
Jak se baví internet: LGBT+ problém
EMA
Doktor se ptá pacienta: „Kolik piv denně vypijete?“
„Tak šest.“
„A nemohl byste to omezit na dvě?“
„Mohl, pane doktore… ale proč bych pak chodil čtyřikrát denně do hospody?“

CHTĚLI JSME HRÁT ZA SLAVII… Z.Pokorná, Deník N: „Co jste řešili na jednání v druhé polovině ledna s Pavlem Tykačem? Na schůzce byl také Jan Dienstl, tak proč se scházíte?“
P.Macinka, ministr zahraničí, Motoristé: „Chtěl jsem hrát za Slávii, ale bohužel mě nevzali.“
Z.P.: „A proč tam byl i Filip Turek?“
P.M.: „To nevím, ale pokud zjistím, že jeho vzali a mě ne, budu zklamanej.“
Zdroj Deník N


















Probudí se po ránu chlap s pěknou opicí po značně vydařeném večírku v posteli vedle ženy. Chvíli na ní nechápavě civí a pak se mu přece jenom trochu rozjasní a začne uvažovat: „ Je to moje manželka nebo mám zaplatit?“




V letadle se ozve z reproduktoru hlas pilota: „Milí cestující ,pokud je mezi vámi lékař, prosíme, aby neprodleně přišel do kabiny pilota.“
Jeden cestující se zvedne a jde.
Za chvíli se ozve z reproduktoru hlas lékaře: „Milí cestující, je mezi vámi pilot?“








Ač si společnost oprávněně stěžuje na veřejné homofobní projevy, největším problémem přijetí sexuálních menšin kupodivu nejsou jejich odpůrci, ale ti, kteří se k nim nehlásí dostatečně.
Mnoho lidí se domnívá, že největším problémem sexuálních menšin jsou homofobové. To je ovšem poněkud povrchní pohled. Skutečnou překážkou jsou ti gayové a lesby, co ve své konformnosti žijí „normální život“. Vstávají do práce, platí hypotéku, venčí psa, řeší ceny energií, ale událost, jako je Prague Pride, ignorují. Právě oni totiž vytvářejí nebezpečnou iluzi, že jedinou možností splynutí s většinovou společností je absolutní asimilace.
Jenže většinová společnost si neuvědomí nutnost bojovat se svou zakořeněnou homofobií, když účetní z druhého patra žije dvacet let s partnerem, ale nikdo v celém paneláku o tom v podstatě neví. Jistě, ne každý člen společnosti je extrovert dělící se o strasti svého queer životního stylu, jenže takový životní styl nikam neposouvá debatu. Naopak ji uspává.
Jestliže chceme upozornit na problém, který ve společnosti je (a homofobie takovým problémem je), pak je viditelnost základní podmínkou. A zde narážíme na obrovský rozdíl mezi „být homosexuál“ a „být homosexuál veřejně a důsledně“. Každý, kdo se rozhodne žít „obyčejně“, vysílá společnosti signál, že být zalezlý kdesi ve všední každodennosti je konečným výsledkem kulturní revoluce.
Pak tu máme skupinu sexuálních menšin, která tvrdí, že na Pride nechodí proto, že se v některých extravagantních projevech sami nepoznávají. Jenže právě takové výroky poskytují konzervativcům munici pro jejich útoky na barevný průvod a zároveň rozmělňují celé queer hnutí, které pak působí nejednotně.
Páry, které spolu žijí desítky let v tichosti a starají se výhradně o běžný provoz svého života, doslova sabotují aktivismus, který bojuje i za ně. Místo demonstrace systémového útlaku, kterému sexuální menšiny stále čelí, se zcela přizpůsobili konzervativnímu stylu života a od života běžného Lojzy s Braníkem žijícím s Máňou z JZD se ten jejich nijak neliší. Některým to možná může vyhovovat, ale cesta k emancipaci homosexuálních vztahů tudy určitě nevede.
Nejnebezpečnější pro LGBT+ hnutí tak paradoxně nejsou agresivní výpady konzervativních radikálů na sociálních sítích, ale přijetí sexuálních menšin pod podmínkou, že LGBT+ svazky se budou snažit co nejvíce splynout s konzervativní obyčejností.
- Důchodce označil za zloděje. Blbec ze zámku? - 8.8.2026
- Jak se baví internet: LGBT+ problém - 8.8.2026
- Když místo médií čtou lidé Vidláka - 8.8.2026

