Vánoční “protest”

Milí přátelé, krátké „vánoční poselství“ už se mi stalo tradicí, přesto musí být letos mimořádné. Nazval bych ho (pro vánoční čas nezvykle) „Protest“. Adventní shon a konzumní parodie Vánoc mě před rokem donutily k „protestu“. Protestoval jsem v tichosti – proti pokryteckému přetvoření ducha dní, ze kterých část společnosti udělala přehlídku marnivosti.

[ad#textova1]
Občas stačí zamyslet se nad jednoduchou otázkou. Tak jsem se ptal: „Co jsou Vánoce?“ V dětství člověk tradici přijímá jako samozřejmost. Těší se na Ježíška. Až později může přemýšlet v souvislostech a „protestovat“. V čem tkvěl začátek mého „protestu“? Právě v hledání odpovědí na zdánlivě snadné otázky. I v záplavě obchodního šílenství a hluku se ještě dá zahlédnout betlém jako jeden ze symbolů Vánoc, a v něm malinký chlapeček, kolem kterého se to vlastně všechno točí, ale na kterého se tak snadno zapomíná. Nejjistější způsob, jak se o něm něco dozvědět, jsem spatřoval v četbě evangelií. Pochopil jsem, že Vánoce nejsou nějaká strnulá tradice, že jejich smysl není v ničem vnějším a materiálním, ale v našich srdcích. Tak jsem „protestoval“ proti tomu, co mi společnost servírovala s nálepkou „Vánoce“, a hledal jejich smysl – ve ztišení, v četbě evangelií a dalších biblických textů. Své hledání jsem pár měsíců poté popsal slovy: „Hledal jsem kořeny a objevil strom, který ale pro svou lidskou omezenost nikdy nepoznám celý.“ Vím už, že Bůh sám mi dal světlo víry a poznání, Světlo a Slovo, jehož vtělení a narození si o Vánocích připomínáme.

„Pane, kéž bych ti dokázal být v každém okamžiku vděčný za dar víry a milost obrácení. Za novou cestu, na kterou jsi mě uvedl. Jak dlouho jsem chodil houštinami a bažinami. Jak dlouho jsem miloval tmu a odmítal světlo. Přesto, ač obklopen početným stádem věrných, jsi nikdy nevzdal své nekonečné úsilí o nalezení ztracené ovečky a přijal jsi mě, nehodného, s láskou, jako otec přijal svého marnotratného syna. Pane, kéž bych ti dokázal v každém okamžiku tvou lásku oplácet.“

Zmiňovaný „protest“ rozhodně není nenávistný. Jak bych mohl nenávidět tu „parodii Vánoc“, která vlastně stojí u počátků mého obrácení a které za něj také vděčím. Připomínám si slova sv. Jana Pavla II. o „situacích lidské existence, kdy se zlo ukáže nějakou měrou užitečné, neboť vytváří příležitost pro dobro“. Není to ani nějaký asketický postoj k Vánocům, jakého sám ani nejsem schopen. Je to především stav srdce a mysli, ve kterém si chce člověk uvědomit, co je skutečně důležité, nejen na (a o) Vánocích, ale v celém našem bytí. Naše vánoční přání mají být skromná. Přesto mám jedno neskromné. Přál bych si a v modlitbě prosím, aby letošní Vánoce byly zase časem zázraků a aby alespoň jeden člověk, který si myslí, že může žít bez Boha, pocítil lásku svého Stvořitele a s důvěrou se k němu obrátil.

Nejcennější dar jsme kdysi dostali všichni. Ježíše Krista, narozeného v Betlémě z Panny Marie, který nám jako pravý Bůh a pravý člověk přináší spásu a je s námi až do konce věků.

Konečně celý ten zmíněný „protest“ byl a je protestem proti vlastní nevědomosti, slepotě a hluchotě. Protest proti zlu, který nese jméno Láska a nad každým zlem vítězí. Pojďme v tomto jménu „protestovat“ společně.

Přeji vám všem požehnané, radostné a pokojné vánoční svátky.