
V tom si s Ruskem můžeme podat ruku
ŠTĚPÁN CHÁB
Aleš Rozehnal na serveru Hlídací pes publikoval text analyzující ruskou společnost. Při čtení mi ovšem před očima vyvstávala nikoliv ruská společnost, ale náš civilizační pohled na ni. Náš pohled na nepřítele, který vzešel z pera pana Rozehnala.
Pro pochopení níže řečeného je třeba nejdřív si přečíst text páně Rozehnala, s kterým polemizuju. Aleš Rozehnal v něm vlastně popisuje naši „nadřazenou“ civilizaci a čím je ta ruská nízká. Jen se dopustil několika málo přehmatů, které z analýzy dělají trochu pamflet.
Text, který se snaží vysvětlit ruskou společnost skrze pojem „civilizační zaostalosti“, působí na první pohled analyticky, ve skutečnosti je však především morálním odsudkem.
Rozehnal vytváří ostrý protiklad: na jedné straně civilizovaný svět kritického myšlení, na straně druhé společnost, kde se „ztrácí rozdíl mezi informací a rozkazem“. Tento obraz je svůdně jednoduchý, ale analyticky chatrný. Nejenže ignoruje vnitřní pluralitu ruské společnosti, ale také zamlčuje, že masová propaganda, normalizace násilí a monopol na interpretaci reality nejsou výlučně ruským fenoménem, nýbrž opakujícím se rysem moderních států v krizových situacích – včetně těch, které se samy považují za vrchol civilizace.
Tedy včetně naší „vyšší“ civilizace, jejíž politika se změnila z té, která dokáže mluvit a domluvit se, na tu, která státnické chování nahrazuje manipulacemi postavenými na emocích, plytkých deklaracích věrnosti a cíleném, snad až systémovém očerňování. A v tom si s ruskou mocí rozhodně nemáme co vyčítat, protože na tomto principu pracujeme stejně, jen každý z jiné strany.
Tvrdí-li autor, že v Rusku „už nejde o manipulaci v technickém smyslu, ale o vnitřní souhlas s podřízením myšlení moci“, pak tím fakticky popírá význam donucení, strachu a sankcí. A to nejen vnitrostátních, ale i těch, které přicházejí do ruské společnosti zvenčí a tím formují a formovaly Rusko jako zemi, pro kterou autoritářské sklony nebyly volbou, ale směrem, do kterého bylo ostatními hráči manévrováno. Izolace Ruska nezačala roku 2014, ta byla patrná od nultých let, kdy se Rusko začalo stavět na vlastní nohy, změnilo svou politiku divoké privatizace 90. let a nastolilo ochranitelštější vnitřní politiku (což je právo každého státu, není-li jen kolonií).
Rozsáhlá část textu je věnovaná zdravotním a demografickým ukazatelům v ruské společnosti: alkoholismu, sebevražednosti, kratší délce života či poklesu populace. „Střední délka života mužské populace v Rusku se dlouhodobě pohybuje výrazně níže než v západní Evropě,“ konstatuje autor, a tato fakta dále propojuje s tezí o civilizačním úpadku.
Data sama o sobě nejsou sporná. Sporný je jejich výklad. Statistiky zde neslouží k pochopení historických a sociálních příčin – rozpadu Sovětského svazu, ekonomického kolapsu 90. let, divoké privatizace, rozvratu sociálních jistot, oligarchizaci ekonomiky – ale jako důkaz kulturní a civilizační méněcennosti. Sociální patologie se tím mění v morální obžalobu. Přičemž sám Rozehnal v textu zmiňuje, že se patologické jevy v Rusku citelně snižují, ale přesto poukáže na to, že my jsme na tom lépe. Jak by se mu podobné věty plné odsudku četly, kdyby je našel v západním tisku a předmětem takového pamfletu byla česká společnost? I Česká republika je ve srovnání s některými západními zeměmi z tohoto hlediska méněcenná, protože se potýká s horšími čísly patologie. Čísly, která se zlepšují. Stejně jako v Rusku.
Když se chudoba, nemoc nebo kratší život vysvětlují „zaostalostí“ určité společnosti, jde spíše o sebeujištění pozorovatele než o skutečné porozumění pozorovanému.
Výsledkem je obraz Ruska jako monolitického celku trpícího „zdravotní devastací, demografickým úpadkem, institucionálním rozkladem a intelektuální stagnací“. Jednotlivec v tomto obraze mizí, rozdíly se stírají, odpor, disent, ale i obyčejná nepolitická společnost se rozpouštějí v kolektivní diagnóze, která je, a musí nutně být, naprosto zcestná. Kolektivní diagnóza nemá daleko ke kolektivní vině i absurdnímu odsouzení celku. Je to ve své podstatě nebezpečný pohled, protože už jen jeho vyslovení, jeho přijetí, z nás, z naší civilizace, dělá slepce neschopné se pohnout kupředu v tom pochopit a na základě pochopení také správně jednat i na politické úrovni. Ten, kdo nerozumí problému, takový problém nemůže ani vyřešit. Nejsme v této fázi? Ve fázi, kdy se jen utvrzujeme v omylech a předsudcích?
Ironií je, že text, který klade tak silný důraz na hodnotu jednotlivce jako znak civilizace, sám jednotlivce popírá tím, že jej rozpouští v pojmu „zaostalé společnosti“.
Celý text nakonec působí méně jako analýza Ruska a více jako rituál potvrzení vlastní civilizační jedinečnosti. Čtenář není vyzván k pochybnostem, k diskuzi, k polemice, ale k souhlasu. Ne k otázkám, ale k odsudku. Kritika autoritářství se zde mění ve vzývání jakési zvrácené civilizační hierarchie. Něco podobného si lidstvo vyzkoušelo v každé tmářské době. A jednu ze zásadních metodologií k tomu sepsal George Orwell ve svém románu 1984.
Text, který si nárokuje roli civilizačního soudce, by měl především obstát v debatě. V opačném případě se totiž může stát tím, co sám kritizuje: pravdou, která přichází shora a nepřipouští pochybnosti.
- Lhali nám - 13.1.2026
- Ve hře o Filipa Turka jde o princip. Ústava má platit pořád a u všech stejně - 13.1.2026
- Nejdřív politici, teď teror - 13.1.2026


Co by asi tak ten pisálek řekl na případ plukovníka Bauda, na kterého uvalila EU sankce nikoliv kvůli dezinformacím, ale proto, že zastává „nepřijatelný politický názor“??!! Ať jdou EUblbci do brusele!
Rozehnalův článek jsem nečetl, stačila mi jedna věta: „Ústřední myšlenkou textu je tvrzení, že civilizace začíná tam, kde se pravda ověřuje, zpochybňuje, koriguje a kde nikdo nemá monopol na její vyhlašování a že ruská realita je opakem tohoto ideálu, protože pravda přichází shora, jako dekret“.
V politice má „pravdu“ ten, kdo má moc. Na východě i na západě (viz třeba Vrbětice). Ovšem ve vědě už Západ Východ předehnal. Na Západě už o pravdě nerozhodují důkazy, ale „vědecký konsensus“!
Tohle přeci není v Evropě nic nového. Naopak se to zde objevuje pravidelně už více než 100 let. Francouzi v roce 1914 tvrdili o Němcích, že jsou to jen nemyté primitivní a páchnoucí opice a ne lidi. To samé tvrdili Němci o Židech. To samé jsme trdili my sami o Ukrajincích. A teď to tvrdíme o Rusech. Je to klišé.
Ten kdo je v úpadku prostě hledá jiného kdo je v ještě větším úpadku aby jej tupým ojroovcím mohl předhodit jako výmluvu.
Ve skutečnosti jsou oba pod diktátem chazarů, kteří se tím vzájemným hašteřením a žabomyšími válkami královsky baví. Opravdová válka je pak vrcholem jejich zábavy.
Tupé ojroovce už se na válku těší, zatím na ni alespoň dávají peníze.
Mě by hlavě zajímalo,kolik neohrožených a odvážných kritiků tu zemi primitivních mužiků v rasputicou zablácených rubáškách či sarafánech páchnoucíchmachorkou a vodkou samohonkou vůbeckdy navštívilo že o ní píší,čtou a zasvědceně se ostře kriticky vyadřují.
Maršál hraběAlexandr Vasilijevič Suvorov zkodnotil jejich aktivy docela trefně:
„Nejpřesněji a nejzasvěceněji se se popisuji´průběhy bitev a událostí ,ve kterých o nich píšíci nikdy nebyl ,narozený dlouho po smrti posledního jejich
přímého účastníka.! “
Tenhle skvostný příměr mě napadl,když jsem nedávno četl zhodnocení a velebení poSledního goebelesovky propagačního škváru rektálního alpinisty Mádla zevrubně popisující události okolo Srpna 1968..
Ten snaživý trouba a metáluchtivý rejža to zas poněkud uspěchal.
My pamětníci a přímí účastnícitěch chvil ještě žijeme !
Takže rusácko ve skutečnosti není zaostalá říše plná primitivních, věčně ožralých mužiků, co žerou lžící a chodí kadit na hnůj??
Sakra, člověk se furt učí.
Jinak samozřejmě, plátek Hlídací pes je hluboká žumpa, vo tym žádná.
Veni,audire et vidy
( Přišel jsem,slyšel jsem,viděl jsem.)