11.6.2019
Redakce
0
Kategorie: Exklusivně pro PP, Společnost

Velká tragédie pokrytectví

Sdílejte článek:

NAFTALI

Dospělým ze dne na den. To je další film z kategorie kterými chce pan režisér intelektuál rozplakat národ. Ve zkratce, je to příběh dětí z dětských domovů, které odcházejí do zlého a ošklivého života za zdí zcela nepřipravené na tvrdou skutečnost. Jedno oko nezůstane suché. Sotva kdo si ale položí otázku, proč tomu tak je. Že za to může systém dětských domovů. Nadpoloviční většina děcáků je jen odchovna a velkovýkrmna chránící svoje obyvatele před životní realitou. Proto tolik cikánských rodin do děcáku svoje potomky ochotně pošle. Luxusní život daleko od reality na útraty státu s veškerým zaopatřením. Výsledkem je průšvih a zástupy zmatených jedinců, kteří čekají, někdy celý život, s nataženou rukou co jim kdo dá a hlavně zadarmo. Stačí jen zaškemrat, já jsem z děcáku?

Ano, tohle je jedno velké tabu o kterém se ve společnosti ovládané pseudo humanitárními neziskovkami nemluví a mluvit nesmí. Jinak vás ukamenují. Tak budeme raději točit brečavé filmy a obviňovat … koho?

Většina dětí v dětských domovech zažívá luxus v prostředí, který leckterá běžná rodina postrádá. Ano, vím to. Bylo mi umožněno několik těch zařízení vidět a poznat. Na moji otázku, jestli je to dobře, mi paní ředitelka zmatená jak lesní včela odpověděla, že je to tak dobře, protože děti si musejí zvyknout na lepší prostředí, aby pak takový standard vyžadovaly i v běžném životě. Svatá prostoto!

Nejméně polovina dětí z děcáku má základní vzdělání a nebo učňák, kterým prošly s odřenýma ušima. Jejich hodnota na trhu práce tomu odpovídá, bohužel i plat. Z nízkého platu žádný luxus nebude, ale dítě luxus chce. Je na něj zvyklé. Nejjednodušší cesta je půjčit si a dělat dluhy. Děcko z děcáku většinou netuší, jak vypadá práce, že je potřeba si na svoje potřeby vydělat nebo ušetřit. A pak do práce chodit pravidelně a včas. V děcáku dostane dítě všechno pod nos na potřeby mu vydělají ochotní sponzoři.

Ano, mít tak tu moc zruším všechny ty pokrytecké akce, ty stromy přání, které se množí hlavně před Vánocemi. Jejich cílem je zahrnout děti z děcáků dary, leckdy takovými, na který běžná rodina nemá. I u nás na náměstí takový stromek strašil. Otevřu jedno přání ejhle, dívenka z děcáku chce zlatý prsten, druhá polohovací masážní křeslo, bratru za pět tisíc korun. Třetí přání už nečtu. Jdou na mě mrákoty. Akce takového typu jsou kontraproduktivní. Dítě z děcáku pak má dojem, že společnost je mu cosi dlužná a že stačí zafňukat, poukázat na svůj původ a dostanete, na co si vzpomenete. Chyba lávky. Jediný, kdo je dítěti něco dlužen, je jeho nefunkční rodina. Společnost a stát mu nedluží nic.
Permanentní bezhlavá dobročinnost a přísun darů bez práce zbavuje člověka zodpovědnosti a samostatnosti.

Ne společnost, ale bývalá rodina dítěti něco dluží. Nejstrašnější je, když se do dobročinnosti začnou plést hvězdičky ze šoubuzince. Většina z nich si ráda hraje na lidumily, zvlášť před svátky. To se děcáky hlavně kolem Prahy hemží popovými hvězdičkami, hlupkami z nekonečných seriálů, potrhlými redaktorkami i vyšeptalá filmohvězda se utrhne. Velká tragedie pokrytectví. Děcko z děcáku je náhle celebritou a užívá si to. Má pocit, že je čímsi výjimečné. Popová hvězdička se k němu tulí a cení pysk. A pak konec, vyjdete z děcáku a neštěkne po vás pes. Kolikrát mě napadá, co by se asi stalo, kdyby děcko z děcáku zazvonilo u dveří vyšeptalé popové hvězdy a oznámilo..paní pane, před pěti lety jste se se mnou u nás v děcáku tak hezky fotili abyste byli populární a já jsem teď venku. Nemám peníze a nemám kde spát, postarejte se o mě. Jak by to asi dopadlo? Proboha zrušte to!

Dítě není žádný nepopsaný list. Jeho charakter utváří geny po rodičích, rasa, zvyky, dědičné sklony a choroby. Byť o rase se mluvit nesmí, už v šesti letech je dítě hotová osobnost. Vzpomínám si na jednu předvánoční návštěvu děcáku kdesi na Vysočině. Paní ředitelka pozvala sponzory, aby pustili chlup. Dětičky zpívaly, recitovaly, dámy v publiku slzely. Vytrácím se na WC, na chodbě stojí dva malí cikáni tak sedm let ne víc a smějí se. Jeden říká tomu druhému: Viděls, jak brečeli, aspoň z nich něco kápne.“ Šokuje vás to?

Děcka z děcáku už v sedmi letech vědí, odkud vítr fouká. Znám konkrétní strojírenskou firmu, která nabídla dětem z děcáku práci s ubytováním. Zájem měly tři. Ostatní chtějí být herečkou, hercem, modelkou, zpěvákem nebo obcházet reality show a ne se motat kolem mašiny a vstávat ve čtyři ráno na budík.

Otázka je, jak z toho ven. Nejlepší by asi bylo, přestat si hrát na pokrytecké lidumily. Nikam to nevede. Zrušit žebravé stromy přání a hvězdičky ze šoubuzince hnát od děcáku bičem. I děcko v děcáku by mělo mít povinnosti. Uklízet, stlát postel, pomáhat v kuchyni, kapesné za odměnu a hlavně tvrdé lekce finanční gramotnosti a domácího účetnictví. Ne milé dětičky k moři letos nepojedeme. Nemáme na to peníze a sponzor nám nic nedá. Až budete chodit do práce, můžete si na dovolenou vydělat. Sponzor nemá důvod nás vykrmovat, nic nám nedluží. Ano taková je realita, když peníze nejsou. Zatím to tak nefunguje. Zatím točíme jen filmy, které mají veřejnost rozplakat a zřejmě donutit k tomu, aby zdravé mladé jedince z dětských domovů sponzorovala až do smrti.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (30 votes, average: 4,73 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky