10.1.2026
Kategorie: Ze světa60 přečtení

V tom si s Ruskem můžeme podat ruku

Sdílejte článek:

ŠTĚPÁN CHÁB

Aleš Rozehnal na serveru Hlídací pes publikoval text analyzující ruskou společnost. Při čtení mi ovšem před očima vyvstávala nikoliv ruská společnost, ale náš civilizační pohled na ni. Náš pohled na nepřítele, který vzešel z pera pana Rozehnala.

Pro pochopení níže řečeného je třeba nejdřív si přečíst text páně Rozehnala, s kterým polemizuju. Aleš Rozehnal v něm vlastně popisuje naši „nadřazenou“ civilizaci a čím je ta ruská nízká. Jen se dopustil několika málo přehmatů, které z analýzy dělají trochu pamflet.

Text, který se snaží vysvětlit ruskou společnost skrze pojem „civilizační zaostalosti“, působí na první pohled analyticky, ve skutečnosti je však především morálním odsudkem.

Ústřední myšlenkou textu je tvrzení, že „civilizace začíná tam, kde se pravda ověřuje, zpochybňuje, koriguje a kde nikdo nemá monopol na její vyhlašování“ a že ruská realita je opakem tohoto ideálu, protože „pravda přichází shora, jako dekret“.

Rozehnal vytváří ostrý protiklad: na jedné straně civilizovaný svět kritického myšlení, na straně druhé společnost, kde se „ztrácí rozdíl mezi informací a rozkazem“. Tento obraz je svůdně jednoduchý, ale analyticky chatrný. Nejenže ignoruje vnitřní pluralitu ruské společnosti, ale také zamlčuje, že masová propaganda, normalizace násilí a monopol na interpretaci reality nejsou výlučně ruským fenoménem, nýbrž opakujícím se rysem moderních států v krizových situacích – včetně těch, které se samy považují za vrchol civilizace.

Tedy včetně naší „vyšší“ civilizace, jejíž politika se změnila z té, která dokáže mluvit a domluvit se, na tu, která státnické chování nahrazuje manipulacemi postavenými na emocích, plytkých deklaracích věrnosti a cíleném, snad až systémovém očerňování. A v tom si s ruskou mocí rozhodně nemáme co vyčítat, protože na tomto principu pracujeme stejně, jen každý z jiné strany.

Tvrdí-li autor, že v Rusku „už nejde o manipulaci v technickém smyslu, ale o vnitřní souhlas s podřízením myšlení moci“, pak tím fakticky popírá význam donucení, strachu a sankcí. A to nejen vnitrostátních, ale i těch, které přicházejí do ruské společnosti zvenčí a tím formují a formovaly Rusko jako zemi, pro kterou autoritářské sklony nebyly volbou, ale směrem, do kterého bylo ostatními hráči manévrováno. Izolace Ruska nezačala roku 2014, ta byla patrná od nultých let, kdy se Rusko začalo stavět na vlastní nohy, změnilo svou politiku divoké privatizace 90. let a nastolilo ochranitelštější vnitřní politiku (což je právo každého státu, není-li jen kolonií).

Rozsáhlá část textu je věnovaná zdravotním a demografickým ukazatelům v ruské společnosti: alkoholismu, sebevražednosti, kratší délce života či poklesu populace. „Střední délka života mužské populace v Rusku se dlouhodobě pohybuje výrazně níže než v západní Evropě,“ konstatuje autor, a tato fakta dále propojuje s tezí o civilizačním úpadku.

Data sama o sobě nejsou sporná. Sporný je jejich výklad. Statistiky zde neslouží k pochopení historických a sociálních příčin – rozpadu Sovětského svazu, ekonomického kolapsu 90. let, divoké privatizace, rozvratu sociálních jistot, oligarchizaci ekonomiky – ale jako důkaz kulturní a civilizační méněcennosti. Sociální patologie se tím mění v morální obžalobu. Přičemž sám Rozehnal v textu zmiňuje, že se patologické jevy v Rusku citelně snižují, ale přesto poukáže na to, že my jsme na tom lépe. Jak by se mu podobné věty plné odsudku četly, kdyby je našel v západním tisku a předmětem takového pamfletu byla česká společnost? I Česká republika je ve srovnání s některými západními zeměmi z tohoto hlediska méněcenná, protože se potýká s horšími čísly patologie. Čísly, která se zlepšují. Stejně jako v Rusku.

Když se chudoba, nemoc nebo kratší život vysvětlují „zaostalostí“ určité společnosti, jde spíše o sebeujištění pozorovatele než o skutečné porozumění pozorovanému.

Výsledkem je obraz Ruska jako monolitického celku trpícího „zdravotní devastací, demografickým úpadkem, institucionálním rozkladem a intelektuální stagnací“. Jednotlivec v tomto obraze mizí, rozdíly se stírají, odpor, disent, ale i obyčejná nepolitická společnost se rozpouštějí v kolektivní diagnóze, která je, a musí nutně být, naprosto zcestná. Kolektivní diagnóza nemá daleko ke kolektivní vině i absurdnímu odsouzení celku. Je to ve své podstatě nebezpečný pohled, protože už jen jeho vyslovení, jeho přijetí, z nás, z naší civilizace, dělá slepce neschopné se pohnout kupředu v tom pochopit a na základě pochopení také správně jednat i na politické úrovni. Ten, kdo nerozumí problému, takový problém nemůže ani vyřešit. Nejsme v této fázi? Ve fázi, kdy se jen utvrzujeme v omylech a předsudcích?

Ironií je, že text, který klade tak silný důraz na hodnotu jednotlivce jako znak civilizace, sám jednotlivce popírá tím, že jej rozpouští v pojmu „zaostalé společnosti“.

Celý text nakonec působí méně jako analýza Ruska a více jako rituál potvrzení vlastní civilizační jedinečnosti. Čtenář není vyzván k pochybnostem, k diskuzi, k polemice, ale k souhlasu. Ne k otázkám, ale k odsudku. Kritika autoritářství se zde mění ve vzývání jakési zvrácené civilizační hierarchie. Něco podobného si lidstvo vyzkoušelo v každé tmářské době. A jednu ze zásadních metodologií k tomu sepsal George Orwell ve svém románu 1984.

Text, který si nárokuje roli civilizačního soudce, by měl především obstát v debatě. V opačném případě se totiž může stát tím, co sám kritizuje: pravdou, která přichází shora a nepřipouští pochybnosti.

Redakce

Sdílejte článek:
60 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (20 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
7 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)