a už se vytahuje opona – z ložních přikrývek -, ona vlastně spadla, ale mukl má velikou obrazotvornost. Konferenciér Standa Doležel, bývalý strážmistr SNB z Rozbachu u Aše, zahájil program krátkým úvodem, aby vážené obecenstvo z Borů se přeneslo do Indie. Ze zákulisí (záchodu) jsem vystoupil jako indický fakír Ben Adini a začínám kouzlit. Program se mi dařil a to mne nutilo k další improvizaci. Pak jsme vystoupili na scénu společně s Jendou Došlíkem jako komikové. Byla to pořádná legrace a muklovské obecenstvo řičelo smíchy. I dva dobrovolníci u špehýrek zapomněli na svůj dobrovolný, ale velmi důležitý úkol a smáli se na celé kolo a nehlídali. Právě jsem byl otočený ke dveřím a strnu hrůzou. Okénko je otevřené vidím v něm šklebící se obličej bachaře. Dloubnu do Jendy, on se otočí ke dveřím a společně jako jedním dechem hekneme:

 

“Tak a jsme v hajzlu, to je určitě díra!” Mysleli jsme tím korekci. Naštěstí nebyla. Bachař měl dobrou náladu a kývnutím hlavy dal najevo, ať pokračujeme dále, že se chce také bavit -vždyť je Silvestra a on musí sloužit. Bachař se chechtal a chechtalo se dále i muklovské obecenstvo na cele 6 společné “A I.”

 

 

Ani tento nový rok 1951 nevěstil nic dobrého a od samého začátku byl zastíněn řadou šibenic.

 

17. února 1951 byl popraven Rudolf Lančarič (* 15. 8. 1914)

16. března 1951 byli popraveni:

Václav Junek – rolník (* 9. 9. 1906),

Alois Lacina – rolník (* 25. 3. 1924)

a Karel Máša – rolník (* 27. 1. 1905)

10. dubna 1951 byli popraveni:

Tomáš Kořínek – odborný učitel (* 7. 3. 1920),

Vladimír Kořínek – cukrovarnický dělník (* 23. 7. 1911)

a Bohumil Kruliš (* 1. 6. 1908)

12. dubna 1951 byli popraveni:

Václav Frič – příslušník SNB (* 3. 9. 1923)

a Alois Suttý – řidič (* 1. 3. 1924)

 

Je mně souzeno zažít ještě jednu otřesnou scénu, než opustím Bory. Se mnou na cele je bývalý voják z východní fronty Kurt Hermann rodem z Brna, který trpí epileptickými záchvaty po zranění hlavy, když byl na frontě ustřelen i s věží tanku. Jednou večer dostává záchvat a ani s největším úsilím jej nemůžeme udržet na kavalci. Přivolaný vězeňský lékař Šebek, který se dostavil s celou suitou bachařů, píchá Kurtovi za naší přítomnosti za nehty injekční jehly a opaluje mu hořící zápalkou přirození. Když přes všechnu tuto uměle způsobenou bolest Kurt k vědomí nepřichází, začíná lékař řvát:

 

“Fakír, fakír…, odneste ho do díry!”

 

Za malou chvíli odnášejí bývalého válečného hrdinu, nyní bezvládného vězně do korekce, kde ho zakovali do těžkých želez a jen díky náhodě byl vysvobozen z nesmírných útrap úředním vojenským lékařem, zastupujícího za lékaře ministerstva vnitra, který byl na dovolené. Lékař – vězeň, Šebek odsouzený pro udavačství v r. 1945, byl po této příhodě zbaven své funkce a dán do samovazby. Vzhledem k tomu, že se z vyššího rozkazu propůjčil k činům končícím vraždami, kterými hrubě porušil Hyppokratovu přísahu a nyní, ve snaze, dovolat se pro sebe milosrdenství, mohl kompromitovat vedení vězeňské ostrahy, stalo se mu to osudným. Nemohl skončit jinak, než mnoho jiných před ním – po měsíci musel zemřít na “srdeční mrtvici …”

 

27. dubna 1951 byli popraveni:

Alois Šimara – trafikant (* 14. 3. 1921)

a Karel Zámečník – montér (* 8. 7. 1923)

19. května 1951 byl popraven Viktor Palkovič (* 2. 11. 1908)

1. června 1951 byl popraven Miroslav Sýkora – účetní z Paskova (* 13. 3. 1923) ze skupiny Jana Buchala

8. června 1951 byl popraven:

Bohuslav Beneš – příslušník SNB (* 5. 12. 1919)

a František Votava – strm. SNB (* 31. 3. 1927)

14. června 1951 byli popraveni:

František Boháč – ppor. ČSA (* 10. 2. 1914),

Jan Křižan – majitel pily ve Val. Meziříčí (* 12. 11. 1915)

a Rudolf Pohl – stavební asistent (* 3. 8. 1912)

21. června 1951 byli popraveni:

Petr Křivka (* 21. 10. 1897)

a Ondrej Fertál Dančák (* 13. 12. 1905)

28. července 1951 byli popraveni:

Jindřich Jank (* 12. 4. 1925),

Jan Musil – autodopravce (* 20. 10. 1904)

a Zdeněk Profous – řezník (* 7. 11. 1925)

1. srpna 1951 byl popraven Josef Polomský – technický úředník z Frýdku-Místku (* 11.2.1924) ze skupiny Jana Buchala

 

[ad#velkadolni]

 

Autor této knihy, Milo Komínek, strávil sedmnáct let – to jest téměř celé své mládí v komunistických koncentrácích a věznicích. Podle soudní obžaloby za to, že se s ozbrojenou skupinou pokusil násilím změnit Ústavu republiky, přičemž spáchal čin za okolností zvláště přitěžujících.

 

 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...

Podobné příspěvky

    Kdo je skutečný komunista?

    Kdo je skutečný komunista?

    OD: VILÉM BARÁK 10|04|2014 Třináct (článek byl napsán roku 2002, pozn. red.) let po pádu komunismu má pouhá zmínka,

    Postpravdivý svět bez práce

    VLASTIMIL PODRACKÝ Když zmizí práce vytvářející hodnoty, omezí se styk s realitou a pravda o světě a o životě