Tour de Hypermarket, aneb závody plných košů

Na tuto chvíli pomíjívého štěstí se rodina připravuje celý předcházející týden. Strategii nákupního útoku určují reklamní mágové tvořící pestrobarvné tiskoviny, zaplavující dnes a denně všechny schránky ve stokilometrovém okolí každého „super-hyper-mega“ marketu.

[ad#hornisiroka]

Nabídka je pestrá. Každá tato novodobá motlitební knížka má více stránek než mívaly běžné předrevoluční socialistické časopisy. Těch barev, nádherných fotografiíí, velkých písmen. Fernet slevněný ze 131,- na 129,- Kč, SUPERAKCE!!! na pět let staré „adidasy“ za 999,- Kč, čokoládová pochoutka z margarínu a trochy kakaa za 5,90 Kč, minulý týden neprodaná vepřová kýta opraná v octu za 89,90 Kč, nahnilá rajčata zapomenutá ve skladu za pouhých 27,90 Kč. Mezitím obrázek rychlovarné konvice, mikrovlnky a myčky na nádobí s cenovkou 199,- Kč a malou poznámkou „cena od“ a hned vedle půlstránková fotografie televizoru za 1999,- Kč s ještě menším, téměř ani lupou nerozluštitelným dovětkem, „omezené množství kusů“.

Při zběžném pročtení získá většina hospodyněk pocit, že přece nemůže nakupovat u toho zloděje v krámku za rohem. Přemluví tedy hlavu rodiny, dětem slíbí pěkný výlet, vyčlení tisícovku na benzín a tradá !

Sobota 7:55. Rodina se pokouší zaparkovat alespoň na dohled od vchodu nadnárodního „shopping“ centra.Bohužel, stejný úmysl mají další tisíce dychtivých nákupních dravců. No nic, při půlkilometrovém pochodovém cvičení se alespoň dokonale seznámí s ovládáním neposedného kolečka zlobícího pojízdného koše, ve kterém mohou dohromady svést všechny čtyři neposedné a z dlouhé cesty automobilem znuděné ratolesti.

Konečně uvnitř. Tak kdepak je ten televizor, co si mamča vysnila do jídelny ? Když se asi po třetím marném pokusu o odchycení uniformované rychlobruslařky na kolečkách konečně dokodrcají k obrovské ceduli „Výhodný nákup!“, zeje paleta prázdnotou a na ní se krčí cedulka „Dočasně vyprodáno.“ Děti vycítí dusno a začínají natahovat. Velitelka nákupu však uklidňuje barvuměnícího řidiče megavozíku, že se tak moc nestalo, a že při vaření bude dál poslouchat rádio. Hlavně rychle do oddělení potravin, ať nevyprodají to vepřové.

Stometrová fronta dává tušit, že pro prasátka to není v české kotlině žádný ráj. Jedno až dvoukilogramové balíčky kýty zabalené do potravinářské fólie rychle mizí zpod modře nasvícených chladících pultíků. „Pět kilo!“ zavelí hlava rodiny a spokojeně přebírá vysněnou pochoutku. Při bleskovém přesunu k zeleninovému zákoutí však zjišťuje absenci nejmenšího potomka. Zřejmě jej nebavilo dvacetiminutové čekání a vydal se na průzkum hračkářských regálů. Rodina se rozdělí na dvě pátrací skupiny a indiánským během pročesává supermarket. Zalití potem se sejdou u obrazovky nejmodernější počítačové hrací konzole, kde benjamínek s otevřenou pusou hltá každý pohyb jakéhosi futuristického monstra. Prvtotní radost se shledání kalí junior otázkou, zdali by mu tatínek tento úžasný přístroj nezakoupil.

Cena představující náklady celé rodiny na další dva měsíce však znamená rezolutní NE ! Synek nechápe náhlou změnu pohodového výletu v ukřičené dopoledne a lehá si na zem, bušíc pěstičkami a nožičkami do vzorně vycíděné dlažby. Jako mávnutím kouzelného proutku se zjevuje černě oděný pán s drátky v uších a s odznakem velikosti pivního tácku na hrudi. Rentgenovým zrakem zmonitoruje situaci a hrubým hlasem požádá přesun do útrob hyperprodejny. Vystrašený klučina okamžitě vstává a snaží se nenápadně zahodit papírek od lízátka, na které dostal chuť při své samostatné pouti. Jestřábímu oku černooděnce to však neuniklo a vzpomíná, kam ráno zasunul pouta, která nosí pro zvýšení svého sebevědomí. Škodolibě se usmívající dav vyprovází skupinu směrem ke kancelářím.

Nyní začíná posmrkávat i matka a otec mění barvu do ruděfialové. Zasraná flaksa ! Podělaná čičmonská bedna ! Ty rajčata budou taky určitě hnusný ! Myšlenky letí hlavou jak ve zrychleném filmu. Přivolaná státní policie ohodnotí přestupek na pětikilko, platíte hotově nebo složenkou ?

Přiblížil se čas oběda. Čekání na strážce zákona přeci jen zabralo nějakou chvíli. Smutné děti, hambou se propadající a zároveň běsnící rodiče. Ale vždyť jsme na víkendovém výletě! Musíme zachránit co se dá. Tak honem. Koš se plní megabalením toaletního papíru, třemi druhy sodové vody, deseti lahvemi piva Lahváč po 3,90, pro děti ta čoko margarínová pochoutka z letáku, prací prášek v patnáctikilovém pytli a několik pestrobarevných krabiček s neidentifikovatelným obsahem, které byly na hromadách pod nápisem „AKČNÍ VÝPRODEJ !“

Nákup dokonán jest. Bohužel je v provozu jen polovina pokladen, takže obratným manévrem vybrat tu nejkratší řadu. Za deset minut se však stojí stále na stejném místě. Příčinou je uhrovitá pokladní pokřikující na vedlesedící kolegyni při každém druhém pípnutí čárové čtečky: „Što slučílos, gaspadín mamažír pažalústa ! Já něznaju, kak …“

Konečně manager odblokoval nekomunikující software zlobivé pokladny a pás se zbožím se začal sunout kupředu. Rodinka zmožená hladem, opocená jak bavič při natáčení Novot a bolavýma nohama, napjatě sledovala displej. Zbyde jim ještě na nadnárodní sekanou s kečupem v housce se sezamovými semínky ? Není levná, ale je celosvětová, je nejlepší a dětské menu je s hračkou !

Tu najednou hospodyňka zbystřila pozornost. Co to ? Superlevná čokopochoutka projela čtečkou a zelená čísílka ukázala 9,50. „Slečno na ceduli u zboží a v propagačním letáku máte cenu pět korun a devadesát haléřů ! NE devět padesát !!!“ „Něpanimáju,“ odvětila pokladní a brala další kousek. „NE,NE,NE !!! Nic nemarkujte ! To je podvod!“ křičela spravedlivě rozzuřená žena. „Pazvaním na manažíra,“ s klidem opáčila děva a stiskla tlačítko pomoci v nouzi.

Tentokráte přišel pán v dobře padnoucím saku a jal se pátrat po příčině sporu. Po vysvětlení malinko znejistěl a přiložil k uchu nejnovější výstřelek mobilní komunikace. Na konci rozhovoru roztáhl ústa do širokého úsměvu, telefon pečlivě zastrčil do náprsní kapsy a pravil, že akce se vztahuje jen na příchuť borůvkovou a ostatní druhy této báječné pochutiny od renomovaného tureckého výrobce stojí opravdu tolik, co ukázala pokladna. Poté dodal, že jsou rádi, že se problém vyřešil a odkvačil „managerovat“ jinam.

Zdecimovaná rodinka zaplatila útratu, kterou u obchodníka v jejich krámku za rohem nechají tak za tři měsíce, odebrala deset mikrotenových tašek zdrama a vyšlápla si spravit náladu alespoň dobrým obědem.

Když si poté dopřáli trochu toho kulinářského „zázraku“ v papírovém sáčku s barevným logem a světovými cenami, zůstalo v peněžence tak na dvacet rohlíků. Nu což, každá sranda něco stojí. Trochu se teď do další výplaty uskromní a po ní pojedou zase. Co kdyby ty televizory opravdu jednou dostali ?

PS:

Malý obchodník v krámku za rohem měl otevřeno v tu sobotu také. Prodával odopoledne voňavé čerstvé rohlíčky právě vytažené z pece. I naše rodina tam za ně při návratu z velkého města dvacetikorunu utratila, jedouce okolo. Když potom doma vyskládala z kufru auta celý nákup, ani se nestačila divit, že mezi těmi všemi věcmi mají pytel rohlíků za akční devadesátník z hyper-shopping-centra. Kolik, že za ně chtěl ten podvodník přes ulici ? Celou korunu ! Hm, ale děti už je všechny snědly. Asi neodolaly té opojné vůni.

Snad budou ještě večeřet. Opraskneme kýtu na grilu, jen tak s rohlíkem, když jsme toho koupili tolik. Maso po rozbalení z fólie trošinku zapáchá, ale dáme pepře, snad se vzepře, rohlíky nahřejeme v troubě, abychom se neužvýkali k bezvědomí. Jako zákusek pochoutka za devět pade, ani tu děti nechtěli, nevděčníci. Byla trošku mazlavá a bez chuti, ale co chtít ze necelou desetikorunu.

“Hlavně, když byl košík úplně vrchovatej !”

[ad#velkadolni]