
Vydra zradil smysl herectví. Ať jde dělat politruka na plný úvazek
D. D. KRAJČA
Pomalu začínám chápat kouzlo veřejnoprávní České televize. Člověk celé roky nechápe, proč se pořád sahá do archivu, proč se vytahují staré pořady, staré seriály, staré záběry a staré reprízy, až jednoho dne zjistí, že na tom vlastně něco je. Když se svět odmítá poučit, lidé opakují stejné věci a stejní protagonisté rok co rok předvádějí prakticky stejné představení, proč se proboha namáhat s výrobou nového programu?
Takže děkuji, Česká televize. Konečně jsem pochopil princip archivního vysílání. Člověk ušetří čas, práci, nervy a nakonec zjistí, že divák stejně dostane dokonale aktuální obsah. Jen bych měl asi začít vybírat koncesionářské poplatky.
I já tedy pomalu a jistě začínám žít z archivu. Ne proto, že by mi došla témata, ale protože svět zůstává místy stejně blbý, stejní lidé říkají stejné věci a já opravdu nevidím důvod každý rok znovu vymýšlet nové věty jen proto, abych popsal tutéž komedii. Když se opakuje představení, může se opakovat i recenze.
A tak dnes vytahuji glosu starou přibližně rok. Původně jsem si myslel, že zůstane tam, kam podobné texty patří, tedy v archivu jako připomínka jedné konkrétní doby, jedné atmosféry a jednoho veřejného vystoupení. Jenže uplynul rok a člověk s jistým údivem zjišťuje, že není třeba psát pokračování. Stačí oprášit originál.
Proto k textu přikládám i loňské video. Ano, je rok staré a nijak to neskrývám. Berte ho jako pozvánku z minulého ročníku představení, jehož kulisy se mezitím trochu přemalovaly, ale repertoár zůstává nápadně podobný. Pan Václav Vydra kráčí i letos ve stejných kolejích, a tak jsem si řekl, že když se může opakovat představení, může se po roce vrátit i kritika.
Herec má lidi bavit, dojímat, provokovat k přemýšlení, nastavovat společnosti zrcadlo a někdy jí prostřednictvím role říkat věci, které by z úst politika zněly jako obyčejná agitka. Právě v tom bývala síla herectví. Herec mohl být králem, žebrákem, vrahem i světcem, a přesto zůstával především umělcem. Nemusel stát na bedýnce a vysvětlovat publiku, koho má milovat, koho nenávidět a kterým směrem je právě dovoleno myslet.
Václav Vydra tohle všechno musí vědět. Narodil se do herecké rodiny, vyrůstal mezi replikami, kulisami a potleskem.
O to smutnější je sledovat, když se z člověka, který dostal do vínku schopnost pracovat se slovem, stává veřejný politický amplion.
A právě tady začíná problém, který není jen problémem jednoho herce. Část našeho uměleckého světa totiž jako by znovu objevila prastaré kouzlo dvorního umělce. Komediant kdysi věděl, komu se klanět, komu zahrát, koho pobavit a od koho přijde dukát. Dnes už nenosí rolničky a nečeká před branou zámeckého nádvoří. Má mikrofon, sociální sítě, veřejnou prestiž a někdy pódium politické či aktivistické akce. Princip však může zůstat překvapivě podobný. Stačí správně poznat, odkud fouká vítr, komu se právě tleská a za který názor se rozdávají společenské body.
A pak se z umělce snadno stává dvorní konkubína okamžiku, ochotná za pomyslný dukát veřejného uznání obejmout právě toho mocného, který sedí nejblíže trůnu. Dnes jednoho, zítra druhého. Hlavně aby světla nezhasla a potlesk pokračoval. A kdyby u dveří stál samotný ďábel s dostatečně naleštěným měšcem a správným politickým heslem na kabátě, obávám se, že i jemu by se našlo několik kulturních veličin ochotných podat pero k podpisu.
Právě proto mi vadí, když Václav Vydra veřejně pronáší soudy typu: „Rusko je země bídy, zmaru a chlastu.“ Ne proto, že by herec nesměl mít politický názor. Samozřejmě že smí. Stejně jako instalatér, lékař, prodavačka nebo já. Vadí mi okamžik, kdy se osobní názor začne prodávat autoritou známé tváře, jako by popularita získaná na divadelních prknech automaticky propůjčovala člověku hlubší politickou moudrost.
Herec není geopolitický institut jen proto, že ho poznávají lidé na ulici.
Popularita není argument. Potlesk není důkaz. A mikrofon ještě nikdy z nikoho neudělal nositele pravdy.
Umění podle mě nemá lidi vodit v sevřených šicích do správného politického tábora. Má je spojovat právě tam, kde je politika rozděluje. Má člověka přimět přemýšlet, pochybovat, smát se sobě samému, plakat nad osudem druhého a na dvě hodiny zapomenout, koho volil jeho soused. To je obrovská moc. A právě proto je škoda proměnit ji v megafon.
Pokud má pan Vydra potřebu soustavně burcovat, politicky hodnotit svět, rozdávat národům vysvědčení a určovat, kdo stojí na správné straně dějin, pak mu to nikdo zakazovat nemusí. Jen by možná bylo poctivější přiznat, že už nejde pouze o herce s občanským názorem, ale o člověka, který dobrovolně vstoupil do politického zápasu.
Pak ať do něj vstoupí naplno.
Ať kandiduje. Ať vstoupí do strany. Ať si pořídí řečnický pultík, program, tiskového mluvčího a třeba i politrukovskou brašnu. Alespoň budou karty ležet na stole a divák bude vědět, zda si koupil vstupenku na divadlo, nebo na politické školení mužstva.
Protože přesně tady podle mě část českého uměleckého světa ztrácí něco mnohem cennějšího než popularitu. Ztrácí důvěru těch lidí, kteří kdysi chodili do divadla proto, aby tam na chvíli unikli před politikou, nikoli proto, aby je jejich oblíbený herec poučoval, jak mají chápat svět.
Největší tragédií není, když herec řekne svůj názor. Největší tragédií je, když začne být přesvědčen, že jeho názor má díky jeho profesi větší cenu než názor člověka sedícího v hledišti.
A tak po roce tuhle glosu pouštím znovu do světa. S loňským videem, s přiznaným datem výroby a bez předstírání, že jde o novinku. Vlastně přesně podle nejlepší tradice archivního vysílání.
Protože nové není video. Nové není ani téma. Fascinující je pouze to, jak málo stačilo změnit text, aby po roce znovu seděl.
Možná tedy nezestárla glosa.
Možná jen příliš dlouho běží stejné představení.
A jestli to takhle půjde dál, příští rok už nebudu psát vůbec nic. Prostě zmáčknu tlačítko „Sdílet znovu“ a půjdu na kafe.
Daniel Danndys Krajča, FB


Inu já myslím, že i spousta pisálků si myslí, že „jejich názor má díky jejich profesi větší cenu než názor člověka sedícího v hledišti.“
No, Rusko (v pojetí v článku uvedeného baviče) je vzorem pro EU, která je prostorem regulací, nařízení, zákazů, příkazů vedoucím k bídě a zmaru…a to všechno i bez chlastu!
Co chcete! V Praze je nezaměstnanost 3.8%, a nejnezaměstnanější jsou “výkonní umělci”. Těch nyní úřad práce v Praze vede v evidenci 449, ze 38 000 všech evidovaných uchazečů o práci. A na každé jedno volné umělecké místo v Praze, tak připadá neuvěřitelných 150 nezaměstnaných umělců. Není divu, že se prostituují – zvlášť polena jako Vydra nebo Hrušínský, jejichž největším talentem je jejich papá/děd/praděd!
Společenství zemí SSSR jako předchůdce Ruska vyslalo vojáky Rudé armády na osvobození Československa a dalších zemí od německého nacismu. Na hřbitovech mnoha měst jsou hromadné hroby padlých vojáků, zcela určitě by se našly tyto hroby i v Praze. Herec Václav Vydra, ročník 1956, by se v případě neosvobození Československa nemusel ani narodit.