24.9.2013
Redakce
0
Kategorie: Historie

Z knihy Milo Komínka „I pod oblohou je peklo“ (IV. – Z Beskyd na popravčí dvůr)

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 24|09|2013

Neveselé vzpomínky se mi honí hlavou. Slunce se už zatím schovalo a je třeba, abych se podíval po nočních hlídkách, které na noc zdvojnásobujeme. Obcházím je a zdá se mi, že je všechno v pořádku. Chlapci jsou plni nadšení a žádné nepohodlí je nemůže vyvést z míry. Bude třeba s nimi provést nějakou společnou akci, aby se stali skutečně jednotkou; zatím provádějí více méně individuální úkoly a při těch si vedou dobře. Vím, je na ně spolehnutí, ale člověk nikdy neví, jak se kdo bude chovat ve chvíli opravdového nebezpečí. Jediný z nich, který je pro mne od začátku problémem, je Pavel Turoň. Je stejně odvážný jako ostatní, stejně kamarádský, možná, že ještě trochu víc – a v tom je právě příčina, proč na něj myslím víc, než na ostatní. Pochází z Bystřice nad Olší a byl mi doporučen naprosto spolehlivým člověkem, Františkem Wierbicou. Nevím, proč bych se jím měl zabývat víc než jinými, ale něco je v jeho chování, co nemohu zatím definovat a co mne vybízí k opatrnosti.

 

[ad#hornisiroka]

 

Čas zde utíká rychle a zpravodajská síť, kterou jsme v celých horách vybudovali, funguje bezpečně. Styk s vedením ‘Třetího odboje” je rovněž spolehlivý. Hory jsou mlčenlivé a zdejší lidé do sebe tuto vlastnost nasáli, takže zatím naši zpravodajové nikde nezjistili, že by se o nás někdo zajímal.

 

V nepravidelných obdobích chodím dolů, abych vybíral tajnou schránku s příkazy z Prahy. Nikdo ze skupiny nemá o této schránce ponětí, přestože mne vždy někdo doprovází. Je to spojeno s nějakým jiným úkolem, takže pravý důvod, vybrání schránky, zůstává utajen.

 

* * *

 

Po nějaké době, asi koncem července přichází zpráva, že v dolním polesí si hajný Slíva počíná příliš horlivě ve službě novým komunistickým mocipánům a že na vlastní pěst pátrá v horách po lidech, kteří zde nalezli dočasný úkryt. Údajně prý spolupracuje s StB z Českého Těšína. Tahle jeho činnost by nám mohla být dost nepříjemná, a proto se o něj začínám blíže zajímat. Zvláště mě na to stále upozorňuje Pavel Turoň. Je to snadné, naši informátoři jsou všude a tak za dva, tři dny je jasné, že tento horlivec musí dostat řádnou lekci.

 

30. července 1948

 

Před půlnocí opouštíme náš tábor. Jsme tři; Pavel Turoň, Josef Marosz a já. Je tmavá noc, měsíc jen občas zalije spící kraj studeným světlem. Máme před sebou dvanácti-kilometrový pochod podle kompasu a mapy, hluboce zalesněným terénem, přecházejícím někde do neprostupného pralesa. Po dvou hodinách cesty odpočíváme, protože jsme už hodně unaveni, máme šrámy na nohou i rukou od prodírání se hustým porostem. Je dost obtíží se stanovením dalšího směru, je zde málo orientačních bodů a teď v noci, kdy všechno vypadá jinak, je to velmi obtížné.

 

Po dvaceti minutách vyrážíme na další cestu. Už si tak nevěřím, že jdeme správně a proto jsem sám překvapen, když narážíme po další hodině úmorné chůze na křižovatku cest, na kterou jsme podle plánu měli dorazit. Odtud k hájovně, kterou Slíva obývá, není daleko. Musíme zachovávat všechna bezpečnostní opatření, abychom nebyli překvapeni náhodnou hlídkou nebo i jen chodcem, který by později mohl být nepohodlným svědkem. Nevěděli jsme, jak se jednání se Slívou vyvine, byl prý to tvrdý chlap a výsledek nebylo možno odhadnout.

 

Docházíme k hájovně a zastavujeme se, abychom rozhodli o dalším postupu. Josef Marosz leze na sloup a isolačkami přestřihuje telefonní dráty do hájovny. Tam uvnitř je úplná tma, zřejmě spí. Navečer jsme dostali zprávu, že hajný bude dnes doma a proto posílám Pavla Turoně, aby šel k hájovně a hajného vzbudil. Je jediný z nás, kdo zná zdejší dialekt, takže nebude svoji řečí podezřelý. Já s Josefem, každý na jedné straně, zalézáme do křoví, abychom Pavla kryli, kdyby došlo k něčemu neočekávanému. Mám dobré postavení, z kterého ovládám, jak hájovnu, tak i přístupovou cestu k ní. Pavel už klepe na dveře a po nějaké chvíli se rozsvítí světlo uvnitř na chodbě u dveří. Do zasklené předsíňky přichází žena, zřejmě družka hajného Slívy. Věděl jsem, že Slíva svoji ženu vyhnal a místo ní žije teď v hájovně s družkou a půlročním děckem. Je mi divné, že přichází ke dveřím ona a ne hajný, to přece zde není zvykem takhle v noci. Pavel se ptá po hajném, žena něco nesrozumitelně říká a pak odchází zpět do chodby. Nastalé ticho přerušuje Pavel boucháním na dveře, tentokrát mnohem energičtěji než před tím. Josef Marosz vyskakuje proti příkazu z krytu a připojuje se k Pavlovi. Je příliš horkokrevný a tyhle jeho samovolné činy by nám někdy mohly přijít draho.

 

Moji pozornost upoutají tiché kroky, úplně kočičí našlapování, někde vzadu za mnou. Chlapci dělají rámus u dveří a já se krčím v křoví, aby neznámý nezahlédl alespoň mne. Měsíc, který právě vyšel, osvětluje postavu, částečně krytou křovím vpravo ode mne. Horší je, že drží v ruce pušku namířenou na oba mé druhy u dveří hájovny.

“Co se děje, co tam děláte!”

Hromový hlas, nebo mi tak teď alespoň připadá, nemůže patřit nikomu jinému než hajnému Slívoví! Ne my jeho, ale on nás tak hloupě překvapil! Zde něco nesedí, blesklo mi hlavou. Nečekám už na nic, vykračuji z křoví směrem k hájovně a volám na své přátelé:

“Nechte toho, on tu chrápe, a tam mu hoří les!”

Nedalo se nic dělat, musel jsem zkusit, zabere-li na tuhle vějičku. Skočil na to!

“Kde hoří?! Kde je to?!”

Obracím se k němu a vzrušeně mu vysvětluji, že v horním revíru. Snad chlapi nechránili dobře ohně, které zapalují kvůli mnišce (kůrovci) a teď tam hoří. Jeho reakce je pochopitelná a je to jediné, nač jsem teď sázel. Sklonil při hovoru se mnou pušku a na to čekám. Bleskurychle na něj namířím samopal, který mám pod pláštěnkou. Je tak překvapen, že pouští pušku na zem a zdvihá ruce dřív, než ho k tomu vyzvu. Oba přátelé přibíhají, zvedají pušku a Slívu odvádíme hlouběji do lesa, abychom si s ním popovídali. Nařizuji mu, aby si sednul na zem, a prohlížím si ho, abych na jeho tvář nikdy nezapomněl. Nevím teď, zda je to tvrdý chlap, jak říkala pověst. Třese se jako huspenina a škemrá o život, má prý ženu a dítě. Asi bude hrdina, jen když má pušku v ruce a stojí proti bezbranným horalům, kteří sbírají dřevo anebo lesní plody. Dívám se na něj, mlčky poslouchám jeho chvějící se hlas a je mi z něj nanic. Jasně a srozumitelně mu říkám, že se mu nic nestane, ale že musí okamžitě zítra na lesní správě požádat o přeložení do jiného revíru. V případě, že to neudělá, nebude už pak jiná možnost, než ho přesvědčit, že to udělat měl. Bez váhání a s viditelným ulehčením slibuje, že učiní, co chceme – to je konečně jasné, přece proti namířenému samopalu nebude říkat, že to neudělá. Takový hrdina není. Co ovšem zítra udělá opravdu, to se brzy dozvíme a pak už se s ním příliš mazlit nebudeme.

 

Nařizuji mu, aby si lehl obličejem k zemi, bereme mu náboje a odnášíme s sebou i pušku. Nemohu vědět, zda by se jeho odvaha neprojevila, kdybychom mu ji zde nechali a odkryli naše záda. Říkám mu, že půl hodiny musí zůstat ležet a pak že může jít domů. Moji chlapci odchází a já zůstávám opodál, abych viděl, co bude Slíva dělat. Leží, ani se nehýbá, snad předpokládá, že jej někdo pozoruje a proto neriskuje. Odplížím se tiše pryč a připojuji se ke skupince vpředu. Postupujeme rychle, nevím, zda Slíva neudělá ještě v noci poplach a proto musíme být odtud co nejdále. Kolem páté hodiny jsme už na známých místech a za chvíli nás staví hlídka před táborem. Akce je skončena, na výsledek musíme čekat.

 

Pozdější zprávy jsou přesné. Hajný skutečně požádal o přeložení, ale zároveň uvedl i přesný důvod a oznámil i celou noční příhodu na stanici SNB v Mostech. Přitom si tak trochu zavařil. Oznámil, že jsme mu sebrali všechny pušky, které měl v hájovně. Velitel SNB, který případ odcizení pušek vyšetřoval na místě, však několik pušek různých typů v hájovně našel a tak hajný putoval za mříže pro podvod a pokus o ukrývání zbraní. Je jasné, že když to dostala do rukou Státní bezpečnost v Českém Těšíně, byl ihned propuštěn. Byl to prokazatelně jejich spolupracovník, ale cíle bylo dosaženo, teď už zde zůstat nemohl a byl skutečně přeložen. Pro nás to mělo důsledek horší, začalo se po nás pátrat. Museli jsme být velmi opatrní, abychom akcemi, které přímo nesouvisely s úkolem, nezpůsobili příliš velkou sháňku po nás a tím si znemožnili pohyb, tak důležitý pro práci.

 

Dnes je třeba vybrat v Mostech schránku a odnést do ní hlášení. Beru s sebou Pavla Turoně a brzy ráno sestupujeme dolů z Rakovských hor. Dnes je chladno, slunce ještě neprorazilo mlhu, a tak jdeme rychle, abychom se zahřáli. Proto musíme zase dole čekat na okraji lesa, abychom do vesnice nedošli moc brzy, obchody jsou ještě zavřeny a my musíme také nakoupit nějaké zásoby, už nám všelicos dochází. Usedáme na mezi a Pavel vypráví o své rodině a mezi jiným říká, že má možnost sehnat auto, které by nám bylo stále k disposici. Z počátku tomu nevěnuji pozornost, ale když mi to všechno vysvětlil, zdá se mi, že by to nemuselo být tak špatné, mít někde k dispozici vozidlo. Ptám se jej, jak by to šlo nejlépe zařídit a on má za to, že snad bude stačit zatelefonovat jednomu dobrému známému, který už další zařídí. Souhlasím s tím a pak když sejdeme do obce, Pavel jde na poštu a odtud známému volá. Čekám před kabinou a slyším skoro každé slovo. Pavel mluvil velmi obezřetně, takže nikdo nemohl tušit, proč a komu by mělo vozidlo sloužit.

 

Vycházíme z pošty a potkáváme jednoho z našich informátorů. Mají všichni zakázáno se k nám hlásit, pokud je sami nevyhledáme. Tenhle se však proti všem zásadám snaží, jak jde proti nám, dát mi najevo, že má něco důležitého na srdci. Když k nám dochází, upouštím na zem aktovku, oba se pro ni shýbáme, překážíme si navzájem, omlouváme se a přitom mi šeptem předává vzkaz poručíka X:

“Pozor, máte mezi sebou špicla!”

 

Udiveně se na něj dívám a on jen krčí rameny. Děkuji mu za zvednutí aktovky a odcházím svou cestou. Pavel mezitím odešel do protějšího obchodu a já čekám venku a horečně přemýšlím o vzkazu. Jméno poručíka X mi není neznámé, občas od něj dostáváme zprávy týkající se činnosti Státní bezpečnosti. Jeho zpráva by tedy měla být věrohodná, vlastně stoprocentní, proč ale neuvádí jméno zrádce? Je možné, že jej nemohl zjistit, jenže tím mne přivádí do svízelné situace. Jak mám poznat, kdo to je, aniž bych nepodezíral každého ze skupiny? Situace je jistě povážlivá a řešení nesnese odklad. Jsem tak zamyšlen, že Pavel do mne musí strčit, když obtížen nákupem vychází z obchodu.

 

Celou cestu zpět nemohu myslet na nic jiného, probírám jednoho po druhém a jsem pořád tam, kde jsem začal. Nemohu je podezírat všechny, to by bylo rovnou lepší odtud odejít a nechat všeho. Jenže to udělat nemohu a proto se zatím rozhoduji alespoň pro preventivní opatření. Nikdo nesmí sám opustit tábor, vždy musí jít nejméně dva nebo tři. Tak zabráníme případnému zrádci styk s těmi, pro které pracuje. Je třeba navázat, pokud to půjde, přímé spojení s poručíkem X; musím nechat vedením prověřit i jeho, aby se nejednalo o záměrnou mystifikaci. Je toho mnoho kolem jeho osoby, co by bylo nutno vysvětlit. Chápu, že nemůže vystupovat přímo, ale přece jen mne ta jeho tajemnost dráždí. Udělal jsem chybu, že jsem již dříve Prahu nežádal o vysvětlení, zda to není náhodou estébák.

 

V noci jsem spal bídně, dlouho jsem nemohl usnout a teď ráno jsem rozbitý a utahaný, jako bych kácel stromy. Odpoledne musím na druhou stranu hor – do Turzovky – na nutnou schůzku se zástupcem skupiny, která dostala příkaz s námi spolupracovat. Musím tam jít sám, protože jsem byl z vedení upozorněn, že je to velmi důležité a nikdo jiný ze skupiny nemá být přítomen. Odcházím brzy, abych si dobře prohlédl místo schůzky, nerad chodím někam, kde nevím, jak to vypadá a odkud by se třeba těžko unikalo.

 

Ze schůzky jsem měl radost. Ti lidé dole jsou velmi zbožní, nezahálejí a spolupráce, kterou navrhují se zdá být rozumná a užitečná. Konečně po několika dnech dostávám zase lepší náladu a začínám mít naději, že i ten problém tajemného špicla nebo dokonce agenta StB vyřeším. Lidé zdola mi slíbili, že okamžitě zahájí pátrání a zjistí-li něco konkrétního, jejich spojka doručí vzkaz do Rakové.

 

Už je pozdě v noci a já si nechci polámat kosti při přechodu hor a proto ulehám na mechu v houští, přikrývám se pláštěnkou a skoro ihned usínám.

 

Brzy ráno mne probouzí jako vždycky chlad a tak se vydávám ihned na cestu, abych byl co nejdříve v táboře. Před polednem docházím do jeho blízkosti, a protože mne tak brzo nikdo nečeká, chci se přesvědčit, jak si vedou hlídky. K mému překvapení se dostávám až do tábora a nikdo mne nezastavuje. Zato je tam velký zmatek. Zástupce Emil Ruttkay mi hlásí, že Pavel Turoň se nevrátil z akce na Gírové, na které byl s Josefem Maroszem. – Zatím co Josef něco nakupoval v obchodě, Pavel jako obvykle zůstal venku, aby ho kryl v případě nebezpečí. Když se Josef z obchodu vrátil, Pavla nikde neviděl a přestože prošel několikrát celou horskou obec, už ho nenašel.

 

To je vážné a všechny předchozí pochybnosti o něm nabývají nových forem tímhle při nejmenším neodpovědným opuštěním kamaráda při akci. Vybírám spolehlivého a rozumného chlapce Emila Ruttkaye a posílám jej do Bystřice nad Olší, kde Pavel bydlel, aby zjistil, co s ním je a je-li doma, aby ho přivedl ihned zpět. Rozhodujeme, že tábor musí být připraven k okamžitému přemístění, kdyby to bylo třeba, a ihned začínáme s přípravami. Čas utíká, posel ani Turoň se nevrací a naše nervosita stoupá.

 

Konečně jsou tady. Prohlížím si Turoně a snažím se zachytiti nějakou stopu nejistoty v jeho chování. Nic, tváří se jako obvykle a když se ho ptám, proč odešel, aniž by Josefovi něco řekl, nijak se nebrání, že udělal hloupost, ale neměl prý na vybranou. Jel kolem něj ten známý s vozem, který nám chce dát k disposici. Zastavil jej, aby s ním projednal podrobnosti a protože nechtěli budit pozornost, přisedl k němu a věc projednávali během jízdy. Když se vrátil, Josefa už nenašel a tak se zajel podívat domů.

 

Nevěděl jsem, co s tím, mohla to být pravda a obával jsem se přede všemi říci své pochybnosti o Pavlovi, to by s ním nedopadlo dobře. A co kdyby se potom ukázalo, že to bylo skutečně tak, jak už někteří tvrdí, že je agentem Státní bezpečností?

 

V noci při kontrole hlídek, kdy celý tábor spí, zpovídám se ze svých pochybností a podezření Josefov Maroszovi a Emilovi Ruttkayovi, dvěma, ke kterým mám naprostou důvěru. Žádám je, aby Pavla nepustili z očí, a kdyby chtěl ještě opustit tábor, že mu v tom musí zabránit za každou cenu. Za situace, ve které jsme, můžeme zradu trestat jediným způsobem a na to nestačí podezření, k tomu musí být jistota a tu budeme mít za několik dní, jak mně slíbili přátelé dole.

 

Čtvrtek 5. srpna 1948

 

V době, kdy jsem byl mimo tábor, Pavel Turoň v noci zmizel. Využil chvilkové nepozornosti svých strážců a už ho nenašli, ačkoliv se za ním ihned vydali. Pohltila ho tma lesa. Když jsem se téhož dne časně ráno vrátil, bylo jasné, že musíme okamžitě přemístit tábor na jiné místo, o jehož existenci Turoň nevěděl. Všichni, mimo mne a tří dalších se ihned vydávají na dlouhý pochod a my musíme zůstat, pokud to půjde, protože část chlapců byla s úkoly mimo tábor a při návratu by se mohla dostat nepřipravena do nepříjemné situace.

 

Pátek 6. srpna 1948

 

Je ráno, posílám na hlídku Josef Marosze a my další se snažíme zahladit stopy vyklízeného tábora. V tom ze směru, kde měl Josef své stanoviště, se ozval výkřik:

„Pes! …esenbáci!” …, a pak už jen výstřely.

Josef utíká zpátky do tábora a já dávám rozkaz k ústupu po úbočí Velkého Polomu. Je pozdě. Ze všech stran je vidět uzavírající se kruh uniforem a civilistů ozbrojených samopaly a puškami. Kryjí se za stromy, plíží se, a když vidí, že se snažíme uniknout jediným dosud volným směrem k Rakové, zahajují palbu. Musí jich být mnoho, střelba je tak silná, že jsme doslova přibiti k zemi. Snažíme se jednotlivě dosáhnout keřů na okraji srázu, na úspěšný odpor není ani pomyšlení. Vyskakuji, dělám dlouhý skok a cítím palčivou bolest v noze. Rána, kterou jsem dostal, jakoby mi podrazila nohy, padám a samopal odlétá na zem vedle mne. Vím, že už se odtud nedostanu a chci se pokusit alespoň krýt ústup svých přátel. Natahuji se vleže pro samopal, který mi při pádu odlétl asi dva metry. Je to těžké, protože se nemohu zvednout ani na kolena, kulky létají těsně kolem mne a jen díky tomu, že jsem upadl do nějakého dolíku, není ze mne ještě řešeto. V těch několika okamžicích, co se rozpoutalo tohle peklo, jsem zahlédl, že přece jen někomu z nás se podařilo proklouznout kruhem obléhatelů, který se stále zužuje. Přede mnou na vzdálenost asi dvaceti metrů se zvedají ze země čtyři postavy v uniformách ke konečnému útoku a mezi nimi zahlédnu zrádce Pavla Turoně v uniformě SNB, ale to už mám Tomigan v ruce a zdvihám jej, abych splatil zrádci dluh za všechny. Můj prst tiskne spoušť, ale strašná rána pažbou pušky do hlavy způsobí, že rány jdou někam do oblak a já ztrácím vědomí.

 

* * *

 

Kolikrát v tomto roce se takhle probouzím svázaný jako dobytče, potlučený a rozbitý. Hlava mi třeští od té rány, ale jsem úplně při smyslech a zkouším pohnout rukama a nohama. Nejde to, jsem sešněrován jako balík a ještě řemenem přivázán ke stromu. Dva muži v uniformách SNB když zjišťují, že se hýbu, mi začínají věnovat svoji pozornost tím, že jeden mne mlátí pažbou pušky a druhý osekaným kmenem mladého stromku.

 

Bolest a tma. Milosrdná tma, ze které se probírám, až když nás vlečou do Českého Těšína. I kdybych nebyl svázán, nemohl bych se hýbat, jak dokonale mne rozmlátili; jejich jména nezapomenu do smrti: poručík StB – Tomka z Kozlovic a esenbák, kterému říkali Franta, oba služebně z Českého Těšína.

 

V Těšíně nás tahají od výslechu k výslechu a teprve tady se moji přátelé dovídají mé pravé jméno, do té doby jsem pro ně byl kapitánem Mikou. Daktyloskopie bezpečnosti pracovala dobře. Výslechů, spíš ale jenom mlácení, se zúčastňuje také okresní bezpečnostní referent z Frýdku-Místku Bohumil Hajný, původně sedlák z Fryčovic. I on dokazuje, že je věrným synem komunistické strany a nešetří ránou; proč by si také neuhodil, vždyť jsme spoutáni… Zvláště později si vybíjel svou zlost na své oběti továrníku Josefu Stolařovi z Frýdku-Místku, kterého mlátil do bezvědomí.

 

Jediným světlým okamžikem ve věznici Státní bezpečnosti v Českém Těšíně je, když se dovídám, že část skupiny se dostala z obklíčení a podařilo se jí uniknout.

 

Čtvrtek 12. srpna 1948

 

Hned ráno nás převážejí do Ostravy do věznice krajského soudu. Cestou autobus píchnul duši u zadního kola a tak esenbáci vystoupili z autobusu a stáli kolem něj. Uvnitř s námi zůstal jenom jeden eskortující, který mne znal a tak mi sdělil, že utekl za hranice náměstek předsedy vlády Dr. Petr Zenkl a že Emil Zátopek vyhrál na právě probíhající olympiádě v Londýně zlatou medaili za běh na pět tisíc metrů.

 

U přijímacího raportu v krajské věznici v Ostravě stojíme v řadě, stále spoutáni a čekáme na velitele krajské věznice. Je to major vězeňské stráže Šindler, říkají mu jednooký Šindler. Konečně přichází, staví se před nás, pohupuje se na patách a pak, když se dost vynadíval na naše zbědované postavy a rozbité obličeje, zahřímal:

“Kdo z vás je kapitán Miko?!”

“Já”, odpověděl jsem.

Pomalu se ke mně blíží a v jeho očích je nenávist a sadistická radost, že si se mnou může dělat, co chce. Sevřenou pěstí mne bije do obličeje a ve chvíli mi teče z úst i z nosu krev.

“Hoďte ho do díry” je závěr a rozsudek, který nade mnou vyřkl.

 

Bachař Obadal mladší mne spoutaného doslova dokopává do podzemní cely, kterou správně Šindler nazval dírou. Je tu úplná tma a jen po hmatu nalézám v rohu kobky něco jako kavalec. Svalím se na něj a ležím hodiny a dny bez vody a potravy, aniž by se někdo na mne přišel podívat. Jedinou společnost mi dělají krysy, které vylézají ze záchodu. Už jsem si na ně zvykl, ani je nezaháním, je to stejně marné.

 

Nevím, jak dlouho už to trvá, nemohu odhadnout čas, je stále tma. Chvilkami upadám do mrákotného spánku a zase se probouzím hlady a pohybem krys po mém těle. Jednou za­slechnu kroky po chodbě, zastavují přede dveřmi, ty se otvírají a bachaři mne vyvlékají, nedá se říci, že nesou, do druhého patra na celu č. 121 do tzv. tunelu. Hodili mne na podlahu a já tak zůstávám ležet, nemohu vstát. Tělo mám úplně ztuhlé z té podzemní kobky a jsem tak zesláblý, že se teprve po dlouhých pokusech dostávám ke kavalci.

 

* * *

 

Uplynulo několik dní a můj stav se nelepší; mám vnitřní zranění, prostřelená noha se zapálila, močím krev a dostávám záchvaty. Při jednom z nich vniká do cely velitel oddělení Lasevič, kope do mne, a když vidí, že se nehýbám, polévá mne vodou. Protože nechal otevřené dveře, chodbaři venku jsou svědky jeho jednání, volají další bachaře a ti přivedou vězně-lékaře Dr. Titzla.

 

Probral jsem se v nemocnici, kolem mne stojí několik vězňů, kteří se vyptávají jako obvykle, proč, za co… Vězeňský lékař, Němec Dr. Titzl mne ošetřuje spolu s dalšími Němci, bývalým generálním ředitelem Vítkovických železáren Dr. Ing. Kuchyňkou, dentistou Josefem Nerlichem a dalšími. Je to ironie osudu, ale jedině jim Němcům mohu děkovat za svůj život. Po několika dnech se můj stav zlepšil a Dr. Titzlovi se nepodařilo mne v nemocnici udržet. Na příkaz krajské StB jsem zase vrácen na celu 121 do tunelu.

 

Začínají znovu výslechy s nutným inventářem násilí a výhrůžek. Budu prý předhozen davu, který mne rozšlape, stejně šibenici neujdu, k soudu se nikdy nedostanu, vyřídí si to se mnou sami – StB. Při eskortách k výslechům a zpět, Lasevič a bratři Obadalové, bachaři na oddělení, si nedají ujít příležitost, aby mi nedokazovali, že odtud opravdu živ ne vyjdu.

 

Během doby od mého zatčení Státní bezpečnost horečně pracuje na opatření usvědčujícího materiálu proti mně, aby z toho mohli udělat pěkný “monstrproces” s celou parádou a dost vyso­kou šibenicí. Jedním z důkazů mé protistátní činnosti mělo být skladiště zbraní v našem rodinném domě ve Sviadnově. Nevím jak, ale přece jen něco z tohoto plánu se doneslo k uším mých přátel a od té doby v blízkosti našeho domu vždy někdo stál, aby dával pozor. Jeden ze známých mého otce se dozvěděl, že k nám domu přiveze Státní bezpečnost zbraně, aby dokázala, že jsem měl doma ve sklepě celý arsenál. Otec, který byl dotyčným informován v zaměstnání, rychle pod nějakou záminkou opustil závod Válcovny plechů „Karlova huť” a pospíchal domů. Když už byl skoro před naším domem, zastavilo před ním auto a v jednom z mužů poznal důstojníka Státní bezpečnosti a proto na otázku řidiče, kde je dům číslo 197, odpověděl obratem, že v této ulici žádné takové číslo není a pohotově je poslal do jiné vzdálené Štefanikovy ulice ve čtvrti Místek. Shodou okolností v této ulici byl také dům č. 197 a toho dne byl prázdný; jeho majitel byl v práci. Estébáci z ostravského krajského velitelství, neznalí místních poměrů dům otevřeli, nanosili dovnitř zbraně, ukryli je a vše bylo připraveno k sensačnímu odhalení.

 

Druhý den přijela parta StB z Frýdku-Místku pro mého otce do válcovny a odvezli jej sebou do našeho domu, aby byl přítomen domovní prohlídce. Ještě k tomu přizvali členy národního výboru, aby dokázali, že bezpečnost postupuje přesně podle zákona. Převrátili dům na ruby a pochopitelně nic nenašli. Ti včerejší estébáci svůj připravený důkaz složili přece v Místku. Byla z toho parádní ostuda, protože člověk, v jehož domě omylem udělali skladiště, byl funkcionářem komunistické strany.

 

* * *

 

Stále častě ji zjišťuji, že nastává nová etapa. Bachaři na chodbě, vyšetřující estébáci, prostě všichni, kteří jsou kolem mne, se mne snaží přímo nebo nepřímo přesvědčit, že je konec, že trest smrti je neodvratný. Nemohu tomu nerozumět. Všechno, co dělají, je průhledné a tohle teprve. Mám být přesvědčen, že už mi nezbývá žádná naděje, že by bylo lepší, kdybych si sáhl na život sám.

 

Vím, že mám podle zákona právo na vlastního obhájce, žádám proto o něj, ale je mi přidělen obhájce ex-offo Dr. Pavelek z Ostravy. Neznám ho, nikdy jsme se neviděli, a když žádám alespoň o jeho návštěvu, je mi rovněž zamítnuta. Stejně tak byla odmítnuta moje žádost o vyslechnutí svědků, kteří mohli svědčit v můj prospěch k vyvrácení nehorázných lží, ze kterých bezpečnost tvoří obžalobu proti mně.

 

Fyzicky jsem na tom špatně a v posledních dnech začínám propadat sklíčenosti. Ve dne v noci slyším nářek lidí, kteří jsou biti a mučeni dole v temnicích. Nálada, kterou kolem mne vytvářejí bachaři, začíná nést ovoce. Vidím soucitné pohledy chodbařů náhodně otevřenými dveřmi mé cely, slyším debaty dozorců o rozdělování vstupenek ve fabrikách na moji popravu. Všechno to na mne začíná působit; samota, výhrůžky, soucit, náhodně zaslechnuté věty. Říkám si, že nesmím podlehnout, to je právě to, co chtějí – ale je to tak těžké v mé situaci přesvědčit sám sebe.

 

Začátkem října, asi druhého, nebo třetího, mne vyvádějí na chodbu ke stolku přikrytému bílým ubrusem. Přichází starší muž v doprovodu důstojníka vězeňské stráže. Je to president krajského soudu a oznamuje mi, že budu souzen a předává mi obžalobu. Využívám situace a žádám jej osobně o předvolání svědků a o rozmluvu s obhájcem. Krčí rameny a říká, že to není v jeho kompetenci, že mne bude soudit senát Zemského soudu v Brně jako soud Státní a ten, že o tom musí rozhodnout.

 

Úterý 5. října 1948

 

V noci zarachotil u mé cely zámek a dovnitř vniká Lasevič, bratři Obadalové a další bachaři. Nasazují mi pouta a vlečou mne dlouhými chodbami věznice někam ven. Otevírají poslední dveře a vstupujeme do reflektory ozářeného prostoru. Chvěji se na celém těle. Tohle je přece popravčí dvůr! Tam vzadu, ostře osvětlena, stojí včera postavena šibenice! Bachaři mne k ní vlečou a nutí mne vystoupit po schůdkách na pódium.

 

Bráním se, ale mám spoutané ruce a jsem tak zesláblý, že jim nedá žádnou práci mne vysadit nahoru. Jeden z nich mi nasazuje oprátku na krk a jiný vyjímá z desek arch papíru a začíná něco číst. Nevím co, nevnímám nic, jen hrůzu té oprátky na krku, jen to, že je konec. Cítím ale tu nesmyslnost, vždyť mám mít přece zítra soud a oni mne věší bez rozsudku…

 

Ten, co četl, přestal, snad dočetl a to byl povel pro ostatní. Vrhají se na mne, bijou mne, shazují dolů s lešení a vlečou zpět do cely. Teď už všechno chápu, a oni sami mi to mezi nadávkami a ranami řvou do uší:

„Ty kurvo, to byla jen generálka, abys o nic nepřišel, až tě budou věšet doopravdy!”

Nezapomínají přidat, že jestli promluvím, tak se opravdové popravy nedožiji a že to bude horší, než oběšení. Kdybych jim nic nevěřil, tak tohle ano – tito zabijáci z povolání, mi toho už ukázali dost.

 

Ulehám na kavalec, ale po celou noc nemohu usnout. Tohle celé noční divadlo i bez těch ran je něco tak strašného, že název pro ty, kteří to vymysleli a prováděli, snad už ani neexistuje. Chvěji se odporem a hnusem nad tím, jak hluboko mohou klesnout lidé, jimž se vtlouká do hlavy, že účel světí prostředky. Tihle Lasevičové, Obadalové a ostatní jsou jen spodina společnosti puštěná z řetězu, ale co ti, kteří o podobných věcech rozhodují a jejichž inteligence jim bere omluvu, kterou pro své počínání mají snad ti první?

 

Dveře mé cely jsou celou noc otevřeny, střídají se u nich hlídky a světlo nezhasíná…

 

Středa 6. října 1948

 

Asi v osm hodin ráno jsem odváděn k soudu. Před velkou porotní síní mi čtou členové prokuratury dopisy a resoluce ze závodů a továren. Všechny žádají soud, aby vyslovil trest smrti. Mezi nimi je pro tuto dobu jedna resoluce zvlášť charakteristická. Ne svým obsahem, ten je jako ostatní, nestačily by všechny šibenice v Československu, aby vyhověly tolika přáním, nadiktovaným okresními sekretariáty KSČ, ale svými podpisy. Je to dopis akčního výboru mé rodné obce Sviadnova a podepsali ji údajně za své spoluobčany předseda Ervín Garba, Ludvík Kubalák, Ladislav Mazur, Hlaváč, Chasák a další bývalí otcovi přátelé a někdejší spolupracovníci. Je to hrozné pomyšlení, že lidé, kterým jsem nikdy neublížil, se kterými jsem se potkával a které jsem zdravil, žádají moji smrt.

 

Vstupujeme do “Velké porotní síně” a já se nemohu ubránit dojetí, protože tam vidím sedět matku, otce a snoubenku. Všichni jsou v černém, čekají asi také to nejhorší. Zprava i zleva mám dozorce, kteří mne vedou k lavici obžalovaných. Dívám se směrem ke stolu obhájců, ale nikdo tam dosud není.

 

Přichází soudci a předseda senátu zahajuje líčení čtením nacionálií. Připadá mi to všechno neskutečné, ti muži v taláru, tvářící se jakoby věřili, že vykonávají spravedlnost, zavilé tváře prokurátorů, kamenné obličeje mých strážců. Zapisovatelka si pilníkem na nehty prohrabuje účes a krajnímu přísedícímu docela viditelně klesá hlava na stůl. Není se co divit, jsou chudáci přepracováni; za celou svoji soudcovskou kariéru nepřidělili obžalovaným tolik let vězení, co teď za jediný “proces”.

 

Soud se probírá v předběžném materiálu, když do sálu chvatně vstupuje silnější pán, doprovázený mladší ženou a oba usedají na místo pro obhájce. Pán se představuje soudu jako obhájce ex-offo Dr. Pavelek a žádá, aby mne směl oslovit. Obrací se na mne s prosbou, abych mu půjčil svoji obžalobu. To je neuvěřitelné, ten člověk, který má bojovat o můj život, nejen že nezná mne a nikdy mu nedali možnost se mnou mlu­vit, ale oni mu ani nedoručili obžalobu! Soud se nad tím faktem ani nepozastavuje, a když potom skončí líčení, vím už také, že to ani nebylo třeba, aby ji četl. To ještě Dr. Pavelek byl slušný, protože v jiných procesech obhájci ex-offo ve své závěrečné řeči žádali pro svého klienta nejvyšší výměr trestu!

 

U tohoto soudu žádný obhájce světa ani s tou nejlepší obhajobou mi nemůže pomoci. Všechno, až po odůvodnění rozsudku je připraveno předem na Krajském sekretariátě komunistické strany a tohle nechutné divadlo je jen proto, aby se zachovalo pro veřejnost nějaké zdání, dekorum, že rozhodují soudy. Proč se k tomu ale tito akademicky vzdělaní mužové propůjču­jí? Proč dávají své podpisy na rozsudky smrti, o jejichž správnosti nejen, že nemohou být přesvědčeni, ale o nichž ví, že jsou výsledkem politické msty? Tihle soudcové jsou přece dosti inteligentní, aby věděli, že každý z těch lidí, které soudí, se sem dostal proto, že bránil svá nejzákladnější lidská práva, která mu byla dána platnou Ústavou republiky a Chartou OSN.

 

Ne, my se nedopouštíme zločinů proti státu, na místě obžalovaných má stát komunistická strana a její představitelé, kteří ozbrojeným pučem porušili Ústavu a všechny zákony. Nás soudí za to, že na obranu zákonných práv občanů tohoto státu jsme se sdružovali do skupin a oni jsou beztrestní za to, že protizákonně vyzbrojili tisíce členů komunistické strany v úderných oddílech tzv. “Lidových milicí”. Kdo vyhodil na dlažbu v únoru tisíce studentů z vysokých škol a tisíce lidí ze zaměstnání? Který zákon povoloval tvoření akčních výborů a který jim dával právo rozhodovat o osudu každého občana? Kdo to byl, kdo donutil tisíce lidí k útěku přes hranice, ze strachu před politickou mstou a tam je střílel jako na střelnici? Kdo nás zahnal do hor, když nám vzal právo demokraticky rozhodovat o budoucnosti této země?

 

Tito soudcové to všechno ví, a přesto nás soudí, protože musíme zmizet, aby byl udušen jakýkoliv projev nesouhlasu se zločinnými metodami komunistické strany a státních orgánů, dnes už stranou plně ovládaných. Musíme zmizet proto, že si pamatujeme, že zde za první republiky vládla demokracie a spravedlivé zákony, že nikdy nebudeme souhlasit s násilným pučem a jeho důsledky.

 

Všechny tyto soudní rozsudky by byly hanbou spravedlnosti, kdyby každý nevěděl, že ze soudů zbyly jen ty budovy. Rozhodují orgány komunistické strany a přelíčení je jen fraška, která se ani formálně nesnaží vyplnit ustanovení zákonů, jichž se dovolává. Skutečnými žalobci však jsme my a oni to ví, a proto musíme zmizet rychle a navždy.

 

 

Předseda zatím uzavírá líčení, jsou čteny resoluce ze závodů a pak jdou na večeři. Měl bych říci k poradě, ale jakápak porada, když rozsudek byl znám některým lidem venku již déle než týden. Po návratu soudu je vynesen ortel. Zemský soud v Brně jakožto Státní, podle obžaloby č. 5855/48 s použitím zákona na ochranu republiky č. 50/1923, podle paragrafů 1 a 2, odst. a) a podle paragrafu 134 trestního zákona nás odsuzuje:

Komínek Miloslav – dvacet let těžkého žaláře a zostření trestu

Marosz Josef – deset let těžkého žaláře a zostření trestu

Rutkay Emil – osm let těžkého žaláře a zostření trestu

Bystrzicki Emil – osm let těžkého žaláře a zostření trestu

Kisza Josef – pět let těžkého žaláře a zostření trestu

Lipowski Josef – dva roky v nápravním ústavě pro mladistvé

U všech odsouzených jsou vyřčeny dodatkové tresty: ztráta majetků, občanských práv a bůh ví, co ještě.

 

Přesto, že náš fyzický věk byl mezi 17 až 21 lety, Zemský kočovný cirkus z Brna nás odsoudil v Ostravě k celkovému trestu na 53 let vězení, aniž by soudci mrkli okem.

 

Je také zajímavé, že Pavel Turoň nebyl vůbec ve vazbě a u soudu byl osvobozen, přestože s námi dělal akce jako každý jiný z nás. Dokonce předseda senátu a prokurátor Opěla mu veřejně děkovali, že jeho přičiněním byla zneškodněna jedna nebezpečná protistátní banda! Těmito výroky bylo jasně prokázáno, že Turoň byl agentem StB, která nás jeho prostřednictvím vedla k různým předem připraveným akcím.

 

Žádám písemný rozsudek, ale toho se nedočkám ani teď, ani nikdy v budoucnu.

 

Neděle 10. října 1948

 

Mám návštěvu, přichází se rozloučit se mnou matka a snoubenka. Nevím, proč se tomu ve vězení říká návštěva, když jsme odděleni mříží a z obou stran stojí bachaři, kteří sledují každé slovo a pohyb. Nesmí se mluvit prakticky o ničem a tak je člověk skoro rád, když to skončí. Ten pocit trapné nemohoucnosti, který cítí i na druhé straně mříže, mne provází ještě dlouho.

 

[ad#velkadolni]

 

Autor této knihy, Milo Komínek, strávil sedmnáct let – to jest téměř celé své mládí v komunistických koncentrácích a věznicích. Podle soudní obžaloby za to, že se s ozbrojenou skupinou pokusil násilím změnit Ústavu republiky, přičemž spáchal čin za okolností zvláště přitěžujících.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Jediná moucha

    FRANTIŠEK SCHILDBERGER Kácet náhrobky padlých vojáků z druhé světové války je jistě ohavnost, házet kanalizační dekl z Nuselského mostu