Drahá Česká televize

Kde je nezávislost na státu a politicích? Československý i Český rozhlas, stejně jako Československá a později Česká televize byly zřízeny státem, tedy jsou to státní média. Stát zřídil, tedy Parlament odhlasoval zákon, prezident podepsal. Vláda určuje výši poplatků a okruh poplatníků. Parlament výši poplatků a okruh poplatníků schvaluje. Parlament volí mediální rady. Rady volí generální ředitele obou institucí.

Dnes spolu s opozicí říkáte, že projednávaný zákon o financování ČT a ČRo je „vydírání prostřednictvím státního rozpočtu“. To by koalice mohla lehce vyřešit tím, že zruší zákon o povinném financování lidmi a firmami a nezavede žádné placení ze státního rozpočtu. Pak už stát nebude mít na tato média žádný vliv. Nezávislost veřejnoprávních médií na vlivu státu zajistí jen dobrovolní abonenti a případný paywall. Win-win. Média budou vysílat pro své předplatitele a budou na politicích absolutně nezávislá. Provozujte jenom takovou službu, kterou si lidé chtějí dobrovolně objednat a zaplatit.

Oponenti jakékoli změny ve statutu ČT a ČRo tvrdí, že tato média vždy stála na straně demokracie a svobody, i v těžkých dobách. Ne, tato média plynule přešla z obhajoby „lidové demokracie“ na propagaci „liberální demokracie“.

Kolikrát za dobu existence ČST, ČT od r. 1954 stála televize na straně občanů? Prvních 10 dní po okupaci 1968, do podpisu Moskevských protokolů? Od 26/11/89, tedy od prvního přímého přenosu demonstrace z Letné, pár let, ale ne déle než do „Sarajevského atentátu“. Od prosince 2000 už ani nepředstírá nezávislost.

Na konci 60. let ČST vyrobila pár analytických a diskusních pořadů, např. o smrti Jana Masaryka nebo Pět u číše vína, ze kterých ovšem brzy zbyli jen normalizační „čtyři u kofoly“, jak je překřtily české smějící se bestie. Vlastenecký seriál F. L. Věk byl labutí písní „naší televize“.

Rozhlas prý stál na straně lidu a národa v jeho těžkých chvílích. Ano, v době Pražského povstání 1945, kdy bylo zřejmé, že válka končí porážkou Německa, a bezprostředně po okupaci armádami Varšavské smlouvy v roce 1968. Podobně jako televize; celých 10 dní do podpisu kapitulačních Moskevských protokolů.

Rozhlas ale taky „zvládl“ hájit Protektorát Böhmen und Mähren, Gottwaldův únorový převrat 1948, proces s dr. Miladou Horákovou, proces se Slánským a spol., měnovou reformu z 1953, okupaci z roku 1968, normalizaci 70. let, antichartu, a ještě na začátku listopadu 1989 reálný socialismus. Podle stejného vzoru dnes hájí progresivismus „liberálních demokratů“ Evropského svazu.

Když si omylem pustím ČT nebo ČRo mám pocit, že je zpátky doba normalizace ze 70. let. Jen strany se obrátily. ČT a ČRo vždy věděly, na jaké straně mají stát a kdo je platí.

ČT letos hospodaří s částkou 8,5 miliardy Kč. Z toho vyplývá, že nás ČT stojí každý měsíc cca 700 milionů Kč, to je asi 23 milionů denně. Za to by byly tři až čtyři nové startovací byty pro mladé rodiny. Každý den. Uvědomuje si to ta mládež, demonstrující za zachování koncesionářských poplatků, která sama tyto poplatky neplatí, protože bydlí u rodičů, a stěžuje si, že nemá šanci dosáhnout na vlastní byt?

Můj průkopnický děda byl mezi první stovkou koncesionářů Československého rozhlasu a byl na to pyšný. Věřím, že dnes by byl mezi prvními, kdo by bojoval za právo nebýt manipulován, a odmítal by platit výpalné ČT a ČRo za provládní propagandu a stokrát recyklované bolševické pořady, seriály a filmy.

Buď přežije ČT a Rozhlas, nebo přežije demokracie a zbytky svobody. Povinně si platit propagandu proti sobě je cesta k nastolení progresivní „liberálně demokratické“ totalitní diktatury. Nejde o tu částku. Jde o princip. I kdyby to byla jen 1 Kč. Je to výpalné požadované státem certifikovanou mafií od nevolníků.

Heslo mladičkých demonstrantů, kteří se na televizi nedívají a rádio neposlouchají, za zachování statu quo „ČT patří lidem“, není pravdivé. Mně nepatří, kdyby mi patřila, respektive kdyby mi patřil můj koncesionářský podíl, mohla bych s ním volně disponovat. Prodat ho, nebo se ho vzdát. To zatím nesmím.

ČT ani Rozhlas nejsou „veřejný statek“. ČT a ČRo jsou zájmové vlivové organizace. Neexistuje důvod platit si něco, co nechci sledovat, co jde nota bene proti mým zájmům. Veřejnoprávní média se u nás proměnila v nástroj propagandy. A zdá se, že jim to nevadí. Asi rozhoduje, čí je to propaganda. Nereformovatelné instituce si nezaslouží si další existenci. A co si o tom myslí ostatní lidé, to by nejlépe ukázalo nejlevnější referendum – zavedení dobrovolných koncesionářských poplatků (bez dotování ze státního rozpočtu). Ale co bychom si pak počali bez denní dávky aktuálních dezinformací?