
Sankce? Ty vole, kde?
D. D. KRAJČA
Jsem právě v Petrohradu a čím déle tady chodím ulicemi, obchody, restauracemi a nákupními centry, tím více mě pronásleduje jedna docela obyčejná otázka. Co si vlastně máme pod slovem sankce představovat a podle čeho máme poznat, že skutečně fungují? Nemyslím tím tabulky Evropské komise, tiskové zprávy, grafy ekonomů ani další slavnostní oznámení politiků, že byl právě schválen nový sankční balíček, který tentokrát už opravdu, ale opravdu zatlačí Rusko ke zdi. Myslím tím skutečný život, tedy to, co člověk vidí kolem sebe, když sem přijede, vystoupí z letadla, začne chodit mezi lidmi a přestane se na Rusko dívat prostřednictvím televizní obrazovky.
Než ovšem tradiční internetová popravčí četa nabije klávesnice, považuji za nutné zopakovat něco, co říkám už několik let. Nemám nic proti Ukrajincům a nemám nic proti Rusům. Člověka neposuzuji podle pasu, vlajky ani jazyka, kterým mluví, protože dobrý člověk může žít v Kyjevě stejně jako v Moskvě, Praze nebo Petrohradu a hajzl zůstane hajzlem bez ohledu na to, jaký státní znak má vyražený na cestovním dokladu. Nepřijel jsem tedy do Ruska dokazovat, že je všechno ruské skvělé, stejně jako bych v Německu nedokazoval, že je všechno německé skvělé. Jen mám jeden poněkud nepříjemný zvyk. Když něco vidím vlastníma očima a ono se to výrazně liší od příběhu, který poslouchám doma, začnu se ptát.
A právě tady mám s celým sankčním příběhem problém. Procházím několikapatrovým obchodním domem v centru Petrohradu a kolem mě jsou obchody plné módy, kosmetiky, elektroniky, sportovního i luxusního zboží a výrobků značek, které podle představ části evropské veřejnosti měly z ruského trhu dávno zmizet. Některé západní společnosti skutečně odešly, jiné prodaly své provozy, další změnily vlastníka nebo název a někde se na výloze jednoduše objevilo jiné písmenko. Jenže zákazník, který chce určité zboží, velmi často zjistí, že nezmizelo. Změnila se především cesta, kterou se k němu dostává.
A tady začíná groteskní část celého příběhu. Pokud výrobek dříve putoval z bodu A přímo do bodu B, zatímco dnes jede z bodu A přes body C, D, E a možná ještě F, aby nakonec stejně skončil v bodě B, potom jsme sice vytvořili delší fakturu, zaměstnali několik prostředníků, přidali pár razítek, prodloužili logistickou trasu a někomu umožnili na celé operaci velmi slušně vydělat, ale samotné zboží jsme z ruského trhu neodstranili. Jen jsme kapitalismu zadali další domácí úkol a on jej, jako obvykle, vyřešil po svém.
Bylo by samozřejmě hloupé tvrdit, že sankce neexistují nebo že Rusko nic nestojí. Existují a dopady mají. Komplikují přístup k některým technologiím, strojům, komponentům, finančním službám a průmyslovému vybavení, prodražují část dovozu a nutí ruské podniky hledat nové dodavatele, nové platební mechanismy a někdy i horší nebo dražší řešení. Ruská ekonomika nežije v nějakém kouzelném vakuu, do kterého evropské sankce nedolétnou, a kdo by něco takového tvrdil, pouze by nahrazoval jednu propagandu propagandou opačnou. Jenže úplně stejně absurdní je vytvářet v evropské veřejnosti představu Ruska jako země, kde občan čeká před poloprázdným obchodem na poslední pár bot, zatímco ekonomika za dveřmi právě vydává poslední smrtelný chrapot.
Nic takového před sebou nevidím. A zdůrazňuji slovo „vidím“, protože netvrdím, že několik petrohradských obchodních domů představuje statistický obraz celé Ruské federace. Jen popisuji realitu, kterou mám právě před očima. Rusové chodí v Adidasu, Pumě, Lacoste a dalších západních značkách, používají západní elektroniku, jezdí v evropských automobilech a kupují výrobky, které si očividně dokázaly najít cestu přes hranice navzdory tomu, kolik sankčních balíčků jsme mezitím slavnostně zabalili do politického celofánu.
Stejně absurdně na mě působí situace kolem automobilů a náhradních dílů. Přímé distribuční cesty se změnily, některé automobilky ruský trh oficiálně opustily a servisní i dodavatelské řetězce se nepochybně zkomplikovaly, jenže automobil se nevypařil z povrchu zemského jen proto, že někdo v Bruselu podepsal další dokument. Existují paralelní dovozy, prostředníci a třetí země a zboží, které má dostatečně velký trh, si svou cestu velmi často najde. Kapitalismus totiž může mít mnoho nedostatků, ale jednu vlastnost mu upřít nelze. Když někde existují miliony zákazníků ochotných platit, obchodník začne velmi intenzivně přemýšlet, jak se k nim dostat.
Právě proto bych jednou nesmírně rád viděl skutečně kompletní mapu těchto obchodních cest. Ne proto, abych bez důkazů ukazoval prstem na konkrétní firmy nebo státy, ale proto, abychom si konečně dokázali poctivě odpovědět, kdo na sankčním systému skutečně prodělává a kdo na něm naopak velmi dobře vydělává. Kolik obchodu jsme opravdu zastavili, kolik jsme ho pouze přesměrovali, kolik evropského zboží se nakonec do Ruska dostává přes prostředníky a kolik peněz, které dříve zůstávaly v přímém obchodním vztahu, dnes inkasuje někdo úplně jiný.
Možná bychom totiž zjistili něco velmi nepříjemného. Část obchodu jsme nemuseli zničit, pouze jsme ji někomu přenechali. A pokud výrobek vyrobený na jedné straně světa absolvuje místo jedné hranice hranice tři, změní několikrát fakturu a nakonec se objeví na petrohradském regálu, těžko se ubránit otázce, zda jsme zasadili smrtelnou ránu ruské ekonomice, nebo jsme pouze vytvořili jeden z nejbizarnějších logistických systémů moderní doby.
Na samotném principu sankcí přitom není nic nepochopitelného. Evropská unie se rozhodla reagovat na válku na Ukrajině ekonomickým tlakem proti Rusku a státy samozřejmě mají právo rozhodovat, s kým, za jakých podmínek a v jakém rozsahu budou obchodovat. Můžeme diskutovat o jednotlivých opatřeních, jejich rozsahu i morální oprávněnosti, ale samotná existence sankcí není to, co mě dráždí nejvíce. Mnohem více mi vadí způsob, jakým se jejich účinnost prodává veřejnosti, protože s každým dalším balíčkem posloucháme téměř stejnou píseň o dalším zásadním úderu, dalším sevření ruské ekonomiky a dalším kroku směrem k jejímu vyčerpání.
Jenže já stojím v srpnu roku 2026 v Petrohradu, rozhlížím se kolem sebe a nemohu si pomoci. Pokud jsme za několik let přijali už desítky kol nejrůznějších opatření a zároveň stále řešíme, kudy sankcionované zboží proudí přes třetí země a jak další skuliny uzavřít, potom je snad legitimní zeptat se, zda má být měřítkem úspěchu počet schválených balíčků, nebo skutečný výsledek. Protože schválit dokument a změnit realitu jsou dvě zatraceně rozdílné disciplíny.
Sankce mohou Rusku prodražovat dovoz, komplikovat financování, brzdit některá průmyslová odvětví, zhoršovat dostupnost vyspělých technologií a nutit ekonomiku k řešením, která by za normálních okolností nedávala smysl. To všechno beru. Jen z toho automaticky nevyplývá, že dosahují politického cíle, který jsme jim přisoudili, a už vůbec z toho nevyplývá, že Rusko ekonomicky klečí na kolenou. Jestli někoho samotné konstatování této skutečnosti rozčiluje, potom mu bohužel nemohu pomoci, protože jsem sem nepřijel potvrzovat něčí ideologické přání. Přijel jsem sem a rozhlédl jsem se.
A možná právě v tom spočívá největší paradox celého sankčního systému. Evropská unie musí znovu a znovu řešit obcházení sankcí, paralelní obchodní cesty, společnosti ve třetích zemích a nejrůznější prostředníky, což je samo o sobě přiznáním, že obchod je mnohem obtížnější zastavit, než jej zakázat na papíře. Voda si najde trhlinu, kapitál si najde příležitost, obchodník si najde prostředníka a zákazník si nakonec najde výrobek. Mezitím doma sledujeme další tiskovou konferenci, na které nám někdo oznámí, že právě tento nový sankční balíček tlak opět zásadně zesílí.
Možná zesílí. Jen bych po několika letech místo dalších superlativů konečně rád viděl poctivý účet. Kolik sankce skutečně stály Rusko, kolik stály Evropu, kolik obchodu definitivně zaniklo a kolik se pouze přesměrovalo, kdo převzal trhy, které evropské firmy opustily, kdo inkasuje marže prostředníků a především, zda jsme se díky tomu všemu přiblížili k tomu jedinému výsledku, který by měl mít skutečný význam, tedy ke konci války.
Protože smyslem přece nemůže být porazit ruskou pračku, vyhnat hamburger z Moskvy, přejmenovat kavárnu nebo triumfálně zjistit, že Rus musí koupit evropský výrobek přes někoho jiného a o něco dráž. Smyslem ekonomických sankcí má být vytvořit takový tlak, který ovlivní rozhodování ruského státu a přispěje ke změně jeho chování. Pokud se po několika letech ukazuje, že tohoto cíle nedosahují v rozsahu, který jejich autoři očekávali, potom není žádnou ostudou přiznat, že strategie potřebuje změnu. Ostuda by byla pouze pokračovat pořád stejně a každý další balíček znovu vydávat za historický úder.
Nevím, jak tato válka skončí, nevím, jak jednou historici vyhodnotí evropskou sankční politiku a netvrdím ani to, že pohled člověka procházejícího Petrohradem může nahradit makroekonomické statistiky. Tvrdím něco mnohem prostšího. Realita, kterou tady vidím vlastníma očima, je podstatně složitější než jednoduchý příběh o zemi rozdrcené sankcemi. Rusko za ně platí, Evropa za ně také platí, prostředníci na nich vydělávají, obchodní cesty se mění, zboží dál putuje přes hranice a válka, kvůli které celý ten gigantický sankční mechanismus vznikl, bohužel pokračuje.
A tak až zase někde uslyším, že Rusko pod tíhou dalšího sankčního balíčku už už ekonomicky zaklepe bačkorami, vzpomenu si na svou dnešní procházku Petrohradem, na několik pater obchodů plných zboží, na auta v ulicích, na změněná loga i nezměněné výrobky a dovolím si jednu velmi neslušnou myšlenku, která mi tady vrtá hlavou stále intenzivněji.
Sankce, ty vole, kde je ten výsledek, který nám už celé roky slibujete?
Daniel Danndys Krajča, FB
- Kde je sakra Čestmír?! To ví jen Jaroslav Strnad - 9.8.2026
- Sankce? Ty vole, kde? - 9.8.2026
- Proč není Stanjura mezi obviněnými v kauze Bitcoiny - 9.8.2026


Kde by byl. Na papíře stádo úředníků prokáže svoji důležitost – sankce přece fungují, zkontrolujte naše výpočty a ty vás přesvědčí! Co byste dělaůli bez našich teplých fleků! Přepočítejte a plaťtea chvalte nás dál!!!
To, že skutečnost vypadá jinak, úředníka netrápí. Žije ve svém světě výkazů, papírově vykázáných úspěchů a nic kromě jeho služebního postupu ho nezajímá!
Prostě darmožrouti par excelance!!!
Pro upřesnění: i v Rusku jsou určitě také takoví, ale tam jim nikdo dúležitost nepřikládá…
Nevadí mi, že na Rusko sankce nefungují.
Vadí mi, že na nás fungují skvěle. Kde jsou „předválečné“ ceny elektřiny (1Kč/kW) a plynu (3Kč/m3)?
Aneb, rozhlédněte se pro změnu u nás – zavírání hutí, potíže továren, propouštění, čím dál dražší potraviny , světlo a teplo…
Nebylo by nám lépe to „resetovat“ a vrátit se do doby předválečné? Co se neosvědčilo, to přece každá normální firma zruší a ukončí.
Sankce vždy nakonec nejtíže dopadly na zemi, která je vyhlásila. Už za napoleonských dob, kdy francouzské sankce proti Británii zruinovaly francouzský průmysl – a možná pomohly Británii zaujmout vůdčí místo v průmyslové revoluci. Už vůbec netřeba mluvit o tom, že sankce Británie vůči rebelským Spojeným obcím severoamerickým pomohly rozjet průmysl zemědělské země – a vidíme, kam až to dopracovala! Současné sankce donutily Rusko rozvíjet vlastní zbrojní výrobu, takže když západní odborníci rozebrali Orešnik, nenašli v něm jedinou západní součástku. Můžeme se pochlubit něčím podobným? Obstáli bychom, kdyby nám Čína stopla dodávky? Dále: „Nepřítomnost západních vozidel na ruském trhu se řeší nákupem čínských. Za měsíc jsem napočítal minimálně sedm různých značek čínských vozidel, které jsou běžně k vidění. Vesměs se jedná o vozy typu Škoda Kodiaq a Karoq (městské „teréňáky“). Mládež aktivně řeší přednosti jednotlivých čínských značek, evropský automobilový průmysl je z větší části opomíjen a zapomínán.“