Třicet let svobody, třicet let od stažení okupantů do SSSR

Dnes je výročí třiceti let ode dne, kdy z naší země po dvaceti tří leté okupaci odešel poslední sovětský voják a poslední sovětský transport. Je to výročí, které je v kontextu naší moderní historie snad úplně nejdůležitější, protože jsme se opět stali pány svého osudu.

Neboť i když se komunistické tyranie na konci roku 1989 ve střední Evropě rozplývaly jedna za druhou a z kdysi mocné říše sovětského komunismu tvořené jak ze samotného SSSR tak i kremelských gubernií spravovaných pomocí loutkových vlád nezbylo díky perestrojce politicky vůbec nic, stále jsme byli zemí okupovanou a prošpikovanou sovětskými zbraněmi až k prasknutí.

Tedy naše suverenita byla omezená úplně stejně, jako kdyby po květnu 1945 na našem území nadále zůstalo po zuby ozbrojené vojenské uskupení maršála Schörnera, protože z Kremlu mohl kdykoliv přijít rozkaz k tomu, aby se u nás a v jiných zemích střední Evropy, které měly tu smůlu, že se na jejich území v roce 1945 zastavily housenkové pásy tanku T-34 stalo totéž, co v Číně na Náměstí Nebeského klidu a celá naše sotva nabytá svoboda mohla být rozježděna a rozstřílena na věčné časy a nikdy jinak.

[ad#article_et21]

A tak nastala tvrdá jednání se sovětskou stranou o stažení sovětských vojsk, přičemž Moskva nechtěla o podobném kroku ani slyšet natož jednat. Neboť jediné o čem byla Moskva ochotna jednat byl nový právní rámec k dalšímu pobytu jejich vojsk, kterým nepochybně usilovali o legalizaci pobytu v nových podmínkách.

Ale ani NATO se příliš nemělo k nějaké větší podpoře stažení sovětských vojsk z naší země a spíše se klonilo k tomu, abychom se drželi jakési zdrženlivosti, neboť změny, které přišly, jako blesk z čistého nebe byly natolik dramatické a revoluční, že na něj neměla recept ani jedna ani druhá strana.

A tak bylo tedy již jen na nás, jak s tímto mocenským nebo spíše velmocenským vakuem naložit.

Moskva se ale k návrhům z naší strany na zahájení jednání o stažení sovětských okupačních jednotek stavěla velmi zdrženlivě a zaujala pozici mého kocourka, který když mu říkám Merlinku, že mě pustíš sednout na křeslo tak najednou úplně ohluchne.

A nejen to, Moskva byla jak hluchá a tak i němá a teprve po bombardování Kremlu urgencemi se žádostí o navázání kontaktu opět nabyla řeč i sluch a 26. února 1990 tak konečně ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze podepsali v Moskvě mezivládní dohodu o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR. Za poslední datum odchodu, tedy deadline, byl stanoven 30. červen 1991.

Kdo by si myslel, že se tímto aktem rozjel dobře namazaný stroj formálních záležitostí by byl velmi naivní, protože teď se naše nová moc setkala se sovětskou mocí, která nás vnímala jako svou gubernii s omezenými právy.

Na naší straně vznikla smíšená komise Federálního shromáždění pro dohled na stažení sovětských vojsk z Československa, ve které odvedl obrovský kus práce Michael Kocáb, a pustila se okamžitě do práce. Navázala kontakt se sovětským velením, angažovala zástupce armády z naší strany a vyrazila do Milovic, kde se nacházelo velitelství sovětské okupační armády na našem území, které bylo skutečným velvyslanectvím SSSR v naší zemi, neboť tudy přicházely pokyny k okresním a krajským tajemníkům KSČ, jež tam byli povoláváni na kobereček.

Tam naši zástupci naráželi na zdi neproniknutelných obličejů a na hradby mlčení. Sovětští důstojníci sice museli s našimi zástupci jednat, ale oni nebyli zvyklí komunikovat s někým, kdo je dle jejich vidění světa jen čímsi pod jejich rozlišovací schopností. Natož se pak podřizovat jeho vůli.

Nicméně, tím důstojníkem nejvyšším byl generál Eduard Vorobjov, který se srpnové okupace zúčastnil jako velitel roty a který na ni nebyl ani trochu hrdý. Tedy dalo by se rovněž říci, že i naštěstí, protože jak ukázaly následující jednání, byl oním elementem, který rozhodl o tom, že se odsun sovětské armády z našeho území nezpozdil ani o jeden den.

A to i přesto, že když v červnu 1990 do Prahy přiletěla delegace sovětských poslanců, která usilovala o to celý odsun zmařit a zpochybnit jej tak povstal a naopak zpochybnil argumenty jejich, vyložil celou situaci jako odsun armády okupační, zasalutoval a svůj proslov zakončil slovy: „Dokud já budu velitelem Střední skupiny sovětských vojsk, dohodnutý harmonogram odsunu se nezpozdí ani o minutu.“

Začala tvrdá práce, kdy během velmi krátkého časového úseku muselo být vypraveno 925 železničních transportů, které dohromady čítaly 33 tisíc naložených vagónů. Ty převážely 1 220 tanků, 2 505 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 103 letadel, 173 vrtulníků a 95 000 tun munice včetně jaderných zbraní.

A nešlo jen o ešalony s válečným materiálem, ale rovněž bylo nutno z Československa do SSSR přemístit více než sedmdesát tisíc příslušníků sovětské armády a více než čtyřicet tisíc civilních zaměstnanců a rodinných příslušníků, kteří neměli v SSSR střechu nad hlavou.

Muselo být také předáno 110 lokalit, které sloužily k výcviku sovětské armády a které se nacházely ve stavu ekologické katastrofy, kdy jejich pozemky byly zamořeny ropnými látkami, chemikáliemi, municí a vůbec byly pobytem sovětské armády zcela zdevastovány.

Rovněž i domy ve kterých sovětští důstojníci žili se nacházely ve zcela zuboženém stavu a nejvíce ze všeho připomínaly to, čemu dnes říkáme vyloučené lokality.

Byly zamořeny hmyzem, okna byla polepena dle ruského zvyku novinami neboť záclony neznali a například v Šumperku byly po jejich odchodu nalezeny se sklepy zaplavenými fekáliemi.

Ale ani jinde to nebylo jiné: „Každá rodina měla jeden pokoj a pak tam byla společná místnost, kde byla malá kuchyňka, vana i záchod. Těžko si představit, jak tam žili. Udělali si tam velmi primitivní topení, vodu vedli gumovými hadicemi a odpady vypouštěli ven na zeď domu, ke které navezli kupu hlíny,” popsal pan Machala, který si po jejich odchodu pronajal na Libavé domek, ve kterém sovětští důstojníci žili.

Takový byl stav majetku po sovětské armádě, který zde po sobě zanechali a ke kterému se československý ministr obrany Luboš Dobrovský vyjádřil, že: „Nakonec jsme se dopracovali toho, že oni nebudou chtít nic od nás a my nic od nich. Protože se to stejně nedalo spočítat. Ty náklady na likvidaci škod, které oni tady způsobili, byly neuvěřitelné – ale nedalo se to dohodnout.“

Ano, škody, které po sobě zanechali byly obludné. A to nejen měřeno více než čtyřmi stovkami obětí, penězi a mírou devastace životního prostředí, ale rovněž i rozpadem společnosti, který zde po okupaci ze srpna 1968 nastal a kdy se k moci dostala ta nejodpudivější individua, kterých jsme se bohužel ještě úplně nezbavili.

Tyto škody budeme napravovat ještě dlouho. Ty materiální jsme již téměř zacelili. A například u nás v Šumperku na místě autoparku s ruskými tanky dnes stojí velké nákupní centrum, přičemž před jeho stavbou bylo nutno veškerou hlínu, na níž stojí nedříve vytěžit, odvézt a asanovat, protože byla jedovatá a zamořená a stálo to desítky milionů korun.

Ale dal bych i více, jen když jsou pryč.

Protože teprve tímto aktem jsme po padesáti letech diktatur, nejdříve té nacistické a poté té komunistické dosáhli opravdové národní, politické a ekonomické suverenity

Že to bylo o fous je evidentní, pohlédneme-li na srpnový puč roku 1991, kdy byl Michail Gorbačov zatčen a uvězněn a poté odstaven na vedlejší kolej. Stačilo málo a naše ulice mohly být plné krve.

Tento den by měl být státním svátkem z těch nejvýznamnějších, ostatně Rakousko stažení Rudé armády v roce 1955 ze svého území za státní svátek považuje a dvacátého pátého října jej i slaví neboť i ono nabylo tímto dnem své národní suverenity.

„V červnu 1991 opustil naší republiku poslední sovětský voják. Je zajímavé, že oproti Polsku nebo Východnímu Německu byl odsun vašich vojsk uskutečněn relativně rychle, za jeden a půl roku. Čím to?

Musím říci takovou věc. Československá delegace velmi tvrdě vyjednávala. Její pozice byla taková: za jeden den jste k nám přišli, za jeden den i odejděte. Naopak, my jsme předpokládali, že odsun vojsk bude delší. Podle prvního předpokladu sovětské delegace, který se veřejně neohlašoval, mělo k stažení vojsk dojít v průběhu nejméně pěti let.“

Tolik z rozhovoru s Eduardem Vorobjovem na stránkách aktuálně.cz

Když pohlédnu na politickou reprezentaci dnešní, hrůzy mne jímají při představě toho, že by o odsunu sovětských vojsk jednal Jan Hamáček, Andrej Babiš a Miloš Zeman.

To bychom asi dodnes v prvomájových průvodech zdravili sovětské důstojníky na tribuně.

• Miroslav Václavek