Volby: Přehnaná očekávání

Volby do Poslanecké sněmovny na podzim 2025 jsou spojeny s mnohými velikými očekáváními a nadějemi. Tato očekávání lze rozdělit do několika kategorií.

Mezi lidmi je velmi rozšířené natěšené očekávání, že nadcházejícími volbami už bude konečně smetena neschopná a všeho schopná vláda. Tato skupina nadějí se ještě dělí na dvě podskupiny. Příslušníci té první nechtějí omezit etatismus, přerozdělování a zasahování státní moci do ekonomických vztahů a osobních svobod, ale přejí si, aby tyto praktiky byly prováděny profesionálněji, odborněji, čestnějšími lidmi a systémovějším způsobem. Tedy něco jako etatismus s lidskou tváří.

Druhá podskupina naopak věří, že dojde k razantnímu omezení dotací, přerozdělování, dirigismu a regulací, že bude obnovena smluvní svoboda a že erár bude vytlačen z našich každodenních životů. Své naděje tato podskupina vkládá do těch volebních formací, které hlásají podobné principy ve svých programech a v předvolební kampani.

A pak je tu skupina skeptiků. Takových, kteří sice jsou hrubě nespokojeni se současným fungováním a směřováním české společnosti, státu a vlády, ale kteří moc nevěří, že nadcházející volby přinesou v těchto ohledech velké změny k lepšímu. Přinejlepším doufají, že se trochu zpomalí sešup k horšímu.

I tato skupina se dělí na dvě podskupiny. První skupinu tvoří lidé, kteří – poučeni mnoha zkušenostmi – hodnotí průzkumy volebních preferencí velmi opatrně a kteří říkají, že volby nakonec stejně dopadnou špatně a že současná vláda se po nich z podstatné své části u moci udrží.

S touto skupinou je těžko polemizovat, už proto, že úplně nejhůř se předpovídají události, které mají teprve nastat, že. Ostatně, část těchto lidí je skeptická i z určitého alibismu. Když „to“ dopadne špatně (i z jejich pohledu), bude jim náplastí možnost volat na ostatní: „já vám to říkal!“ A když „to“ dopadne dobře, bude jim náplastí na trauma z nepotvrzeného sýčkování sám fakt, že to prostě dopadlo dobře.

Druhou podskupinou této druhé skupiny tvoří skeptici, kteří nepotřebují svou skepsí mávat na všechny strany, ale obávají se budoucí možné demoralizace z toho, že věci po volbách nepůjdou rázně k lepšímu, přestože „vše přece dopadlo dobře“. Tito lidé (a já se řadím mezi ně) varují své okolí: člověče, i když volby dopadnou z tvého pohledu úplně nejlíp, jak by sis jen mohl přát, ve tvém reálném životě se znatelně skoro nic nezmění. A pokud přece jen ano, pak pouze pomalu, ztuha a částečně. Důvody jsou banálně jednoduché, ale zároveň děsivě nezdolné.

1. Deep state. Ale ano, i u nás ho máme, navíc podpořený nesmyslným služebním zákonem. Úřady a instituce si objednávají a samy vytvářejí další a další agendy a s nimi spojené i pravomoci a prostředky. A tyto pravomoci a prostředky používají proti svobodnému konání každého jednotlivce, každé fyzické i právnické osoby. Tyhle byrokratické organismy bují jako plíseň v Petriho misce a změna vlády je ovlivní asi jako výměna žárovky v laboratoři.

2. Zájmové skupiny. Erární moc si na svou podporu vytvořila, koupila, zkorumpovala a ochočila vlivné zájmové skupiny, které disponují efektivním tlakem, díky němuž získávají výhody, protekce, přístup na trh, jiná pravidla kontroly, dotace, legislativu „na míru“. To vše na úkor všech ostatních. Je těžké až skoro nemožné se těmto silám postavit. Bude to umět příští vláda? A bude to vůbec chtít riskovat? A pozor, tyhle skupiny obvykle nedávají všechna vajíčka do jednoho košíku, ale už teď zcela jistě krouží i kolem možných příštích vládnoucích, dnes dosud opozičních sil.

3. Zaplevelená legislativa. Na každou blbost je u nás paragraf. To není bonmot (už proto, že není moc bon), to je holá pravda. Na co by z pohledu občana stačila vyhláška nebo dokonce vnitřní předpis, to u nás schvaluje parlament, a jen ten to může změnit. Náš právní řád je zaplevelen miliony regulí a v této houštině každá pozitivní iniciativa hyne na nedostatek světla a prostoru. Holt na tom nejsme jako v USA, kde připravený prezident během prvních pár týdnů svého funkčního období vydal několik stovek exekutivních příkazů. Ano, některé z nich se stávají předmětem justičních a parlamentních tahanic, ale mnohé vešly okamžitě v život a ihned začaly přinášet reálné výsledky. Na každou změnu podobné váhové kategorie je však u nás třeba změnit celou řadu zákonů, takové změny zde musejí projít složitým legislativním procesem a bude strašlivě těžké pro ně získávat většinovou podporu v parlamentu, protože se okamžitě stanou předmětem cynických obchodů.

4. Mandatorní legislativa. Právní řád u nás zdaleka neupravuje jen obecná pravidla, ale jsou v něm pevně zakotveny stovky a stovky ryze parametrických charakteristik především výdajových kapitol a subkapitol rozpočtů. Jde přitom o ryze exekutivní záležitosti, které by měly být v pravomoci vlády nebo jednotlivých resortů a měly by tak být předmětem operativních zásahů do rozpočtových střev. Ta jsou však téměř beznadějně uzamčena pevně stanovenými kvótami či indexacemi, které jsou ukotveny v zákonech, a jen zákony je možno je posouvat. Operativnost je nulová. Strnulost systému je nedobytná.

5. Brusel. Tisíce paragrafů, které sešněrovávají naši společnost a podvazují lidskou tvořivost a iniciativu, k nám byly – za ochotného přispění kolaborantských politických sil – vneseny pod nátlakem unijních institucí v podobě implementací, doporučení, nařízení. Sáhnout na jakýkoli tento jedovatý plevel znamená jít do okamžitého konfliktu s bruselskou mocí. Bude do toho příští vláda chtít jít? A bude na tuhle mission impossible mít dost sil?

Asi by to chtělo i něco pozitivního že. Jedna věc se změní ihned po vyhlášení výsledků voleb okamžitě. Nálada. Vědomí normálních lidí, že nejsou sami, že podobně jako oni to vidí i velký kus národa. Vrátí se odvaha nahlas říkat věci, které se dnes začínají šeptat. A to není málo. Největším přínosem loňských amerických prezidentských voleb nebyla ani tak sama změna politiky (kterou zas moc nepřeceňujme), ale spíše dopad tohoto výsledku na společnost. Po desítkách let surové vlády pokrokářského liberalismu v médiích, školství a kultuře si tam mnohý poctivý občan musel připadat osaměle a opuštěně. Teď ví, že už není sám. Stejný pocit osvobození přijde po volbách i na normálního českého člověka.

Tenhle příměr k zahraničnímu vývoji sám o sobě naznačuje, že nadcházející volby u nás neprobíhají ve vzduchoprázdnu či v izolaci, ale že jsou a budou jen střípkem obratu změn naší části světa. Ne, u nás svět nebude zachráněn ani zničen. Ale posun u nás může (nebo nemusí) přispět k tomu, že tuhle zatáčku na poslední chvíli společně vybereme.

Občan v Nalžovských Horách nebo v Bohuslavicích nad Metují se fakt nebude u voleb rozhodovat podle předepsaného dilematu: má se Rusům na Donbase vládnout z Kyjeva, nebo Moskvy? Tohle falešné dilema, které mu podsouvá odcházející vláda, nepřijme. Jeho dilematem bude: zastavíme tohle všeobecné blbnutí a vrátíme se k poctivému světu, který odpovídá naší normální zkušenosti, a ne nějaké cizí ideologii?

Co ale z toho všeho plyne pro nás, umírněné skeptiky? Vědomí, že volbami nic neskončí, ale naopak začne. Nová vláda, která dostane důvěru nejspíš někdy kolem Vánoc, od nás nesmí dostat žádných sto dnů hájení. Nedostane ani 100 minut.

IVK