Systematická výroba strachu aneb Jak klimatický alarmismus zlomil mladou generaci

Klimatické změny, k nimž ostatně v historii docházelo vždy a nadále k nim tím pádem docházet bude, nelze považovat za žádnou krizi. Jde o přirozený proces, který v přírodě probíhá a jeho existenci tu nikdo nezpochybňuje – dokonce ani ti, kteří jsou z popírání klimatických změn kontinuálně obviňováni.

Změny klimatu se ale v posledních dekádách staly rukojmím zelených aktivistů, lobbistů a různých zájmových skupin napojených na veřejné penězovody. Organizace žijící z peněz daňových poplatníků pak za tyto peníze veřejnosti mluví do života a snaží se určovat, čím má kdo jezdit, topit a svítit nebo jak má snížit svou tzv. uhlíkovou stopu.

Ostatně skandál, kdy se ukázalo, že si Evropská unie dlouhodobě platila zelené aktivisty za to, že budou EU šikanovat a tlačit, aby přijímala stále přísnější zelenou legislativu, je dnes notoricky známý. Ačkoli bohužel nezpůsobil takové zemětřesení, jaké vzhledem ke své závažnosti způsobit měl.

Jak oslovit mladou generaci

Z původně ušlechtilého tématu ochrany životního prostředí se zkrátka postupem času stal zarputilý boj se změnami klimatu ve stylu „poručíme větru, dešti“ a celé téma se změnilo v politikum tak mocné, jako snad žádné jiné. K tomu, aby jakákoli ideologie mohla fungovat, však potřebuje své nositele a patřičně horlivé následovatele. Tudíž stejně jako ty nejhorší „ismy“ XX. století, se i klimatický alarmismus zaměřil na mladé. Jsou patřičně horliví, a nedostatek rozhledu a zkušeností je u nich vykompenzován dvojnásobnou dávkou zápalu pro věc – ať je jakákoli.

Stačilo přitom málo: namísto zralých mužů v dobře padnoucích oblecích, jako byl třeba duchovní otec „klimaalarmismu“, americký viceprezident Al Gore, naservírovali mladé generaci idol, se kterým se mohla ztotožnit podstatně přirozeněji.

Tak přišla na scénu Greta Thunbergová, která teenagerům imponovala tím, že řvala na světové státníky, což si oni nejen nechali líbit, ale ještě se zdálo, že si v tom snad dokonce masochisticky libují. Švédská dívka s Aspergerovým syndromem geniálně vtáhla mladou generaci do sofistikované hry, ve které spíše než o klima šlo o politiku a mnohamiliardový „zelený“ byznys. Do hry, ze které se mladá generace nevymanila ani poté, kdy Thunbergová dospěla a svými čím dál tím radikálnějšími názory přinutila nejednoho světového politika přehodnotit, čemu to vlastně tehdy dělal stafáž a s kým že si to fotil selfíčka na sociální sítě.

Transparenty místo kladení otázek

S válkou, kterou proti většinové společnosti (a mladým dvojnásob) rozpoutali klimatičtí hysterici, se to má stejně, jako s kteroukoli jinou. Ve válkách se totiž počítají hlavně mrtví vojáci, kdežto na oběti na straně civilistů se příliš nehledí.

Klimatickou lobby nezajímá, jakou paseku napáchala v hlavách mladých lidí, kteří kvůli klimatické tísni například nechtějí mít děti nebo jim takzvaný „klimatický žal“ způsobuje vážné psychické problémy.

Jistě, každá generace si s sebou nese nějaké výzvy, v každé době musejí mladí lidé čelit nelehké společenské a politické situaci. Nyní je to ale jiné v tom, že tady nejde o reálné riziko, protože žádná klimatická katastrofa nám reálně nehrozí. Tady jde o riziko uměle vytvořené, kdy mladí lidé sehráli alarmistům stejné rukojmí, jako ona ušlechtilá ochrana přírody.

Vyděsit kvůli ideologii mladé lidi do té míry, že nechtějí zakládat rodiny nebo se sužují kvůli něčemu tak abstraktnímu, jako je klimatická tíseň, je snad tím nejtěžším hříchem, jaký lze na nastupující generaci spáchat.

A mladí tomu jdou naproti, takže namísto aby si kladli otázky a snažili se dobrat skutečného stavu věcí, je pro ně snazší, vzít do ruky transparent, vyrazit do ulic a pořvávat hesla, za která by se nemusel stydět ani ten nejbezzubější dezolát. Je tragické sledovat, jak se před mladou generací otevírají možnosti, o jakých se jejich rodičům, dědům a pradědům ani nesnilo, jak mladí žijí v nejbezpečnější a nejblahobytnější éře vůbec a přitom dovolili, aby jim tohle všechno narušila hysterie a obavy z krize, která není a nebude.

Údajná klimatická krize tedy skončila. Boj s tím, co se v hlavách převážně mladé generace v jejím jménu napáchalo, ale hned tak neskončí.