Nenuťme být digitální ty, kteří být digitální nechtějí

Tyto postoje spojuje dle mého soudu jedno – v obou případech jde o nepřiměřeně silný zásah do práv podnikatelů. Je přeci jejich věcí, jakým způsobem umožní svým zákazníkům platit. Jsou to totiž oni, kteří nesou za svoje rozhodnutí odpovědnost. Někteří třeba nechtějí mít starosti se zpracováním bankovek a mincí, tak proč je do toho nutit. Jiní chtějí naopak přijímat pouze hotovost, aby nemuseli platit bankám poplatky za karetní transakce. Což může být především u menších podnikatelů částka, nad kterou nemohou jen tak mávnout rukou. V obou případech pak musí počítat s tím, že nejspíš přijdou o část zákazníků. To je ale přeci jejich podnikatelské riziko a následky případného špatného rozhodnutí tak ponesou jedině oni. Nikdo tedy nemá právo podnikatelům přikazovat, co mají dělat a každý z nich se může rozhodnout nakolik chce nebo nechce být digitální.

Zastánci placení kartou v tomto sporu povětšinou argumentovali, že je to pohodlnější a taky bezpečnější způsob placení a když vidí něco, co si chtějí koupit, tak to zkrátka udělají, aniž by museli řešit, jestli u sebe mají právě dost peněz. Tím posledním se sice koledují o nepříjemné překvapení v okamžiku, kdy zjistí, že už nemají žádné, nicméně, že jde o bezpečný a pohodlný způsob placení je nezpochybnitelný fakt. Cenou za to pak je, že se někdo jiný dozvídá, za co člověk utrácí.

To by samo o sobě ještě nemuselo vadit. Jenomže taková data jsou lehce zneužitelná. Obzvláště v kombinaci s dalšími, která lze o daném člověku získat třeba ze sociálních sítí nebo z jiných digitálních zdrojů. Ostatně v Číně jejich kombinací vytvářejí podle zadaného algoritmu tzv. „sociální skóring“, přičemž tomu, kdo ho má špatný, jsou omezeny některé běžně dostupné služby. Třeba nákup určitého zboží nebo jízdenky na vlak.

Hrozba podobného zneužití digitálních dat existuje bohužel i u nás. Respektive se to už dokonce i děje. Jedna banka začala před časem kupříkladu na jejich základě počítat svým klientům „uhlíkovou stopu“. Od toho je pak už jenom krůček k tomu, aby se z toho stal povinný standard, byla stanovena její maximální přípustná velikost pro každého z nás a její překročení by bylo postihováno omezením práv daného „provinilce“. Na rozdíl od Číny by vzhledem k politice EU a její fascinací „udržitelností“ šlo nejspíš o jakýsi „zelený skóring“. Takže by docházelo třeba k omezení jeho práva svobodně nakládat se svým majetkem tím, že místo masa by si mohl koupit jenom pražené cvrčky. Nebo svobody pohybu, kdyby mu byl zablokován nákup benzínu.

Jak se lze takovému systému bránit? Jednoduše – nebýt digitální. Což je samozřejmě v dnešní době hodně složité. Digitální nástroje totiž výrazně zjednodušují život a snad se někdy dočkáme i toho, že zjednoduší i státní správu natolik, že by konečně mohlo dojít k jejímu zeštíhlení. Cenou za pohodlí při vyřizování běžných věcí prostřednictvím digitálních nástrojů je pak právě to, že někomu sdělujeme svá data a on si s nimi může dělat v podstatě co uzná za vhodné. Nemusí jít přitom jenom o nakupování, ale mnoho informací o sobě sdělujeme třeba i tím, že si v autě pustíme navigaci.

Pravda, máme tu GDPR, které by mělo zneužívání těchto dat bránit. Jenomže, jak říkají zlí jazykové, jeho jediným dopadem je to, že na trhu s osobními údaji prudce vzrostly ceny. A to ze dvou důvodů. Jednak se do nich promítly zvýšené náklady na implementaci příslušné legislativy a vlastní správu dat. To u těch, kteří s nimi obchodují legálně. A ti, kteří si z nějakých stanovených pravidel těžkou hlavu nedělají, si zase nechávají platit za zvýšené riziko. GDPR se tak stalo názorným příkladem opatření, pro které platí: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“.

Nicméně hrozba zneužívání dat k nepřiměřeným zásahům do našich životů a omezováním našich svobod není tím nejhorším, co nás může potkat. Občas se totiž hovoří o digitalizaci voleb, přičemž některé země je už dokonce i zavedly. Před časem byla u nás uzákoněna možnost volit ze zahraničí korespondenčně. Námitky, že je tím porušen princip tajnosti a přímosti voleb a bude jednodušší je zmanipulovat, byly oslyšeny. Podle mne lze očekávat, že se při jejich realizaci touto formou ukáží některé nedostatky a dříve či později tak někdo přijde s tím, že řešením je zavedení volby elektronické. Tím se ovšem nebezpečí jejich nezákonného ovlivnění jenom prohloubí. Nejenom, že ani ty nebudou tajné a přímé (nikdo neví, kdo stojí voliči „za zády“, když vyplňuje papírový hlasovací lístek, nebo kliká na počítači a tedy, zda je to opravdu jeho hlas), ale navíc hrozí i nebezpečí manipulace s elektronickými daty. Ta lze totiž „přepsat“ mnohem jednodušeji než zfalšovat papírové hlasovací lístky.

Často kolem sebe slyšíme, že otevřenost, respektive rezervovanost vůči používání digitálních nástrojů je věcí generační. Něco na tom bude. Mladší lidé jsou na ně zvyklí od dětství a berou je jako něco přirozeného. Proto se nebrání jejich maximálnímu využití a nevnímají rizika, která jsou s tím spojena. Ti starší to mají přesně naopak. Pravdou je, že takových generačních sporů jsme tu měli v minulosti celou řadu. Vždy se vyřešily přirozeně odchodem generace starší. Teď je to však podle mne přeci jenom něco jiného. Mladší generace vždy chtěla žít po svém a také si nakonec svůj způsob života prosadila. Ale dnes vedle toho navíc nutí tu starší, aby žila stejně jako oni. Dříve byla zkrátka společnost nastavena tak, aby si mohly obě generace žít po svém a „starý“ způsob života odešel s tou, které byl vlastní.

Podobně by to podle mne mělo být i s plnou digitalizací společnosti a našich životů. Nepochybně k tomu jednou dojde. Ale měl by to být výsledek přirozeného vývoje. Tedy ve chvíli, kdy ve společnosti už nebudou ti, kteří chtějí zůstat úplně nebo částečně nedigitální. Do té doby je třeba toto jejich právo respektovat.

Říká se tomu svoboda a demokracie…