21.5.2018
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Už nejezdíme vítězit, jezdíme si to užít …

Sdílejte článek:

PAVEL B. REICHL

Miluji to prostě. Někomu fandit a hnát ho do cíle, držet palce, aby proměnil penaltu a nebo třeba skočil daleko ve skocích na lyžích. Jako kluk jsem si vedl v sešitech různé statistiky, poznával sportovce z celého světa podle fotografií, dokonce u maturity mi nahodila paní profesorka udičku, když viděla jak tápu v otázce obranyschopnosti SSSR, a já překvapil všechny přítomné vyjmenováním sestavy hokejové Sborné …

[ad#textova1]

Fandil jsem vždy z čistým úmyslem a věřil jsem, že každý sportovec, který se objeví v našem reprezentačním dresu, bude připravený pro tu příležitost, pro ten okamžik, vypustit třeba i duši…
Měl jsem štěstí, že až do revoluce tomu tak bylo. A taky je pravda, že když to někdo odflákl, pocítil to..Někdo dostal druhou šanci a jiný třeba už ne.. Asi některé z Vás naštvu, ale tento způsobe mi vždy přišel správný a vždy jsem věřil, že reprezentovat svou zemi by se nemělo jen tak, ale v každém sportovci, že musí být touha urvat nejen pro sebe a své fanoušky tu nejlepší pozici, ale hlavně pro svou vlast. Být vzorem pro děti i juniory, kteří se vždy snaží napodobit své vzory..

Je velice smutný fakt, že v posledních pár letech se stále stejným způsobem mohu dívat jen na český biatlon. Pokaždé, i když se jim nedaří, mám vnitřní pocit, že strašně moc chtějí, že si váží té možnosti, té šance. I proto v sobě nemám třeba žádnou zášť vůči Gabriele Koukalové, která v posledních měsících pěkně rozčeřila stojaté vody, v našem sportu i společenském životě, svou knihou. Já si jí budu vždy pamatovat jako úžasného sportovce, jako člověka co se vždy rval až do posledního metru o vítězství. Jsem jí vděčný za neuvěřitelné chvíle u televize a hromady radosti. A i proto nemám potřebu se o ní otírat a vyčítat jí, že naspala svou knihu tak, jak napsala. Je to totiž už jen její soukromá věc a ona jde se svou kůží na trh.

Ale to jsem odbočil. Někteří z Vás si budou myslet, že jsem nostalgický pako, ale já strašně rád vzpomínám na staré generace sportovců, na jednotlivce i celé týmy. Vzpomínám jak jsem se těšil na různá mistrovství světa nebo olympiády. Kdybych do roku 2011 vynechal jediný zápas hokejové, či fotbalové reprezentace, myslel bych si o sobě, že jsem ignorant a debil.

A pak došlo ke změně. Bohužel.

Sportovci už nejezdí vítězit a rvát se o výsledky. Jezdí si “to užít”…

Poprvé mě toto tvrzení zarazilo, když jsem ho slyšel od plzeňského Pavla Horváta v Lize mistrů, krátce po příjezdu Viktorky do Španělska.. Asi každému bylo jasné, že tam vyhrají těžko, ale šokovalo mě tvrzení, že si to přijeli hlavně užít.

A od té doby to slýchávám opravdu velice často. Naši sportovci nejezdí vítězit, ale užívat si to. Ok, každý si můžeme užívat po svém. Ale splnit limit na OH a pak vytrubovat do světa, že nejdůležitější je si to pěkně užít? 

Tak to pardon, pokud si chce někdo užívat olympijskou atmosféru a spokojí se s umístěním ve třetí desítce a je šťastný jak si to pěkně užil, pak by to rozhodně nemělo být v reprezentačním dresu a za státní peníze.

Ne, počkejte. Já to nikomu nezávidím, fakt ne. Jen mi trhá žíly skutečnost, že nemáme peníze pro mládež a posíláme si za obrovské balíky užívat sportovce. A nabízí se ihned otázka, proč posílat na velké akce stovku turistů, když by stačilo poslat jich sedm. Těch kteří se budou o výsledek rvát. Třeba jako Železný, Špotáková, Šebrle a desítky dalších skvělých českých sportovců.

Kdo se opravdu chce dívat na to. jak namísto rvaní se o úspěch do poslední kapky potu, se z obrazovky usmívá spokojený, opálený sportovec, který si to užil a skončil na pěkném 60. místě? Proč neustále koukáme při vytváření tréninkových podmínek a výběru sportovců někam za hranice? Proč prostě v mnoha sportech nenavážeme na tradici? Proč neupřednostníme bojovníky a srdcaře před osvědčenými salámisty z řad lukrativně placených šampionů, kteří mnohdy považují za vrchol své reprezentace už jen to, že přijeli? Kolikrát už to dopadlo fiaskem? A je jedno jestli fotbal, hokej nebo jiný sport.

Ale teď skončil hokej a zase jsme tam shořeli jako papír a zase jsou všichni happy a spokojení jak si to jednak užili a jak to vlastně bylo úspěšné mistrovství, které trenéra Jandače naplnilo myšlenkou, že to bylo úspěšné mistrovství.

A proto se ptám, proč v reprezentaci nehrají kluci, kteří se budou rvát o úspěch do poslední vteřiny třeba jako Martin Nečas? Kde jsou všichni ti borci z Plzně, Hradce, Třince a Brna? Proč neposkládat tým, který třeba nebude první, ale nikdo se nebude muset stydět za svůj výkon? Proč to ti chlapi vlastně hrají, když předvádí v lize deset měsíců parádní výkony a pak namísto nich jede na mistrovství sotva odrostlý dorostenec z nějaké juniorské zámořské soutěže? Tohle dříve nefungovalo a jak všichni vidíme, nefunguje. I kdyby měl trenér Jandač namísto pěti, deset asistentů a trenérů na Bůh ví co, nebude to fungovat. Kdy už to trenéři konečně pochopí? Kdy si pozvou hráče, kterým se nebudou bát říct, že hrajou tužku, že jsou to lemplové a umí hovno? Dnes se jich bojí. Bojí se, že už příště nepřijedou a jim se zboří domeček z karet jehož základy nestojí na našich ligových hokejistech, ale na paběrkování v zámoří. A pokud nestačí odborníkům a trenérům fakt, že osm let stojí náš hokej za kulový, pak je potřeba změnit nejen trenérské týmy, ale všechny členy hokejového svazu. A nebo alespoň všechny ty, kteří se i po letošní blamáži uculují a vykřikují do světa, jak krásná byla parta a jak si to všichni společně užili.. 

Hokej se nehraje jen pro pocity pár vyvolených, kteří vyviklávají fanouškovskou základnu a odpuzují je od obrazovek a sportovních stránek novin. Bez diváků nebude nikdo do žádného sportu investovat peníze, to je snad každému jasné.

A divák, chce vidět za své peníze výkon svých… A pokud ho nevidí, píská a bučí. Zatím. Ono se lehce může stát, že příště už půjde raději do parku nebo do divadla. A pak jsem vážně zvědavý, za co a jak si to budou jezdit užívat.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Pavel B. Reichl

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (8 votes, average: 4,38 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Jen tak dál, soudruzi

    HELENA VLACHOVÁ Svůj dnešní blog jsem nazvala “Jen tak dál, soudruzi”, slušelo by se dodat: “Soudruzi bývalí a stávající”.